Brumbálova dcera

L.

Mého neuskutečněného útěku z Bradavic si nejspíš nikdo naštěstí nevšiml, nikdo také nevěnoval pozornost tomu, že svižnými kroky křižuji školní chodby s mohutným kufrem v pravé ruce,  míříce k Nebelvírské věži. Přesto jsem si však oddechla, když jsem za sebou s mohutným bouchnutím zavřela dveře dívčí ložnice. Náhle jsem osaměla. Ve vší úlevě jsem sebou praštila na ustlanou a dokonale uklizenou postel, jež na první pohled vypadala doopravdy neobsazeně a zahleděla jsem se do kašmírově rudých jemných nebes nad mou hlavou. 

Mohla jsem to udělat, mohla jsem odsud už konečně zmizet, ale neudělala jsem to, uvěřila jsem nějakému hloupému obrovi. Bože, já jsem tak pitomá! Budu tu teď muset nějak přežít až do konce roku. Ale co pak? Budu se muset vrátit k Brumbálovi - budu žít u cizího člověka! To přece nemůžu dopustit! Musím si do konce školního roku sehnat nějaké místo, kde budu moct přes léto bydlet. Ale jak?

Přemýšlela jsem a ani si přitom nevšimla, že do místnosti vstoupila Hermiona. „Ahoj Lilly. Ehm...jsi v pořádku?" zarazila se při pohledu na ještě stále sbalený kufr poslušně stojící vedle mé postele a můj zamyšlený pohled. „Jojo, jsem," vyskočila jsem hbitě ze své doposud ležící polohy a spustila nohy dolů z ustlané postele. Snažila jsem se chovat co nejpřirozeněji, ne nadarmo se však o Hermioně říkalo, že je nejchytřejší v ročníku - jasně uhodla, že se mnou něco není v pořádku. Ještě jednou si mne přeměřila podezřívavým pohledem, následně však její oči na okamžik zvědavě zabloudily ke kufru. „Ty už máš sbaleno? Ale školní rok končí až za tři měsíce! Není na balení ještě trochu brzy?" pozvedla nechápavě obočí a přistoupila ke mně o něco blíž. 

Teprve nyní jsem zaregistrovala, že má náruč plnou knih, které právě pečlivě ukládala do zásuvek svého nočního stolku. To mne přivedlo na myšlenku, jak z celé situace ven. „Já vím, jen jsem tady chtěla trochu uklidit. Ale víš, v jedné knížce jsem narazila na takové slovo, kterému nerozumím," zatvářila jsem se zamyšleně a doufala, že můj plán zabere. Na má slova Hermiona odvrátila své zelené oči od nočního stolku s knihami a věnovala mi energický pohled. „Na jaké?" zeptala se záhy přesně tak, jak jsem předpokládala.

„Myslím, že to bylo slovo viteál nebo tak nějak," nasadila jsem opět masku váhavosti a přemýšlení, „myslela jsem, jestli nevíš, co to je." Má zrzavá společnice se zamyslela - a jsem si jistá, že její přemýšlení nebylo hrané jako to mé - a po chvilce odvětila: „Tak tohle slovo neznám, ale můžeme se stavil v knihovně a zkusit ho najít v nějaké knize," navrhla mi a v jejím hlase se zračil odstín odhodlání a touhy po poznání. „Jo, proč ne?" zaradovala jsem se, tentokrát byla má reakce upřímná.

Opravdu jsem si nebyla úplně jistá, co to ten viteál vlastně je, neboť z Hagridova vysvětlování jsem toho moc nepochytila. Navíc jsem si toho o té věcičce chtěla zjistit něco víc, když jsem ten viteál vlastně já. A Hermiona byla jediný člověk, o kterém jsem si byla více než jistá, že se nejenže vyzná v knihovně, ale když bude třeba, odkáže mě tam, kde mi na mou otázku s jistotou odpoví.

„Tak jdeme?" vstala Hermiona od svojí hromádky knih a měla se k odchodu do knihovny. „Teď? Není už trochu pozdě?" vypadlo ze mě rozpačitě, protože mne překvapil Hermionin zájem o věc. „Do večerky je ještě času dost a večeři v pohodě stihneme. Jdeš tedy?" pokládala již prsty na kliku u dveří do ložnic. „Vlastně proč ne? Jdeme!" usmála jsem se přátelsky a jediným skokem se octla po Hermionině boku. Ostatně čím dřív budu znát všechny potřebné odpovědi, tím líp...