Vstala jsem brzy. V pět ráno. Využila jsem toho a šla se umýt a udělat si snídani. Jelikož se blížili léto, tak už začínalo být teplo a já si sedla venku na terasu. Když jsem dojedla a doposlouchala svůj oblíbený play-list, uviděla jsem v dálce les. No, mě nenapadlo nic jiného, než vzít svoji Gryffindor mikinu, kterou mi máma koupila k narozeninám minulý rok, protože jsem strašný blázen do Harryho Potter a a prý mi i ladí k vlasům.
No, převlékla jsem se tedy do ní a vzala si černé kalhoty a taktéž i tmavé boty. Šla jsem co nejtiššeji dolů. Když jsem vyšla, cítila jsem se zase volná. Vydala jsem se tedy k tomu lesu. Došla jsem k němu. Voněl tyoyckou vůní lesa. Vešla jsem tedy do něj a procházela se. Viděla jsem běžet srny, na jednu jsem se koukala z blízka, jako nikdy dřív. Cítila jsem se tady jako doma, jako bych sem patřila. Šla jsem dál a dál. Všude jsem se rohlížela.
"Co tu pohledáváš?" lekla jsem se a rychle se otočila. Stál tam kluk v mém věku. Měl na obličeji veliké škrábance. Brunet. Černé boty, taktéž kalhoty a šedá mikina.
"Šla jsem se projít." odpověděla jsem s klidem.
"Neměla by jsi tu být..." řekl rychle, a aby zdůraznil svá slova, používal k tomu i ruce.
"Proč? Patří ti snad?" nechápala jsem.
"Když řeknu že ano, zmizíš?" zvedl jedno obočí a tím jsem mohla vidět jeho barvu oči. Modrá. Světle modrá, taková jako obloha nyní v létě.
"Ne... Řekni mi pravdu... Ehm..." chtěla jsem ho oslovit jménem, ale uvědomila jsem si, že jeho jméno vlastně ani nevím.
"Moony. Přátelé mi tak říkají. Jinak Alex." podal mi ruku. Jeho ruku jsem příjmula.
"Lily." odpověděla jsem.
"Teď vážně Lily, měla by jsi vypadnout..." řekl sklesle.
"Proč?" stále jsem nechápala.
"Tenhle les je jiný. Různí lidé, tím myslím zaporáci, nenávidějí Avengers, kde myslíš, že se schovávají?" řekl potichu a rychle.
"A proč jsi tu ty? Jsi jeden z nich? Z těch zaporáků?"
"Ne, s mými přáteli to tu hlídáme, aby se nedostali do města." když to dořekl, objevili se za ním tři kluci. Jeden s černými delšími vlasy, které měl na mikádo, oči hrozně tmavé. Ten druhý byl taky brumett, ale s brýlemi, byl stejně vysoký, jako Alex a ten před ním. A poslední, nejmenší a nejtluzčí z nich. Měl světlé vlasy a oči šedé. Měl předkus. Trošku při těle.
"Ahoj, jsem Marcus." řekl ten s černými vlasy na mikádo.
"Já jsem Richard." řekl ten s brýlemi.
"Já jsem Max." představili se mi jeden po druhém. Teď byla řada na mě.
"Ahojte, jsem Lily." usmála jsem se. Oni se usmál také.
"Takže už chápeš, proč by jsi měla odejít?" kladl mi na srdce Alex.
"Proč vy to tady hlídáte?" oplatila jsem otázku.
"Protože my už o rodinu přišli. Nechceme, aby takhle skončil někdo další..." řekl Richard a Max jen přikyvoval na souhlas.
"Vy jste sourozenci?" zeptala jsem se a všichni prolukli ve smích. Já nechápala.
"Vážně tak vypadáme?" řekl Marcus.
"No, ani ne." pousmála jsem se.
"Tak vi..." chtěl něco ještě doříct, ale do stromu se zabodl nůž.
"Pryč." řekl Alex a my se rychle rozběhli pryč.
Běželi jsme a Max zakopl o větev. Richard ho tam zvedal a za chvilku na byli v patách. Vyběhli jsme na louku a tam jsme všichni padli.
"Neříkali jste náhodou, že chránit občany měst?" řekla jsem zadýchaně.
"To ano.." začal Alex, ale vlezl mu do toho Richard.
"Co máš společného s Avengers?"
"No, Stark je bohužel můj otec." řekla jsem naštvaně.
"Tak to se nedivím." řekl Richard.
"Proč?" nechápala jsem.
"Em... Když jsme společně, nebojí se nás, ale ty, ty jsi pro ně jasný cíl. Chtějí je zničit! Psychicky i fyzicky." dokončil Max a já nestačila divit.
"No.. Když jsi ta Starkovo dcera, musíš odtut hned pryč, nevím, jestli je zastaví to, že jsme mimo les." zvedal se Alex.
"Max nemůže... Má něco s kotníkem." řekl Marcus.
"Já jsem byla jako malá u sboru hasičů, takže vím co dělat, můžu si vypůjčit tvůj šátek Marcusi?" zeptala jsem se ho a přešla k Maxovi. Noha mu pěkně natýkala. Marcus mi podal šátek a já mu to znehybnila. Přiložila jsem k noze větev, která byla dostatečně malá a silná, aby zamezila pohybu nohy, a aby nijak nevadila. Pak jsem obvázala kotník a bylo hotovo.
"Hotovo." řekla jsem a odstoupila.
"Fajn, my vezmeme Maxe domů, Richarde, odveď Lily k Toweru." rozdal úkoly Alex. On s Marcuse vzali Maxe a mohli jsme se vydat na cestu.
"Takže dcera Starka?" začal.
"Pořád doufám, že je to omyl." měla jsem skloněnou hlavu.
"To je to tak hrozný s ním?"
"Ne, ale mě a mámu nechal, teda jestli to byl on, tak nás nechal ve štychu, jak s penězma, prostě se vším. Chtěla jsem utéct, ale našli mě. No a teď jsem tady."
"To bylo mnohem víc, než na co jsem se ptal." Usmál se.
"Jo já vím...." to byla poslední slova, co byla prohozená mezi námi dvěma. Sem tam jsme slyšeli nějaký zvuky pocházející z lesa.
U Avengers Tower mi Rochard kladl má srdce: "Lily, nechoď tam sama. Viděla jsi, co se stalo Maxovi, natož co by se stalo se stalo tobě. A kdyby jsi potřebovala, zavolej nás." objal mě (objetí jsem mu opětovala), což jsem nečekala a odešel.
Domu jsem přišla celá špinavá a Bůh ví co ještě.
"Kdo to byl?" vrhnul se na mě táta.
"Kamarád." řekla jsem jen tak.
"Všechno žácíná kamarádstvím a končí v porodnici." zvýšil hlas. To jsem ho zvýšila taky.
"No ty máš tak co říkat!" naštva jsem se a odešla do pokoje. Převlékla jsem se a šla na balkon.
Pět minut jsem tam stála a přemýšlela, pak jsem se vrátila zpět do pokoje. Jelikož bylo půl jedné, šla jsem na oběd. Nikde jinde nebylo místo, než vedle táty. Tak jsem si tam sedla.. Ten se na mě překvapivě podíval.
"Nikde jinde nebylo místo." řeka jsem a jedla rajskou polévku.
"Hele Lily, já se omlouvám, za všechno.. Mohl bych dostat alespoň na jednu šanci prosím?" podíval se na mě se zklamaným výrazem. Ale já......
