Probudila jsem se v šedé místnosti. Místnost měla jen jedno okno, to bylo naproti mně, takže jsem tak nějak viděla okolo sebe. Kromě toho mě hrozně bolela hlava.
„Už se probudila.“ uslyšela jsem hlasy za sebou, nemohla jsem se otočit, byla jsem připoutané k židli. Jako v nějakém hororu.
„Konečně.“ přišel do místnosti chlap. Nevypadal zrovna nějak mohutně. Popravdě to bylo tintíkto. Do tváře jsem mu neviděla, měl ji zahalenou do kapuci a šátku. A podle hlasu….. ten mi taky nic neříkal.
„Co po mě chcete.“ zeptala jsem se na rovinu.
„Po tobě skoro nic. Jen abys pořádně křičela bolestí, aby to tatínka pořádně bolelo, stejně jako tebe.“ Přistoupil ke z pravé strany a umístil naproti mně kameru, která nahrávala. Hned mi došlo, o co tady jde.
„Dobrý den pane Starku, postrádáte svoji dcerušku? Jak vidíte, je v pořádku, zatím.“ odmlčel se a podíval se a mě. Začínala jsem mít strach.
„Takže abych to uvedl na pravou míru, chci abyste se díval, jak tahle kráska trpí. Možná ti pak spadne hřebínek. Každopádně, pokud má vůli, přežije to. Tak jako já a to tvoje bombardování měst. Víš, v jednom tom městě zahynula má manželka a syn. Tobě to ale bylo jedno. Žil jsi si s miliónama spokojeně dál, ale já, já jsem trpěl. Tak jak teď budeš trpět ty. Jo a ještě něco, nevolej poldy, jinak její krátký živůtek skončil.“ Pak na chvilku odešel a pak se on i jeho gorily vrátili zpět. Dali i něco okolo krku a hned to pustili. Byla to příšerná bolest. Necítila jsem nohy, ruce, nic. Necítila jsem nic. Jen tu bolest proudícím mým tělem.
„Tahle malá potvůrka ji útočí na nervový systém, jejíž centrem je hlavně mozek. Nebude cítit nic. Na chvilku samozřejmě, ale dokud je to puštěné cítí jen tu ukrutnou bolest proudící jejím tělem. Jaké škoda, že i v tom nemůžeš zabránit.“ pak jen on sám odešel a nechal mě tam s těmi chlápky samotnou a tou věcí na krku.
Nevím jak dlouho jsem to měla na krku, ale když mi to sundali, cítila jsem to uvolnění. Má hlava ale byla v jednom ohni, stejně jako zbytek mého těla. Já chápala jeho hněv. Táta není svatoušek a nikdy nebyl, ale není nic horšího, než když smrt pomstíte smrtí.
Nevím jak dlouho jsem tady zavřená. Ale dokonce jsem měla tu čest, poznat i svou celu, která měla sice postel, ale každý malý pohyb způsobil vrzání a bolest po mém každodenním mučení. Každý den to samé, vytáhne se kamera, natočí se mé mučení (každý den jiný způsob) a anonymně se to pošle tátovi. Dávají si záležet, každý den mění pozadí za mnou, aby se nikdo nemohl dozvědět, kde jsme. Kromě toho, že mě tady mučí, mi zničili telefon a všechno, čím by se dalo najít, kde jsem. Přestala jsem věřit, že se odsud někdy dostanu.
Ležela jsem na posteli a nechtěla se ani pohnout, ale uslyšela jsem hlasy za mými dveřmi.
„Pane, nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Ticho.“ Tenhle hlas už jsem poznala. Slyšela jsem ho i dřív, než mě sem přivedli. Byl to někdo blízký? Ale to je blbost…… doufám. Dveře se otevřely a ten muž vešel dovnitř.
„Jak se nám vede?“ zeptal se, jakoby očekával, že mu řeknu super, těším se na další nálož. Mlčela jsem. Měl pořád zahalenou tvář. Chtěla jsem vědět, kdo to je. Komu třeba jednou nakopu prdel.
„Kdo jsi.“
„Já se ptal první.“ řekl posměšně.
„Ženy mají přednost.“ zarazil se. Musel uznat (asi), že mám pravdu. Sundal si kapuci a odkryly se mu jeho blond vlasy, které měl sčesané na patku. Ten účes jsem poznala, nechtěla jsem tomu věřit, dokud si nesundal šátek.
„MARTIN?!“ koukala jsem na něj nevěřícně.
„Překvápko.“ slizky se usmál.
„Mysleli jsem, že tě zavalily sutiny školy.“
„To tak mělo vypadat má drahá. To ti nedošlo.“
„Došlo, ale jak to, že jsi chodil teprve na střední a měl jsi ženu a děti. Kolik ti tedy je.“ všechno mi docházelo až moc rychle a všechno do sebe zapadalo.
„Ha, jsi docela chytrá. No jinak, musel jsem předstírat puberťáka, abych se k tobě dostal blíž. Věděl jsem, že to Starka trochu zlomí.“ chtěl pokračovat, ale skočila jsem mu do řeči.
„Trochu zlomí? Posíláte mu videa každý den a ty jsi myslíš, že ho to jen trochu zlomí?“
„Samozřejmě. Nejeví o tebe moc velký zájem, stejně jako nikdy předtím. Vyrůstala jsi s matkou sama, ne? A kde byl tvůj tatíček, když ti tvá máma umírala, huh? Já ti řeknu kde. VÁLEL SE DOMA NA GAUČI A NEDĚLAL NIC. STEJNĚ JAKO TEĎ. JSI MU UKRADENÁ. TĚŠIL SE JEN, AŽ SE TĚ ZBAVÍ! CHÁPEŠ TO!“ křičel snad na celý barák. Něco ve mně mi říkalo, že tomu nemám věřit, ale zase ta druhá část říkala, že co když má přece jen pravdu a opravdu mu Martin, jestli se tak jmenuje, nahrál do karet.
„Takže mě mučíš proč, když víš, že jsem mu ukradená….“
„Máš silnou vůli Lily. Přidej se k nám a zničme Avengers. S tebou, která zná všechny z nich a v tom jejich prohnilém místečku umíš chodit, je zničíme raz dva.“ měl divný úšklebek.
„Avengers se zničili sami. To nevíš? Bylo to pořád ve zprávách.“ vzpomněla jsem si na to, jak jsem se na to musela pořád dívat, tak moc to bolelo.
„Vím o tom. Ale já mluvím o těch zbylých. Když teď nejsou pohromadě, zničit je bude jednodušší.“ podal mi ruku a to bylo poprvé, co jsem se opravdu rozmýšlela, jestli ji mám přijmout. Najednou mě pohlcoval hrozný vztek. Jakoby se mi vrátila všechna síla, cítila jsem všechno okolo sebe. Jakoby to všechno proudilo mnou. Stoupla jsem si a byla zase plná síly a vzteku. On se tak divně šklebil. Moje mysl se začala zatemňovat.
„Funguje to.“ řekl potichu, ale já jsem ho slyšela. Chytla jsem ho pod krkem, aniž bych se ho musela dotknout. Proudila mnou síla, která byla mnou vyslána na uškrcení Martina. Zděsila jsem se a ihned jsem ho pustila dolů. On dopadl na zem a lapal po dechu.
„Co se to děje.“ dívala jsem se na své ruce.
„To není v tvých rukou, je to teď v tobě, tobě samé. Ta Síla proudící tvým tělem, to je všechno okolo. Použij ji na zničení Avengers. Ale ještě před tím, ti ji naučím ovládat. Pokud tedy chceš.“ podal mi znova ruku a má mysl se znovu přepla na temnou stranu a ruku mu podala. On se usmál a společně jsem vyšli z cely.
