O dva měsíce později
Pepper to se mnou nějak přijala. Přijala i to, co se stalo Peterovi. Dýku Bohů si odnesl Thor, který se zdržel tak na týden a vyprávěl nám různé příběhy z jeho záchranných cest, které byly podle vyprávění záživné. Ovšem, co se týče Petera, je pořád v kómatu, jeho zdravotní stav se zlepšil, ruka je zkoro vyléčená, akorát ani Bruce neví, kdy se probere a to neví nikdo.
Právě teď sedím u Peterova postele. Za deset minut mám s tátou opět domácí autoškolu. Už se taky pomalu začínám připravovat na školu, protože nám prázdniny za chvilku končí a já nechci být za blbce. Z konce minulého roku školy jsem se celkem dost ulila, ale známky se uzavřely, takže hurá do druháku. Moc času už mi nezbývá a proto bych se měla vydat směr garáž.
Opustila jsem Peterův pokoj a jela výtahem do úplně spodní části Toweru. Vystoupila jsem právě v čas, kdy přicházel táta s klíčem.
"Tak jedeme?" ukázal na dnešní zkušební auto.
"Jedeme." řízením jsem si začínala být čím dál tím víc jistější. Řadit jsem se nějak naučila, couvat taky a dneska parkování. Zatím jsem žádnému autu nic neprovedl, tak uvidíme, jestli se to dneska změní.
Táta mi začal dávat pokyny, které jsem dodržovali jak nejlépe jsem mohla.
No, můžu děkovat Bohu, že blízkosti mě a auta nebylo poblíž moc aut. Tak nějak jsem to zvládla. A můžu říct, že po dvou a půl hodinové jízdy autem, mám dřevěnou zadnici.
Když jsme vystoupili z auta, přibíhá za námi Pepper.
"To je dost! Rychle pojďte nahoru!! Peter se probral!!" tahle věta mě dostala do takové euforie, že jsem ani už nevěděla, co je realita. Doběhla jsem k výtahu a zadala jeho patro. Od výtahu jsem pak běžela k jeho pokoji a zaťukala. Ozvalo se slabé "Dále." otevřela jsem dveře a uviděla ho, jak na mě s úsměvem hledí. Šla jsem rychle k jeho posteli a objala ho. On, podle možností, objal nazpátek i mě.
"Jak ti je?" zeptala jsem se ho jako první. Tohle není moc dobry úvod konverzace, Lily. Pomyslela jsem si, ale poslouchala jsem ho.
"Už je mi mnohem lépe než před tím. Ta ruka už nebolí." ukázal na ni a já se na ni podívala. A opravdu. Ta ruka vypadala mnohem lépe, než před tím. Bruce a ostatní odvedli dobrou práci.
"No a jak se máš ty?" vyzvídal mě.
"Teď už líp." podívala jsem se na něj s úsměvem. Nikdy jsem si nevšimla, že do těch jeho oči, zasahuje i kousek zelené. Jeho oči byly opět plné života a radosti, jak tomu bývalo pořád.
"Mám otázku...." začal zarsmušele.
"Ptej se." pobísla jsem ho.
"Jak dlouho..... Jak dlouho jsem spal?" podíval se na mě s obavami v očích.
"Dva měsíce." řekla jsem mu.
"Takže jsem prospal celé prázdniny?" podíval se na mě smutně.
"No, skoro ano." usmála jsem se, protože jsem chtěla znít, nebo spíše vypadat povzbudivě. Ovšem, jsem se tak ale necítila.
"Kolikátého je dneska?" rozhlížel se okolo sebe.
"Je 20.8." ukázala jsem mu telefon s datumem.
"A jak dopadl souboj? Vyhráli jsme?" vyzvídal a dychtivě čekal na odpověď.
"No dá se to tak říct. Po tom, co jsme zabili velitele, nebo náčelníka, nebo kdo to byl, se všichni zase stáhli do hlubin lesa."
"Tak to je fajn.." řekl s úlevou a znovu si lehl zpět.
"Petere...?" začala jsem svou otázku a on se na mě tázavě podíval.
"Myslíš, že ti jezdci se vrátí?" tahle otázka mi vrtala hlavou od doby, kdy se náš boj ukončil
"Už asi ne, když viděli, co jsme my dva dokázali." tomuhle "vtipu" se musel sám zasmát a já s ním. Ani on neví, co přijde pak.
"Dobré odpoledne, mladej." ozvalo se od dveří táta a můj i Peterovi pohled se upřel na něj.
"Pane Starku..."
"Máme problém..." řekl potichu a mě se zatajil dech.
