Brumbálova dcera

XII.

Vlak sebou škubl a se supěním a veselým zahoukáním se svižně rozjel vpřed.

Nejistými vrávoravými kroky jsem procházela úzkou uličku mezi jednotlivými kupé a hledala místo, kam bych se usadila; všechna ale byla obsazena, a tak jsem se musela smířit s  tím, že si budu muset k někomu přisednout. Ale ke komu?

Nenápadně jsem nahlédla za sklo jednoho kupé a chvíli pozorovala jeho obyvatele; seděla tam menší usměvavá dívenka se stejně zrzavými vlasy jako já, po boku jí seděla dvě děvčata, jedno černovlasé, druhé blonďaté. Všechny tři se hlasitě smály nějaké nejspíš osobní věci, jelikož si i přes to, že byly skryty za sklem kupé, šeptaly, aby je náhodou někdo neslyšel.

Vtom si mě ale ta zrzka všimla a hodila po mně veselým pohledem, čokoládově hnědé oči jí zářily. Vstala z rudě čalouněného sedadla vlaku a otevřela prosklené dveře kupé. „Nechceš si přisednout?” usmála se přátelsky, „nebo tady budeš stát celou cestu?”

Opětovala jsem jí úsměv a s přikývnutím nervózně vešla za ní dovnitř. Ona jen zabouchla posuvné skleněné dveře a posadila se na své místo u okna, já zaujala místo vedle ní.

„Já jsem Ginny Weaslyová, tohle je Amy Jonathanová a támhle Abby Parkerová,” začala ihned s představováním zrzka, ukazujíce nejprve na blondýnku, pak na černovlásku.

Obě dívky se usmály a rozpačitě se začervenaly. Mně ale v tu chvíli projelo hlavou; Weaslyová? TA Weaslyová? Sestra Rona? Vážně? Tak moc mě to paralyzovalo, že jsem si ani nevšimla že nepřetržitě zírám na Ginny.

„A...jak se jmenuješ ty?” pokračovala, čímž mě vrátila zpět do reality. „Lilly Brumbálová,” kývla jsem na všechny tři a usmála se. Abby to ale nejspíš vyděsilo, jelikož se na sedadle napřímila a nenápadně se ode mne odsunula dál, tázaje mě: „Ty...ty jsi...dcera... ředitele školy?”

Kupém se rozhostilo ticho. A co teď? Nevěděla jsem, zda jim říct pravdu nebo ne; to je vážně tak děsivé, že je můj táta ředitelem té zpropadené školy? Stejně se to ale jednou musely dozvědět a navíc - nemám se přece za co stydět.

S ledovým klidem v očích jsem jí tedy odvětila: „Ano, jsem.” Ona jen úžasem vydechla. „To musí být super, mít za tátu ředitele tak skvělý školy,” podotkla Amy, sedící v rohu naproti Ginny, a usmála se.

„Podle mě je to spíš strašné,” namítla Ginny, doteď jen naslouchající našemu rozhovoru, „od Lilly se asi očekává, že bude dobrá, když je její otec nejlepší čaroděj všech dob - a co když jí čarování nepůjde?”

Opět nastalo trapné ticho; nad touhle věcí jsem nikdy nepřemýšlela. Třeba se ode mě vážně něco očekává, něco jako skvělé studentské výkony, vyznamenání a školní poháry za brilantní studium ale...co když mi to kouzlení vážně tolik nepůjde? To, že se mi podařilo levitační kouzlo, ještě neznamená, že jsem nějaký kouzelnický génius.

„Ale tobě to určitě půjde,” povzbudila mě Abby a poplácala mě přátelsky po rameni. „Ale ty jedeš letos poprvé, ne?” špitla Amy, její hlas byl tichý a jemný, malém by zanikl ve všeobecném hluku a houkání vlaku.

„Ano, poprvé, ale půjdu do druhého ročníku,” kývla jsem na souhlas. „Ale proč?” nechápala Amy a prsty si lehce pohrávala s blonďatými kadeřemi, splývajícími jí až pod lopatky. Na její otázku jsem ale neznala odpověď, popravdě mě ani nikdy nenapadlo se na něco takového táty někdy zeptat.

„Nevím,” pokrčila jsem rameny a zahleděla se do rychle ubíhající krajiny za oknem. „Už jsme skoro tam,” zkonstatovala po chvíli Ginny a opravdu; pár minut po jejích slovech vlak s kvílením brzd zastavil - byli jsme u cíle.