"... někdo nadává že nemá nový IPhone, někdo zase že nemůže být venku do kolika chce a nebo někdo jako já, že v ledničce zase není nic.
Ale nikdo z nás si neuvědomuje, že řešíme nepodstatné věci. Nevěnujeme se těm lidem, kterým bychom měli, poté toho litujeme. Nezanedbávejme své blízké." dokončila jsem svou slohovou práci a šla ji odevzdat učitelce na stůl.
"Lily, zapomněla jsi se podepsat." řekla mi učitelka, když jsem odcházela od katedry.
"Ou, promiňte." řekla jsem a rychle na papír napsala své jméno 𝓑𝓵𝓪𝓬𝓴𝓸𝓿𝓪.
"Tak běž." řekla a já se šla znovu posadit do lavice. Čekala jsem cca 10 minut, než moji ostatní spolužáci dopíší svou slohovou práci.
Potom přišlo něco jako boží znamení. Školní zvonek, který oznamuje konec hodiny s tím pádem konec školy. Učitelka nás propustila a já vyšla ze třídy. Udělala jsem sotva pár kroků, když:
"Hej Blacková!!" ozvalo se za mnou. Nemusela jsem se otáčet, tenhle dotěrný hlas poznám všude. Johny.
"Blacková! Slyšíš mě? Pojď sem a dej mi pusinku!" začal se předvádět před jeho partou stejných magorů jako je on.
"Thrni si, McKlagene."otočila jsem se a on nasadil ten jeho frajerský výraz. Přišel ke mě blíž.
"Však ty mi jednou podlehneš Blacková." řekl a odešel. Nad jeho poznámkou jsem pouze zakroutila hlavou a odešla na dívčí záchody. Potřebovala jsem si vybít zlost. A jako vždy to schytal mýdlo.
"Lily!" ozvalo se od kabině, já se trhnutím otočila a spatřila naší školní uklízečku.
"Promiňte paní Goldstýnová. Já.." chtěla jsem ji to vysvětlit, ale ona mě předehnala.
"Zase McKlagen, že?" přišla k rozlitému mýdlu, já jen kývla.
"JÁ... Jestli to budete chtít zaplatit, dám vám peníze." snažila jsem se že sebe vysoulat smysluplnou větu.
"To je v pořádku Lily, nechci z tebe tahat peníze. Jen... Jak se maminka?" věděla, že téma ohledně mé matky, je pro mě velice těžké, ale ji jsem to vždy řekla. Kdysi byli s mou matkou spolužačky.
"Je to horší. Ten měla mrtvičku. Už ani nevěřím, že se uzdraví." sklopila jsem zrak a cítila, jak se mé zelené oči plní slzami při pomyšlení na mou matku, která leží polomrtvá v nemocničním lůžku.
"Lily, musíš věřit. Ona se uzdraví." snažila se mě paní Goldstýnová utěšit.
"Dobře." kývla jsem hlavou na souhlas.
"Teď půjdu, musím to po tobě tady uklidit a ty jdi domů." opět jsem kývla na souhlas a rozloučila jsem se ní.
Doma jsem přišla k našemu zrcadlu, které bylo prasklé, ale stejně se v něm člověk viděl. Stejně jako já teď. Mé zelené oči byly červené od pláče, tvář stejně zbarvená jako mé ohnivé vlasy, které mi padaly pod ramena. Mé ruce, třesouc se v této tíživé situaci.
"Sakra." řekla jsem si a odlíčila si napůl odlíčenoj řasenku.
Mé myšlenky spadly na úžasnou a uvolňující koupel se zpěvem a obědem. No, nakonec to dopadlo tak, že jsem šla otevřít dveře, za kterými stála nějaká osoba.
"Dobrý den." pozdravila jsem slušně.
"Dobrý den, jste Lily Blacková?" zeptal se chlap v obleku.
"Ano jsem. Stalo se něco?" vychrlila jsem že sebe.
"No... Vlastně ano. Vaše matka zemřela. Dnes ve dvě hodiny. Nechala vám tam dopis. Co s vámi bude dál se dozvíte až potom, co zkontaktujeme vašeho otce." odpověděl mi a já stála jako sloup, drzíč v ruce dopis od mámy.
"To ne, můj otec se na mě a na mámu vykašlal, nechci k němu jít." protestoval jsem, jen co jsem se probrala.
"Slečno, obávám se, že to nebude možné. Váš otec o tom musí vědět. A já musím jet, nechám vás osamotě. Zítra se stavím a řeknu mnohem více. Nashledanou." odpověděl a odešel pryč.
"Sbohem." řekla jsem tam půl minuty potom, co odjel i se svým černým autem někam pryč.
Jen jsem zavřela dveře a stále jsem nedokázala pochopit, co mi právě oznámil. Sjela jsem po dveřích na zem. Je zvláštní, že jsem nebrečela, čekala jsem to. Čekala jsem, že umře. Ano, mrzelo mě to, ale myslím, nebo spíš vím, že to na mě všechno spadne až večer, ráno se opět vzbudím s oteklími oči a Bůh ví s čím ještě.
Šla jsem do koupelny, kde jsem si dala vanu. Ponořila jsem se pod vodu a vzpomněla na všechny krásné vzpomínky s mamkou.
"Lily! Pojď sem!" volala na mě maminka, když jsem si hrála na zahradě s panenkami.
"Už jdu mami!" zavolala jsem a běžela do obýváku. Když jsem tam doběhla, maminka mi podala krásné modré šaty, které stále ještě mám.
Z vany jsem vylezla po 20 minutách. Cítila jsem se o trošku lépe, než před vanou, ale pořád to nebyla žádné hyparáda. Byla jsem se převléct a v tu chvíli jsem si vzpomněla, že mi mamka nechala dopis. Běžela jsem pro něj dolů a našla ho. Otevřela jsem dopis a tam bylo mamčiným rukopisem napsáno:
Lily,
Když čteš tento dopis, už nejsem mezi živými. Je mi líto, že jsem tě na tomto světě nechala samotnou. Beze mne. Ale sama nebudeš, to nedovolím. I když už nejsme s tvým otcem v kontaktu. Tady je jeho adresa, na které tě bude čekat. Psala jsem mu dopis. Nevím ale, jestli si ho přečetl, každopádně byl ještě upozorněn. Ví o tobě. Musíš k němu přijet do týdne.
Lily, nezapomeň, že tě mám ráda a vždy budu s tebou.
Mamka❤️
Stékaly mi slzy při čtení každého slova. Mamky nádherný rukopis je jedinečný. Chybí mi. Ale k otci nechci. Nechci! Celý život se o mě nezajímá a teď se k němu mám nastěhovat? Nikdy!
"K němu nikdy nepojedu." řekla jsem naštvaně a v tu chvíli mě napadl šílený nápad.
