Večeři jsem snědl v celku rychle. May nebyla doma a i když měla by tu být cca za půl hodiny, pořád jsem byl nervózní, protože v téhle době v New Yorku se nedělo nic dobrého od doby, co se zde začali pohybovat ti démoni.
Vyběhl jsem do pokoje a začal hledat něco o maskách? Stále nevím, jak tomu mám říkat.... O těch Démonech.... To bude asi lepší. A můžu vám říct, že tohle je poprvé, kdy mě strýček Google zklamal, protože jediné, co mi vyjelo byla kniha v knihovna, kam nikdo moc nechodí. No vlastně.... To ani zase tak nevadí. Čím méně lidí, tím lépe. Podíval jsem se na hodiny a málem se zhrozil.
"No jestli zítra vstanu." řekl jsem a lehl si do postele.
Lily
Od té doby, co jsem se rozhádala s Peterem jsem se absolutně Martinovi nemohla dovolat. Ta otravná ženská v telefonu mi opakovala pořád to samé dokola a dokola. "Volný účastník není dostupný, zavolejte prosím, později." Volala jsem mu asi 5x..... Pak jsem toho nechala, nechci vypadat jako stíhačka. No... Možná už je na to trochu pozdě.
Na internetu jsme cestou domů hledala informace o těch maskách. Zklamání Google..... Odkázal mě jen na Starou knihu do knihovny. Kam už ale nikdo skoro nechodí. Nevadí. Čím míň, tím líp. Ale náhodou knihovna zavírá za tři čtvrtě hodiny a je jen blok odsud. Tak jsem se rozběhla ke knihovně a měla jsem štěstí. Ještě 35 minut do zavíračky.
"Přejete si?" řekla mi tichým hlasem knihovnice.
"Ano, hledám tuhle knihu." ukázala jsem ji na telefonu a telefon předala knihovnici.
"Ta se nevěřícně podívala na mě a zase zpět. Pojďte se mnou." podala mi zpět telefon a zašla do nějakého skladu. Bylo tady spousta knih. Spousta. A hlavně tma. No moc se mi tu nelíbilo.
"Tuhle knihu si nikdo dlouhá léta nepůjčil a tak jsme ji dali do skladu. Máte štěstí, už ji chtěli vyhodit." řekla a podala mi knihu. Já jsem poděkovala a vyšla opět do ulic.
Teď už jsem spěchala domů. Strach se mě docela začal zmocňovat a tak jsem své ohnivé vlasy dala tak, aby šla co nejméně vidět má tvář a kniha.
Přišla jsem domů a z hrozila se nad hodinami. Položila jsem knihu na stůl s tím, že si ji přečtu zítra a dala jsem si rychlou sprchu.
Ráno jsem se vzbudila a rovnou začala mou ranní rutinu. Snídaně a pak cesta do školy. Dnes jsem ale do tašky přihodila i tu knihu. Mám takový zvláštní pocit mít ji tady v pokoji, zvlášť nehlídanou.
"Ahoj tati!" zavolala jsem na tátu u dveří a vyšla ven, znovu do ulic.
Takových dvacet kroků dál mi začal zvonit telefon. Zvedla jsem ho a z něj se ozval známý hlas.
"Ahoj Lily, jak jdeš do školy?" ozval se Martin druhé strany sítě.
"Ehm ahoj, no teď jdu pěšky."
"Jo aha a kde jsi?" rozhlédla jsem se okolo sebe a uviděla cukrárnu.
"Před cukrárnou Ice Cream Dream."
"Jo tak to jsem kousek od ní, počkej tam, hodím tě do školy autem." než jsem stačila něco říct, tak mi to típl. Já se zastavila a čekala na něj.
No tak za dvě minuty přijelo černé auto s odrkytou střechou. Martin zastavil auto kousek ode mě.
"Kde jsi na to vzal?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Díky tvymu tátovi." řekl taky s úsměvem, mezitím jsem si nastoupila.
"Cože?" divila jsem se a stále měla na tváři úsměv.
"No, když jsem tě zachránil, tak mi zavolal, myslel jsem, že jsi mu dala moje číslo..."
"Ne nedala, fakt ne, nevěděla jsem, že ti chce zavolat." skočila jsem mu do řeči.
"No tak chceš se dozvědět jak jsem došel k tomu autu nebo ne?" podíval se na mě s pozvednutým obočím.
"Jo promiň." řekla jsem a poslouchala.
"No tak mi zavolal a začal mi děkovat, když jsem mu řekl, že je to maličkost, tak mi odpověděl, že se mám podívat před barák. Tak jsem se podíval a stál tam chlápek ve fraku u tohohle auta a když jsem vyšel ven, podal mi klíče a řekl, že tohle posílá pan Stark." ani jsem nevěděla, že můj táta je takhle štědrý. Konec konců.... mu tak z konta zmizelo pár tisíc, toho si ani nevšimne.
Dál jsme nikdo z nás nic neříkal. Přijeli jsme před školu a Martin zaparkoval. Viděla jsem Petera s Nedem jak jdou do školy. Ned se zastavil a díval se našim směrem. Otočila jsem se k Martinovi.
"Polib mě." ten se jen na mě zařazeně podíval.
"Cože?" jinak už ani nestačil zareagovat, protože jsem ho vzala za tričko a přitáhla k sobě.
Když jsme se od sebe odtáhli, Peter a Ned už pomalu vcházeli do školy.
"Co to bylo?" zeptal se udiveně Martin.
"Nic." řekla jsem a vystoupila z auta.
"A mohli bychom to nic dělat častěji?" řekl a taky vylezl z auta. Oba dva jsme šli pak rovnou do třídy.
Vešli jsme tam a já zjistila, že má spolusedící chybí.
"Martine, nechceš si sednout ke mně?" nabídla jsem mu a on kývl. Společně jsme si sedli do lavice kde obvykle sedím. Za Nedem a Peterem. Jen co jsme si sedli, se k nám Ned ihned otočil.
"Takže vy spolu chodíte?" vyhrkl na nás a než stačil Martin nějak zareagovat, vzala jsem to do svých rukou já.
"Jak jsi na to přišel?" zeptala jsem svého s úsměvem.
"No dneska ráno jsem vás viděl v tom hustým autě."
"Víš Nede, mi to nechtěli nikomu říkat, viď zlato." otočila jsem se na Martina a mrkla jsem na něj.
"Jo jasně, kámo hlavně to nikomu neříkej." řekl Martin Nedovi a kamarádsky ho praštil do ramene.
"My jsme kámoši.... Hustý, ještě nikdy jsem neměl kámoše s tak hustým fárem." a právě v tu chvíli přišla učitelka do třídy a bylo po zábavě. Začala výuka a jako vždy byla tak klasický nudná.
Po pěti minutách se celá škola otřásla. Všichni se lekli.
"Klid, je to jen zemětřesení."
"Neřekl bych." řekl mi Martin, když si sbíral učebnice že země. Podívala jsem se na Peterovi místo. Byl pryč.
"Musíme pryč!!"
