Běžela jsem nahoru do pokoje a začala shromažďovat všechny svoje věci, fotky s lidmi, kteří mi jsou nejbližší. Vzala jsem svůj batoh, který byl že všech v nejlepším stavu. Naskládala jsem do něj nejpotřebnější věci. Šla jsem si i pro nůž, nějaké provázky, zapalovač a nějaké kapesné, které mi zbyly. Což činilo 25 dolarů.
Svůj batoh jsem položila do obýváku a uvažovala, jestli mám všechno.
"Spacák!" vyjela jsem a běžela pro něj. Vzala jsem ho a do posledního místa v mém batohu, jsem ho tam nacpala. Ani nevím, jak se mi tam všechno. Vzala jsem si pohodlné boty a vyrazila. Nevím kam jdu. Ale vím, že s otcem být nechci.
Po dvaceti minutách
Došla jsem ani nevím kam. Tuhle část New Yorku vůbec neznám. Byla taková temná. Až na jedno místo, které bylo nejvíce osvětlené. A na tom osvětleném místě byla nějaká tabule. Chtěla jsem tam jít, ale... Pod svícnem bývá největší tma. Vzpomnělo si moje vědomí. Raději jsem to nechala být.
Procházela jsem nejrůznějšími místy s nejrůznějšími věcmi. Kochala jsem se přírodou, když v tom se ozvala příšerná ohlušující rána s tlakovou ozvěnou. Začalo mi pískat v uších a lidi okolo mě začali utíkat, pískat, strkat. Já ale stála. Slyšela jsem pouze ohlušující jekot davu. Jako smyslu zbavená jsem se vydala vpřed. Šla jsem tam, odkud všichni utíkali. Hvízdání v uších přestalo. A já konečně mohla prožít tu hroznou situaci.
"Pomoc! Pomoste mi někdo!" ozývalo se odněkud a já běžela za tím hlasem.
"Haló?" zakřičel jsem. Byla tam nějaká starší paní, která měla zaklíněnou nohu.
"Prosím, prosím pomoc." žalostně prosila se slzami v očích.
"Nebojte, pomůžu vám." začala jsem zvedat kousky kamenů a všeho.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
"Někdo odpálil bombu v tomto mrakodrapu." ukázala nahoru a mě se naskytl pohled na skutečné peklo. Mrakodrap hořel, elektrika, která tam vedla, jejíž dráty visely dolů a ohrožovali ostatní.
"Do háje." řekla jsem a opět jsem se věnovala pomocí této paní. Měla jsem odháteno vše, co se dalo, ale veliký kámen, pod kterým byla zaklíněná stařenčina noha, byl stále na svém místě.
"Tak jo... Teď ten kámen nadzvednu a vy se pokusíte nohu vytáhnout." řekla jsem a stařenka kývla. Byla jsem tak soustředěná na kámen, který jsem zvedla, že jsem si ani nevšimla, že mi někdo přišel pomoct. Když stařenka vytáhla nohu a já chtěla ji jít na pomoc, málem jsem do něj narazila.
"Promiňte, neviděla jsem vás." rychle jsem se omlouvala muži, kterého zná celá Amerika. Ameriku má dokonce i ve jméně.
"V pořádku, jen se dostaňte odsud pryč." kývla jsem na rozkaz a běžela ke stařence ji pomoct, podepřela jsem ji a pomalým tempem jsme se vydávali pryč.
"Jaké je tvé jméno, drahá?" zeptala se mě.
"Lily." odpověděla jsem ji a předala záchranářům, kteří ji pomohou víc než já. Zrovna si sedala do sanitky a v tu chvíli přiletěl Železný muž se slovy: "Nikdo další tam není."
Chtěla jsem odejít, když na mě zavolala.
"Lily! Lily!" volala na mě stařenka.
"Ano?" otočila jsem se přišla k ní.
"Děkuji."
"Nemáte zač." řekla jsem a usmála se. Usmála se i ona a sanitka se zavřela. Chtěla jsem znovu odejít, ale někdo mě opět zarazil, nebo spíšchytil za rameno.
"Počkej chvíli? Lily?" ptal se slavný hrida Iron-Man.
"Ano.. Je na tom snad něco špatně?" zarazila jsem se.
"Přijímení?" sundal si masku a pozvedl obočí.
"Black. Lily Emma Black." nechápala jsem, proč ho to tak zajímá, ale dle jeho výrazu, ho to zaskočilo.
"Lily?! Co tady děláš?!" vyjekl.
"Promiňte, znám Vás?" nechápala jsem v tuhle chvíli už vůbec nic.
"Jméno tvé matky bylo Sue Alice Black. Zrzka, hnědé oči." stála jsem tam jak opařená, nevěděla jsem, jak ji může vůbec znát, nebo mě znát někdo jako je on.
"Ano, aleeee... Nechápu teď nic." snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, zato on ji neměl.
"Měla jsi být doma! Příští týden si ke mě měla přijet, protože jsem tvůj otec!" rozčiloval se. A mě naštval taky.
"Tak to těžko. Sbohem." otočila jsem se a chtěla jít pryč.
"Lily! Lily! Okamžitě se vrať, rozumíš?!" křičel na mě, ale já jsem mu nevěřila. A i kdyby, nechtěla jsem s ním být. Nikdy. Takže místo toho, abych ho poslechla, jsem se rozběhla tam, kde bylo hotové peklo. Běžela jsem a skákala přes různé kusy baráků a paneláků. Běžela bych dal, kdyby mi někdo nezkřížil cestu.
"Hele...." Chtěl něco říct, ale já jsem ho obešla. Chytil mě za ruku a otočil k sobě. "páni.." já jsem jeho nepřítomnosti využila a vysmikla se mu z ruky a opět běžela dál. Teda běžela bych, kdyby mě nechytil do svých pavučin.
"Měla by si svého tátu poslouchat." přišel ke mě blíž.
"On není můj otec." zavrčela jsem mezi zuby.
"No, člověk by se tě i bál, kdyby si nebyla svázaná v pavučinách." z jeho hlasů bylo poznat, že se směje.
"Výborně mladej." ozvalo se za mnou.
"Dekuji Pane Starku." řekl Spider-man a předal mu mě.
"Běž pomáhat." řekl mu Iron-Man a ten pavouk si odskákal na pavučinách pryč.
"Puste mě." kroutil jsem sebou, ale ty pavučiny byly moc lepkavé.
"A ty zase utečeš?" řekl povýšenně.
"Klidně." já zase na něj na oplátku zavrčela, jako má toho pavouka.
"Jsem tvůj otec, takže mě musíš poslouchat." rýpl si na můj účet.
"Vas nikdy poslouchat nebudu. Nikoho z té vaší party." syčela jsem.
"Ale starouše si poslechla." vítězně se usmál.
"Protože on ví, narozdíl od tebe, co je čest."
"Takže si týkáme?" usmál se, ale mě do úsměvu nebylo.
"Řekla bych ti, táhni k čertu, ale ty by ses tam cítil jako doma."
"To zabolelo." řekl hraně a přehodil si mě přes rameno. Pak někam šel.
Celou cestu jsem se mu snažila vymanit z jeho sevření, ale jeho síla byla oproti té mé 100krát větší.
"Starku? Co to máš?" zeptal se ho nějaký muž.
"Víte, jak jsem říkal, že má ke mě přijet moje dcera?"
"Ty máš dceru?" ozvalo se jednohlasně.
"Ano mám, ale tak... Jsem si našel." otočil se a já, celá svázaná a unavená mohla vidět tu bandu, se kterou budu muset strávit zbytek svého marného života.
