"Lily, potřebuješ ho." začal na mě táta.
"Ne tati, to vážně nepotřebuji." řekla jsem rozhodně.
"No ale já se tě neptal... Davide pojď sem." řekl a do místnosti vešel kluk s černo-bílými vlasy, modrou košilí a kšandy, měl ještě brýle a motýlka.
"Ano pane Starku?" začal.
"Pohlídáš ji. Nehne se že svého pokoje. Když jsem někdo bude chtít přijít, po F. R. I. D. A. Y. mi to pošleš. Jasné?"
"No to snad ne!," začala jsem být naštvaná, "nemůžeš mě tady držet jako nějakého vězně!"
"To si piš že můžu holčičko. A lehni si do postele, než sebou flákneš o zem. Zvedat tě nebudu." odešel. Já jsem tam stála jako přikovaná. Co. To. Mělo. Sakra. ZNAMENAT?!
"To snad nemyslí vážně..." řekla jsem nevěřícně.
"Slečno Starková, měla by jste si jít lehnout." začal a postrkoval mě k posteli.
"No jo, vždyť umím chodit a poznám co je postel." odsekla jsem a lehla si. Celou dobu jsem na něj zírala vražedným pohledem a přála si, aby ke mě nikdo nešel. Ovšem, jako by si to osud přál jinak. Ozval se totiž ťukot.
"Lily? Jsi tam? Můžu dal?" začal někdo mluvit za dveřmi. Ovšem, než jsem stačila cokoliv říct, ven se hnal ten chlap a začal tam s ním něco projednávat.
Po chvíli ale oba vešli do místnosti. Ten hlas, nebo spíš osoba, která byla za dveřmi, byl Peter.
"Ahoj." řekl.
"Ahoj." pozdravil jsem ho naoplátku.
"Jak je?" začíná to vážně nudně.
"Až na to, že nemůžu ven, každý, kdo jsem bude chtít vstoupit, bude muset projednat s otcem, můj kamarád leží vedle a já ztratila dost krve, tak se vede dobře. Jo, tohle všechno je super." fajn, tohle jsem přehnala, litovala jsem toho hned, jak jsem to řekla.
"Promiň Petere, už na to nemám nervy." lehla jsem si zpět do postele.
"To jsi neměla nikdy." odpověděl s úsměvem.
"Hej." zasmála jsem se.
"Nechceš něco donést?" optal se.
"To se ti vážně chce znovu procházet tou bezpečnostní schůzí, aby jsi mi přinesl jídlo?" nevěřila jsem.
"No, proč ne?" usmál se.
"Tak prosím horkou čokoládu a..." nestačila jsem to doříct, protože mi do toho skočil.
"A něco vymyslím já." usmál se a zvedl se k odchodu. Když odešel, zase jsem se začala nudit.
"Myslím, že k vám cítí jisté sympatie." začal ten chlap. David.
"Davide, buď ticho, přítele mám a já s Peterem jsme jen kamarádi." řekla jsem a na chvilku si lehla.
"Lily. Lily!" mě někdo probouzet.
"Hmm?" ozvala jsem se rozespale a pomalu otevírala oči. První koho jsem uviděla byl Peter.
"Máš tady to jídlo." řekl a ukázal na horkou čokoládu a lívance.
"To si děláš srandu? Tohle jsi dělal sám?" koukala jsem na to jak blázen.
"Jo. Zase tak nešikovný nejsem." zasmál se a já s ním.
Mezitím, jak jsem tam jedla svoji snídaně-oběd, jsme si spolu povídali o všem možném. Došli jsme i na téma, jestli se Peterovi líbí, když holka nosí kraťasy vytáhlé až ke krku a má to zařízlí a všechno jde vidět a div ne, celá prdel. K mému překvapení řekl, že se mu to obsolutně nelíbí.
"Tak, jak se holka obléká, vypovídá o jejím charakteru." tohle mě docela dostalo. Je chytrý. No, povídali jsme si dal, než jsem to s jeho pomocí dojedla a on odešel.
"Slečno Straková," chtěl něco David říct, ale skočila jsem mu do řeči.
"Blacková! Jsem Blacková! Lily Blacková!" prostě nejsem Stark.
"Promiňte slečno Blacková, ale neměla by jste mi dávat falešné naděje." nechápala jse ho.
"Naděje?"
"V tom vašem chování. Chováte se otevřeně, pro kluka to může znamenat naději." super, poradna na vztahy.
"Aha... No, doučíš mě zítra. Teď si musím z ovu lehnout. Dobrou." lehla jsem si a spala.
"Dobrou noc...." pak zhaslo světlo.
