Peter
„Tvůj pavoučí smysl si strč třeba za klobouk! Martin je skvělý a hodný kluk! Ty a to tvoje šimry šimry mu dejte konečně pokoj a pochop, že on byl ten, kdo mě dvakrát zachránil, ne ty a nepotřeboval k tomu žádné pavučinky a ani žádnou schopnost!“ rozkřikla se na mě Lily a já jen udiveně s maskami v obou rukou. Nechápal jsem, co ji to tak najednou popadlo.
„Fajn, když je tak skvělý, proč si s tou maskou neporadil sám? Proč si musela volat mě? Protože nemá pavučinky a „šimry šimry“ nebo co?“ odhodil černobílou masku k rohu, ale stále se díval na mě. Odpověděl jsem. Teď jsem se cítil jako… jako v nejhorším snu co kdy mohl být. Odhodil jsem černobílou masku do rohu a stále Lily sledoval. Podívala se na masku a pak zase na mě.
„Asi jsem se spoléhala na nepravého. Už se to ale nestane.“ otočila se a odešla. Já jsem tam stál. Jen stál. Pokusil jsem se i vstřebat právě to, co mi řekla. Sedl jsem si a opřel se o roh. Ruce jsem si opřel o svá kolena a hlavu složil do klína. Bylo mi na nic.
Deset minut jsem tam tak seděl a nedělal nic. Můj zrak pak sklouzl k masce. Vzal jsem si ji do rukou a prohlížel. Tuhle masku nebo něco, co by mi ji připomínalo jsem neviděl, ale věděl jsem, za kým mám jít. Zvedl jsem se a rozešel se k východu. Proč bych to ale měl dělat, když by to mohl udělat Martin? Položil jsem si v hlavě tuhle otázku. Hned jsem na ni ale našel odpověď, ty lidi, kteří nosí ty masku, by mohli napadnout i ostatní, ne jen Lily. Vzal jsem tašku a do ni dal masku. Hodil jsme ji na záda a vyrazil jsem. May pracuje v záchranném centru pro lidi bez domova, F.E.A.S.T. Její šéf by mohl vědět, co tyto masky znamenají, studoval to.
Do dvou minut jsem byl na střeše budovy a vešel do dveří, kde jsem se rychle převlékl. Nějak jsem si dal vlasy do pořádku a šel dolů. Nikdo si mě nevšiml, všichni jsou dole, je to prostě velká budova, bývalá tělocvična střední školy, měly ji zbrourat, ale Martin Lee, tetin šéf, ji koupil a udělal z toho to, co to je teď. May se vždy řídila pravidlem: Pomůžeš jednomu, pomůžeš všem.
Došel jsem ke kanceláři May, abych ji alespoň pozdravil. Ona tam ale nebyla. Vyšel jsem z její kanceláře. Chodby nemají ohraničeny zdmi, ale je tam skleněné zábradlí. Podíval jsem se dolů a uviděl May, mluvila s jedním z bezdomovců. Některé tady znám. May si mě všimla a zamávala mi, já jsem ji taky zamával a ukázal směrem Liiho kancelář. Pochopila mě a kývla. Usmál jsem se, ale ona to asi neviděla.
Liiho kancelář byla už mimo „hlavní třídu“. Museli jste dvakrát zahnout. Zdi okolo už proto ohraničeny zdmi byly. Zaklepal jsem a za dveřmi se ozvalo: „Dále.“ Otevřel jsem dveře a Li se na mě podíval s úsměvem.
„Petere zdravím, co potřebuješ?“ zeptal se mě s úsměvem a podal mi ruku. Jeho ruku jsem přijal.
„Víte mám takový dotaz, vím, že jste studoval historii, chtěl bych se Vás na něco zeptat.“ začal jsem hledat masku v tašce. Li se na mě díval a čekal, co vytáhnu. Když jsem vytáhl masku, jeho obličej se rázem změnil na vystrašený.
„Ano, o těchto maskách jsem už slyšel. Otec mi o nich vyprávěl, když jsem byl malý, znamenají něco hrozného Petere, kde jsi k nim přišel?“ podíval se na mě se strachem v očích.
„Kamarádka. Pane Li, co přesně, tyto masky znamenají.“ ukázal jsem na ni a Li se zhluboka nadechl.
„Démony staré, velice staré magie. Používali je ti nejhorší z nejhorších. Petere radím tobě i tvé kamarádce, držte se od těchto věcí dál.“ kývl jsem. Ovšem že Peter Parker se od toho bude držet dál, ale Spider- man ne.
„Dobře, děkuji.“
„Není zač, alespoň někdy jsem svoje studium využil.“ usmál se na mě a vyprovodil mě. Z jeho kanceláře jsem měl namířeno přímo za May.
Sešel jsem dolů a ona tam stále byla.
„Ahoj teto May.“ pozdravil jsem ji.
„Ahoj Petere. Co tady děláš?“ zeptala se mě s úsměvem na rtech.
„Po škole jsem měl čas, tak jsem si řekl, že se zastavím a pomůžu ti s něčím.“ usmál jsem se také.
„Dobře Petere, právě přijel kamion s jídlem, mohl bys prosím...“ nedořekla to a hned jsem věděl, co chce říct.
„Udělám to, jdu na to!“ běžel jsem ke kamionu a věděl jsem, že se May usmála. Nebyl to můj pavoučí smysl, prostě jsem to věděl. Vyndaval jsem jídlo v krabicích, nebudu lhát, bylo jich docela dost. Těšil jsem se, až to budu mít za sebou a vůbec bych si nedokázal představit, že by tohle dělala May.
Začalo se stmívat a já už šel domů. May měla také za dvě hodiny končit. Tak mě poslala domů. Vzal jsem si všechny své věci a vyrazil na cestu. Když jsem vyšel, viděl jsem Liiho s někým telefonovat. Byl hodně naštvaný, bylo to vidět a to jsem tam stál jen půl minuty. Ovšem i za tu půl minutu jsem něco zaslechl.
„Vy jste úplní tupci! Malý děcka, jsou to malý děcka, ale kvůli vaší neschopnosti nás dostanou do maléru. Vzchopte se, ručíte mi za to.“ vykřikl do telefonu a já raději rychle vyrazil pryč. V hlavě mi kolovalo několik otázek. S kým to mluvil? O čem to mluvil? Má to nějakou souvislost s těmi masky? Ne, to ne….. Ale co kdyby?….
A takhle pořád dokola, dokud jsem nedorazil domů a nezačal si dělat večeři. Málem jsem to zpackal, ale zachránil jsem to. Tak nějak…..
