Seděla jsem v pokoji u okna a koukala ven. Nepustili mě za ním a nemám o něm žádné informace. Zvonící telefon jsem ignorovala a moje myšlenky mířily jen k tomu klukovi, který mi několikrát zachránil život. Nejedla jsem, nepila. Táta je ze mě celý na prášky, ani mi nevynadal za to, že jsem „utekla“. Byl z toho taky celý špatný, Dýka Bohů mi teď leží na stole. Ani nevím, jestli jsme vyhráli a Peterovo oběť by nepřišla na zmar. Každým dnem umírá několik lidí, Lily. Opakovala jsem si tuhle větu pořád dokola. Stejně jsem se rozbrečela jako malá holka. Najednou někdo zaťukal na dveře. Utřela jsem si slzy na tváři, ale to stejně nebylo k ničemu platné, protože se objevili další. Šla jsem odemknout a otevřela je. Stál tam Alex a smutně se na mě díval. Objala jsem ho a brečela mu do trička.
„Můžu jít dál?“ zeptal se mě, když jsem ho pustila. Uvolnila jsem mu cestu a on vešel. Zavřela jsem dveře a šla si sednout na to samé místo jako před tím.
„Vy jste to dokázali, našli jste tu dýku.“ řekl docela radostně.
„Ale jakou oběť to přineslo?“ podívala jsem na něj bolestně.
„Co se tam stalo?“ sedl si naproti mně a já mu začala vyprávět.
„V lese, když se mě Richard snažil zastavit, mi pomohl, abychom šli dál, pak nás potkal nějaká obří verze vlka. Začali jsme utíkat a skočili do vody, která byla před tou jeskyní. Vylezli jsme nahoru a pod Peterem se propadla ze, tak objevil tu chodbu. Byli tam různé vzkazy, které byly vyryty do stěn. Nejprve nás napadl obří pavouk, kterému jsem probodla hlavu, pak mě ale obří liány táhly za nohy někam pryč, víc si nepamatuji. Pamatuji si jen to, jak jsem se objevila za Peterem, když zabil hada, který mu byl zakousnutý v ruce. Šli jsme dál a propadli se. Skončili jsme ve vodě. Našla jsem páčku, která osvětlila celou tu místnost. Bylo tam vidět spousta zlata a ta dýka. Šla jsem pro ni a když jsem na ni sáhla, ucítila jsem v ruce menší svrbění, ale vytáhla jsem ji. Malým otvorem, který byl dostatečně velký, abychom se jím protáhli, jsme se dostali ven. Viděli jsme tu armádu jezdců, která se táhla proti Avengers. Skočili jsme na protější strom, ze kterého jsem spadla a vyrazila si dech. Ale když už to bylo v pořádku, šli jsme dál. Před místem, kde se odehrávala bitva, jsem mu řekla, že se obloukem tomu vyhne a půjde hned za Brucem, jestli tam bude. Pomalu a jako vrah jsem se plížila za každým tím jezdcem a pomalu jim podřezávala hrdla. Nikdo si mě nevšiml, až na jednoho. Toho nejvyššího. Ten mě chytil za krk a chtěl mě hodit o strom, ale Peter mě chytil a zdržoval ho, než jsem mu mohla zezadu vrazit kudlu do zad. Skácel se a Peter s ním,“ tady jsem zase začínala brečet jako malé děcko, „nemohli mu nahmatat tep a já se na to mohla jen dívat, jak mi umírá před očima. Drželi mě od něj dál. Pak ho převezli sem a já od té doby nemám o něm žádné další informace.“ zase jsem se rozbrečela nanovo, když se mi znovu před očima vybavilo to, jak tam jen tak leží. Alex mě sice objal, ale nebylo to k ničemu.
„Lily, on se z toho dostane, uvidíš.“ uklidňoval mě. Ani nevím jak dlouho jsem tam seděla v jeho objetí a brečela.
Tony
„Tohle mi neříkej ani z prdele.“ vyjel jsem na Bruce.
„Ten kluk….. Tony!“ snažil se mě uklidnit, když jsem hodil vázu o zeď.
„Ten kluk se probudí, o to se postarám sám.“ rozhodl jsem se.
„Je v kómatu Tony, můžeme jen čekat.“
„Čekat?! Čekat a na co?! Až Lily bude ležet vedle něj, protože je z toho totálně na prášky, nejí, nepije a my máme čekat?! Bože Bruci, jsme vědci, musíme vymyslet něco, čím mu pomůžeme a ne jen čekat!“
„Nic jiného se dělat nedá Tony.“ odpověděl mi. Ozvala se F.R.I.D.A.Y.
„Pane doktore Bennere, máte se dostavit na patro číslo .“
„Jdu tam…. Tony, je možné, že se ten kluk nemusí probrat.“
„Volají tě.“ tohle jsem nechtěl slyšet. Samozřejmě jsem to věděl, ale slyšet jsem to nechtěl. Vydal jsem se za ním.
Když jsem vešel do té místnosti, uviděl jsem ho. Byl úplně bledý. Ruku obvázanou. Sedl jsem si na místo vedle jeho postele.
„Ahoj mladej,“ pozdravil jsem ho, „já…. Chci ti říct, že…. Že se musíš probrat hochu… Hlavně bych nevěděl, jak to mám pak vysvětlit tvé tetě...“ pousmál jsem se, „ no já vím, že jsem tě podceňoval, hodně, ale chci abys věděl, že to není tím, že bych ti nevěřil, ale aby se nestalo to, co se stalo. Nechoval jsem se k tobě, jak si si zasloužil. A to mě nejvíc sere. Doufám, že mi to někdy promineš a hlavně, že se probudíš. Uvidíme se brzy mladej, ale to už budeš v pohodě.“ odešel jsem. Musel jsem se jít napít, klidně i opít. Potřeboval jsem to spláchnout.
