"Ne pochlubil si se, že máš dceru." řekla žena, která byla také zrzka. Byli jsme na cestě do Avengers Tower.
"Tebe už jsem viděl. Ty jsi pomáhala té stařence." přišel ke mě kapitán. Poprvé jsem zvedla oči a podívala se na něj. Jen jsem pokročila rameny.
"To má po mě." ozvalo se od Starka. Hodila jsem po něm vražedný pohled, kterého si všiml pouze Kapitán.
"Myslím, že s tebou moc nesouhlasí." ozval se Kapitán. Na to ale Stark nic neřekl. Odešel. Já jsem tam jen seděla svázaná a mlčela. Všichni Avengers pochvilce odešli, až na jednoho, který mi je zatím jediný sympatický.
"Co se stalo tvé matce?" sedl si vedle mě. Byla to trošku osobní otázka. A bolestná.
"Zemřela. Byla těžce nemocná. Zemřela nedávno." sklopila jsem zrak.
"Promiň, to mě mrzí."vzal kapesník a utřel mi slzu, která mi stékala po tváři.
"Myslíš, že kdybych tě z toho vymanil, neutečeš? "
"Myslíš jako, že bych skočila dolů? Ne, to fakt ne." trošku jsem se zasmála. Musela jsem vtipkovat, nic jiného mi nezbylo.
"Tak fajn." usmál se a šel pro nůž. Sundal že mě tu pavučinu a já se mohla protáhnout.
"Podle toho, co jsem viděl, se ti moc k Tonymu nechce." sedl si opět vedle mě.
"Tobě by se chtělo k člověku, který opustil svou rodinu, nechal ji několik let hladovět a trpět?" podívala jsem se na něj a on na mě hodil nevěřícný výraz.
"To jsem netušil... Nikdy bych tohle do Tonyho neřekl." otočil se na místo, odkud odešli vašichni Avengers.
"Proto jsem utíkala, nechci trávit zbytek života s někým, kdo nechal mě a mámu na holičkách. Teď si tady bude hrát na nejlepšího otce všech dob. Nenávidím ho."
"Nenávidět je silné slovo. Proto se tě ptám, jsi si tím jistá?" zvedl obočí. Já kývla.
"Hele... Tony sice není žádný svatoušek, ale třeba o tobě nevěděl." snažil se ho bránit.
"Nechápu, jak ho můžete bránit. Ale abych vyvrátila Vaši domněnku, věděl o mě. Mamka mu psala několik dopisů. Ani na jeden neodepsal. Nechápu, jak s ním můžete pracovat." vrčela jsem a rozčilovala se na jeho účet.
"Tykej mi, jsem Steve." podal mi ruku, kterou jsem přijala.
"Lily." usmála jsem se na něj. Úsměv mi opětoval.
Ještě chvíli jsme si tam jen tak povídali, když v tom přišla ta zrzka.
"Za chvilku tam budeme. Popovídali jste si dobře?" usmála se na nás.
"Nech toho Romanovová." usmál se Steve.
"Jsem Natasha Romanoff." přišla ke mě a stejně jako Steve mi podala ruku.
"Lily Black." její ruku jsem příjmula.
"Jsi mi sympatičtější než Tony." usmála se a já s ní. Začala menší turbulence a to znamenalo, že jsme tady.
"Kdo ji odvázal?!" uslyšeli jsme za námi jekot. Všichni jsme se s nechutí otočili, protože jsme věděli, kdo ječí.
"Tony, přece ji nemůžeš držet jako vězně, je to holka." obhajoval mě Steve. Proč nemůže být můj táta? Říkala jsem si.
"K tomu se vyjadřovat nebudeš starochu. Je to moje dcera a já její otec, který říká, že se z baráku nechme ani na krok!" začal tam křičet.
"JÁ NEJSEM TVOJE DCERA!" vyjela jsem na něj.
"Ale ano, jen si to nechceš přiznat."
"Haha... Možná si můj otec, ale já u tebe nebudu. Nikdy! Nikdy tě nebudu brát jako svého tátu, ty si ani nezasloužíš, aby ti takhle někdo říkal! Takže mě pusť, ať si můžu v klidu dožít tenhle podělanej život!!" ječela jsem tam na celý NY, ale musela jsem to všechno že sebe dostat. Všichni na mě pak nevěřícně koukali.
"Věř mi, že kdybych si tě nemusel vzít k sobě, neudělal bych to." řekl Stark.
"Ty jsi neudělal spoustu věcí." odsekla jsem mu. Steve moc dobře věděl, o čem mluvím.
"Já vím, místo toho se tady hádám s nějakým spratkem, který chtěl zdrhnout z domu, že jo?"
"Tony! Přestaň!" zakročila Natasha.
"Ne, to je v pořádku. Mám to přeci po fotrovi. Tady zdrhám, stejně jako to udělal před 17 lety on." vzala jsem si batoh a vyšla z letadla, nebo jak se tomu říká. Byla jsem tak vytočená, že kdyby se mě teď někdo pokusil zastavit, ubila bych ho. Nějak jsem se dostala ven a šla co nejdál od nich.
"Lily! Lily stůj!" běžel někdo za mnou. Já se zastavila a otočila se na toho dotyčného. Byl to Steve.
"Kam chceš jít?" zeptal se mě.
"Jdu zpátky domů. Nechci být jako on."znechuceně jsem ukázala na to místo.
"Ale za týden tam stejně budeš muset." řekl soucitně.
"Ne.. To raději půjdu do děcáku."
"A to jde?"
"Nevím. A Steve promiň, musím domů." řekla jsem a chtěla odejít, ale on mě zastavil.
"Tady máš moje číslo, kdyby jsi potřebovala pomoct, nebo jen výplachnout hlavu, jsem k dipozici." usmál se a podal mi lísteček s jeho číslem.
"Děkuji, ahoj."
"Dobře dojdi." řekl a já se vydala na dlouuuuhouuu cestu domů.
Šla jsem asi deset minut, když kolem mě projíždělo auto se zatmavenými skly. Přibrzdilo a řidič stáhl okénko.
"Nechcete svést?" řekl muž v kvádru.
"Jste od něj, že ano." podívala jsem se něj.
"Ano, ale..." chtěl něco říct, ale já mu skočila do řeči.
"Tak to nemám zájem. Můžete pokračovat v cestě." potom už jsem jen viděla, jak auto mizí v dáli.
Hodiny ubíhali a já jsem stále nemohla najít svůj dům, ve kterém jsem strávila dětství. Byla už tma a já, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, jsem se docela bála. Ty davy okolo mě. Divný pocit. Zahla jsem proto do uličky, kde jsem vyšplhala po žebříku na střechu domu. Tam jsem si sedla, protože to na mě bylo moc. Přišla jsem ke kraji budovy a dívala se dolů. Na povrch se vyvalily i slzy.
Po pěti minutách jsem si sedla do klubíčka a vytáhla svůj spací pytel, který nebyl zrovna nejteplejší a přikryla se. Byla jsem opřená o zdi domu a proto se mi i přes tu zimu začaly klížit víčka.
