Brumbálova dcera

XLVII.

Mile mne překvapila přátelská útulnost obrova příbytku. Přestože zde byl na můj vkus přílišný nepořádek, dohromady dával obraz přívětivého tepla domova. Líbilo se mi tam, ač jsem se tam octla tak trochu jako vězeň, jako dopadený psanec čekající na rozsudek šerifa.

„Dáš si čaj nebo něco?" obrátil ke mně svou zarostlou usmívající se tvář Hagrid od zarovnané kuchyňské linky v jednom z koutů chatrče. Zavrtěla jsem hlavou, jelikož uvědomění faktu, že jsem tu vlastně za trest mne značně vyvedlo z míry a přivedlo do rozpaků. Teprve nyní mi došlo, že jsem v pěkné kaši. A Hagrid se mě ptá, jestli si dám čas)j. No to snad ne...

Za pár okamžiků již za mými zády zasyčela obrovitá omakaná konev a zacinkala lžička o okraj šálku. Chvilku na to již Hagrid seděl u malého kulatého stolku naproti mně a neohrabaně kroužil lžičkou v šálku, aby čaj promíchal. 

Mlčela jsem, jelikož jsem neměla ponětí, co řeknu na svou obranu a hlavně, na co se Hagrid asi zeptá, jak bude reagovat. Zatím se totiž nezdálo, že by se na mne zlobil nebo něco takového, spíš naopak. A to mě možná děsilo ještě víc, jeho ledový přátelský klid.

„Co tak mlčíš? Seš nervózní?" zazubil se můj šerif a hlasitě usrkl z keramického šálku. Mohutně jsem polkla, což myslím jako odpověď stačilo. „Nemusíš se bát, holka, vo nic nejde. Já tě neprásknu, jako že se Hagrid menuju! Spíš mě zajímalo, proč vůbec vopouštíš tak pěkný místo jako sou Bradavice. Nelíbí se ti tady?"

Nebyla jsem si jistá, zda je právě Hagrid tou pravou osobou, jíž bych se měla svěřit. Pokaždé, když jsem se svěřila nějakému živému tvorovi, tak to nedopadlo zrovna dobře. Pravda je bolestivou zkouškou síly lidských vztahů. 

Upřený obrův pohled na má svěšená ramena a pokleslou hlavou s pohledem provrtávajícím starou ošlapanou dřevěnou podlahu pod našima nohama mě značně stresoval, můj mozek pracoval na plné obrátky. Co mám tedy udělat? Mám mluvit nebo ne?

Nakonec jsem se však pod tlakem strachu rozhodla. „Ne, nelíbí," odvětila jsem stroze a Hagridovi rázem zamrzl úsměv na pod vousy skrytých rtech. „A proč ne? Co se ti tady nelíbí?" Z jeho hlasu se linul závan zklamání. „Lidi," rozezněla se po malé tmavé místnosti opět má kratičká odpověď. Nebyla jsem s to delších odpovědí, jelikož se můj strach s každou vteřinou značně stupňoval. Zjistila jsem, že se mi docela solidně třesou prsty a na pažích mi naskakuje husí kůže. 

„Spolužáci?" Přikývla jsem. Hagrid se na chviličku zamyslel, ozvalo se  mlaskavé usrknutí a následovala odpověď: „A myslíš, že útěk z Bradavic je řešení těchhle tvejch trablí?"

Ano, myslím. Už vážně nevím, co počít. Zkoušela jsem všechno, chovat se mile, lhát, mluvit pravdu, být upřímná, hodná, zlá a já nevím co všechno. Ale ať dělám co dělám, vždycky je to špatně a nikdo mě nepřijme, nikdo mě nemá rád. Dokonce ani můj táta - on vlastně ani není můj táta. Já vlastně ani nemám rodinu! A ty si myslíš, že se to dá vyřešit jinak než útěkem z tohohle místa, jež mi udělalo ze života hotové peklo?!

„Ano, myslím," odpověděla jsem s vážnou tváří a zhluboka se nadechla. Cítila jsem ve svém nitru podivný chlad, cítila jsem se sama, ač přímo proti mně seděl jediný člověk, který se o mě ještě zajímal. Nedokázala jsem ho vpustit do své duše a nechat jej nehlédnout dovnitř. Má duše již byla pro zraky všech cizích navždy uzavřena.

„A proč?" nenechal se odbýt Hagrid. Tiše jsem si povzdechla, čehož si však obr nejspíš všiml, neboť na můj srdceryvný povzdech zareagoval: „Hele, jestli nechceš, abych se v tom šťoural, tak to řekni rovnou, já se ti jenom snažim pomoct, protože vim, že to pomáhá. Mám s tim zkušenosti, fakt." Aby svým slovům dodal na pravdivosti, doplnil je přátelským pohledem a úsměvem.

Stála jsem nyní před dilematem; mám se mu svěřit nebo ne? Přece jen ho neznám, nevím, jestli udrží tajemství...ale zase, komu by to tak asi říkal? Bydlí tady de facto sám, stýká se s minimem lidí. A navíc, proč by to vůbec někomu říkal? Ať už je jakýkoliv, nevypadá, že by proti mně chtěl obrátit všechny mé problémy a tajemství jako všichni doposud. Nebo se mi to jen zdá?

„Jenže vždycky, když jsem někomu řekla to, co si myslím, tak to nedopadlo zrovna nejlépe," přiznala jsem přiškrceným hláskem a zadívala se do země ještě urputněji. „Áha, tak odsaď vítr vane!" rozzářil se pro mne z nepochopitelného důvodu Hagrid, načež jsem k němu zvedla oči. Co ho tak potěšilo na mé odpovědi?

„Co tím myslíš?" dala jsem jasně najevo svou zmatenost. Ani jsem nevnímala, zda mu tykám či vykám, moc mi na tom nezáleželo a jemu nejspíš taky ne, neboť hned po vyřčení mé otázky energicky pokračoval: „Že seš nepochopenej člověk, Lilly. Ještěs nenašla nikoho, kdo by ti dovopravdy rozuměl, nemám recht?" 

Jeho odpověď mi vyrazila dech. Jak dokonale jedinou větou shrnul celou mou situaci! Nikdo mi nerozuměl, nikdo mě nepochopil. Asi se na mně projevil záblesk souhlasu, protože Hagrid ani nečekal na mou odpověď a mluvil dál. „Tak za to ale Bradavice nemůžou, holka. To je prostě smůla, no. Holt ne každýmu je souzeno bejt voblíbenej a mít hodně přátel, ale věř mi, že každej si jednou kamarády najde, aspoň jednoho jo."

„Ale kdy? Jak? Jak poznám, že jsou to ti praví?" vyhrkla jsem v rozhořčení, až můj obrovitý společník málem vylil zbytek vychládajícího čaje v šálku. „To musíš cejtit tady," poklepal si klidně na rozložitou hruď. 

To mi tedy pomohl. Ale jak, jak?! „To není odpověď," opáčila jsem, „definuj mi ten pocit, to, co tady budu cejtit. Co to je? Jak to poznám?" Cítila jsem, že má vytoužená odpověď je nyní na dosah ruky, že stojím na pokraji svého životního poznání.

„Hele, holka," začal pomalu, „vono to zas tak snadný zase není, víš? Lidský vztahy, jó, to je to nejsložitější a nejzašmodrchanější kouzlo co znám, na to vem jed. Takovýhle věci se nedaj jen tak popsat slovama, na to prostě slova nestačej. Alě věř mi, že až to přijde, poznáš to."

A co tedy byla ta věc s Harrym? Myslela jsem si, že je to ono, že je to to pravé, že je to to, o čem všichni tak mluví, ta vaše hloupá láska či jak to nazýváte. Ale copak láska není věčná? Copak láska nemá trvat až za hrob? Copak láska nemá být čestná a bezpodmínečná?

Jeho poněkud vyhýbavá odpověď mne moc nepotěšila. Čekala jsem přesnou nebo alespoň částečnou definici toho, co budu cítit, až potkám toho pravého přítele, ne tyhle předpotopní žvásty. Jak mi tohle má pomoct? Spíš mě to jen ještě více mate.

„Copak je?" otázal se mne Hagrid, když jsem si při těchto myšlenkách opět hlasitě povzdechla. Už jsem přestala řešit, jestli mu to mám říkat nebo ne, jestli má smysl před ním něco skrývat. Násilím jsem otevřela vstupní dveře do své duše a na stůl vysypala veškerý její obsah. Začala jsem od začátku vyprávět vše, co mne tížilo, od hádky s Ginny přes tátu až po Harryho. 

Stejně už je to jedno, stejně už je všechno ztraceno, tak nemám to víc ztratit...

Když jsem konečně domluvila, Hagrid na mne zůstal koukat s pootevřenými ústy. „No, koukám, že toho víš hodně, ale i tak nevíš všecko..."