Probudila jsem se v nějakém pokoji. Byl černo-šedo-bílý. Pomalu jsem se odkryla a chtěla se jít podívat, kde to jsem, ale jakmile jsem chtěla udělat krok, spadla jsem na zem. Byla to rama, protože se asi po půl minutě rozrazily dveře.
"Jsi v pohodě?" ptal se mě nějaký muž.
"Ehm.. Ano jsem. Děkuji, ale kde to jsem?" nechápala jsem.
"Myslím, že tě nepotěším, ale jsi zpátky v Avengers Tower. Peter tě našel na nějaké budově. Letěli jsme pro tebe, byla jsi promrzlá. Tvůj táta, teda Tony chtěl, abychom jeli pro tvé věci, máš je tam, takže až se budeš cítit lépe, vybral si. Mimochodem, jsem Clint."podal mi ruku.
"Lily." příjmula jsem ji.
"Jsi vážně studená. Zabal se." posadil mě na postel.
"Kde mám batoh?" dívala jsem se směrem k věcím. Nikde jsem ho neviděla.
"Peter to ví, zajdu pro něj." usmál se a odešel.
"Děkuji." řekla jsem a usmála se také.
Do dvou minut tu byl kluk, který byl tak nějak v mém věku.
"Ahoj... Clint říkal, že.." trvalo mu to hrozně dlouho, než by se vymáčkl, takže jsem mu pomohla.
"Můj batoh."
"Jo jasně, ten jeeeee.... Tady." podali mi ho a já ihned vytáhla fotku mě a mámy.
"Ehmm... Jsem Peter." podal mi ruku tam rychle, že jsem se docela lekla.
"Lily. A díky." ruku jsem mu přijala, měl ji hrozně spocenou.
"Teda ty jsi ledová. Měla by jsi se nějak zahřát, donesu ti čaj." zvedl se a aniž bych cokoliv stačila říct, byl pryč.
"Aha... Tak asi díky." řekla jsem a fotku mě a mami jsem položila na stolek a zase zpátky jsem usínala.
Byla jsem tak nějak na pokraji snění, ale slyšela vše, co se okolo mě odehrávalo. Proto jsem slyšela, jak se otevírají dveře a někdo pokládá něco porcelánového na stolek vedle mé postele.
"Dobrou noc, Lily." řekl ten dotyčný a odešel. Nevím kdo to byl, ještě je nepoznám podle hlasu. Ale jakmile se zavřely dveře, tak jsem otevřela oči a napila se čaje. Jahodový. Byl dobrý a sladký, takže jsem ho vypila za chvilku. Jen jsem přemýšlela, jaké že jméno měl ten kluk... Něco na P... Musím se někoho zeptat, už vidím, jak k němu jdu a křičím, "Hej ty! Zapomněla jsem tvoje jméno, můžeš mi ho říct znovu??" Jo, to by bylo vážně komický. Pomyslela jsem si a nad mým uvažováním jsem se jen usmála. Potom někdo zaklepal na dveře a vešel. Můžete třikrát hádat, kdo to byl. Můj "otec". Jen jsem si zpátky lehla na postel.
"Chci si s tebou promluvit." přišel ke mě a sedl si na postel.
"Stejně začneš mluvit, i když ti řeknu, že já s tebou ne." řekla jsem ledabyle, ale nepodívala jsem se na něj.
"Hele, chápu, že jsi naštvaná, ale já jsem na tebe nechtěl být tak hnusný. Omlouvám se." řekl a já se na něj podívala nechápavým výrazem.
"Jo, aha." víc jsem na to neřekla, neměla jsem co.
"No.. Donesu ti jídlo." zvedl se a odešel. Já se převalila na druhý bok. Co jsi o sobě myslí?! V mém nitru bylo tolik zloby, že kdyby mě někdo ještě naštval, nepřežil by.
Pet minut jsem tam jen tak ležela a pomalu rozmrzávala. Vztek už ustal a já ležela s prázdnou hlavou, tím chci říct, že jsem na nic nemyslela, jsem jen tak ležela a odpočívala. Pak zase někdo otevřel dveře.
"Tady máš jídlo," přišel ten kluk, jehož jméno jsem zapomněla, "pan Stark musel s ostatními Avengers odjet na misi." položil tác na stolek.
"A tebe tady nechali?" povedla jsem obočí.
"Mám tě hlídat." pokrčil rameny.
"Aha, takže chůva na hlídání." zase jsem si lehla a koukala na strop.
"Takhle bych to zrovna nenazýval, spíš jako..." chtěl to doříct, ale mě absolutně nezajímaly jeho poznámky.
"Ne! Ticho!" zvedla jsem k tomu ruku.
"Ehmmm, dobře. Můžu se tě na něco zeptat?" sedl si na postel.
"Stejně by si se zeptal. Takže povídej." posadila jsem se, abych na něj viděla.
"Proč si utekla?"
"Protože nechci být s ním." podívala jsem se mu do očí, on ale uhnul.
"S panem Starkem? Vždyť je v pohodě."
"Vkezdoprdýlko." řekla jsem mu a on se na mě podíval ublíženě.
"To není pravda, jsem Peter." Alespoň vím tvé jméno.
"Hele Petere, neber si to osobně, ale jsi hrozná vlezdoprdele." usmála jsem se na něj tím úsměvem, jako když ztřískáte mladšího sourozence.
"To si myslíš ty." ohradil se.
"Ne, nemyslím. Já to vím a to tě ani neznám. Stačí jen poslouchat, jak o něm mluvíš."
"Mýlíš se." zakroutil hlavou na nesouhlas.
"Když myslíš...." pokrčila jsem rameny a zase si lehla. Cítila jsem, jak vstává z postele.
"MÁŠ TADY JÍDLO!!" zakřičel mi u ucha a já vylétla do sedu.
"TY IDIOTE MOJE UCHO!" hodila jsem po něm polštář, který chytil. On se jen smál. V uchu mi trošku pískalo, ale za chvilku to přestalo. Ale ten debil se tam pořád smál.
"Ne! Beru to zpátky! Jsi idiotskej magor vlezdoprdele!" házela jsem po něm polštáře, které tam byli a u toho křičela.
"Blbečku!" hodila jsem po něm polštář s co největší silou a jemu přistál přímo do obličeje.
"Kreténe." lehla jsem si zpátky do postele a nevšímala si ho.
"Ale Lily, přece nebudeš naštvaná." přišel ke mě se smíchem a vrátil všechno, co jsem z postele vyházela pod palbou nadávek na jeho osobu.
"Ty!," sedla jsem si a ukázala na něj, "Ty budeš rád, jestli se dožiješ rána, protože já tě co nejdříve zabiju! Upalím! A tvůj podělanej popel hodím Starkovi na hlavu!" Peter o krok ustoupil, ale nezdálo se, že by to bral vážně, ba naopak.
"To mě chceš zabít?" usmál se.
"Zabít, upálit, hodit." zopakovala jsem svůj plán stručneji.
"Tak to přeji hodně štěstí." pak odešel a když zavíral dveře, na dveře jsem hodila polštář.
"Kretén idiotskej. Jen počkej. To ti vrátím ty magore v legínách, co stříká svoje sperma ze své dlaně. Jen ať si mě nepřeje. Ten se bude ještě divit...." pod různými palby nadávek na Peterovi osobu jsem si dala tousty, které mi přinesl. Když jsem tak jedla, podívala jsem se na ten toust a řekla: "Proč jsem sakra po něm nehodila to jídlo?" Jen jsem pokročila rameny dal jedla.
