Stále jsem tam seděl a čekal na zázrak. Stále jsem doufal, že se nějakým zázrakem objeví přede mnou. Nic se však nestalo. Z toho všeho jsem byl vyřízený. Totálně.
„Petere!“ uslyšel jsem někde v dáli. Ihned jsem zpozorněl. Díval se a svítil okolo sebe, ale nikdo nikde.
„Petere!“ ozvalo se znovu.
„Lily!“ zakřičel jsem tentokrát já.
„Petere!“ a takhle se to ozývalo pořád dokola, nemohl jsem poznat, odkud to jde. Ale šel jsem dál v tomto podivném tunelu, který mi nebyl ani při nejmenším sympatický. Jak jsem tak šel, začaly se za mnou ozývat podivné zvuky. Byly hrozně tlumené. Podíval jsem se dozadu, ale v tom okamžiku, kdy jsem to udělal, všechny zvuky ustaly. Otočil jsem se a šel dál, ale opět začaly ty zvuky, zrychlil jsem, abych měl alespoň nějaký ten náskok.
Došel jsem až k rozcestí. Nad prvním tunelem, pokud tomu tak můžeme říkat, byla stopa lva, stejná nebo podobná, která nás dovedla až sem. Nad tím druhým tunelem byla stopa, řekl bych koně? Mělo to podobný tvar. Vydal jsem se tou lví. A ihned ze začátku jsem našel opět menší vzkaz.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět,
už není cesty zpět.
Ale dávej pozor na hada,
celou dobu ti dýchá na záda.
Zabij ho a uvidíš,
jakou odměnu si vysloužíš.
Dočetl jsem poslední řádek a pomalu se otočil. Podíval sem se na zem a opravdu za mnou byl had. Začínal jsem pomalu couvat dozadu. Had se „postavil“ do výšky mě a zaútočil. Mířil mi přesně na hlavu, ale já před hlavu dal ruku. Okamžitě mi začala krvácet. Nůž, který jsem svíral celu dobu v rukou, kterým jsem mu třikrát probodl jeho hlavu, byl celý od krve. Povolil svůj stisk na mé ruce a padl k zemi jako ten pavouk. Podíval jsem se na svoji ruku a uviděl jsem dvě díry, které udělaly jeho zuby.
„Jen prosím, ať není jedovatý.“ pro jistotu jsem si ruku nějak obvázal a zaškrtil, kdyby náhodou. Stejně to musím každou chvilku povolit, aby se mi to trošičku prokrvilo.
„Petere?“ ozvalo se za mnou a já se otočil. Uviděl jsem tam Lily spoutanou v liánech. Vytáhl jsem nůž z hlavy hada a běžel pomoct ji. Odřízl jsem všechny liány a pořádně ji objal.
„Ty krvácíš!“ zděsila se.
„To nic není.“ odpověděl jsem.
„Musíme jít.“ řekl a opět jsem se vydali na cestu.
1 hodina do začátku bitvy
Lily
Šli jsme, ale nikdo z nás nic neříkal. Neměli jsme už totiž moc času. Tahle chodba byla už dost široká, takže jsme šli vedle sebe. No a nedávali pozor na cestu. To možná bylo příčinnou naše propadu do země. Byla to jako nastražená past, perfektně zakrytá. Padali jsme volným pádem. Nevěděli jsme ani kam. Možná budeme hned potom mrtví. Mojí úvahu hned vyvrátil dopad do celkem teplé vody. Ovšem, naše telefony už druhý pád do vody nepřežili, takže jsme byli bez světla. Pronikal jsem jediný paprsek světla a to maličkou dírou ve skále.
„Jsi celá?“ přišel ke mně Peter.
„Jo a ty? Co ruka?“
„No trošku štípe, ale jinak dobrý.“ překvapil mě jeho klid, jako kdyby to byla jeho denní rutina. Ne, v pohodě, každou chvíli mě uštkne had, třeba budu mít i schopnosti hada. Na tohle jsem nic neříkala a rozhlédla se. Nic jsem neviděla a myslím, že Peter na tom byl stejně.
Rozhodla jsem se jít ke konci tomu paprsku. Osvětloval nějakou páčku, kterou jsem bez přemýšlení zatáhla. Myslela jsem si, že tohle bude náš konec, ale ukázalo se, že ne. Místo toho se osvětlila celá místnost a naskytl se nám pohled na něco úžasného.
„Dokázali jsme to.“ řekla jsem se slzami v očích, když ke mně Peter přišel.
„Jo, dokázali.“ usmál se na mě a objali jsme se, protože teď jim můžeme pomoct.
„Tak...běž pro tu dýku.“ řekla jsem Peterovi a on se na mě nevěřícně odíval.
„Ne, běž pro ni ty, nebýt tebe a tvé cílevědomosti, nejsme tady.“ usmála jsem se na něj a šla pro tu dýku. Musela jsem se brodit přes všechno to zlato, které byla naházeno okolo ni. Ale zvládla jsem to. Teď jsem stála před ni. Stále jsem se na ni nevěřícně dívala. Vzala jsem ji za rukojeť a pocítila jsem menší svrbění na ruce. Ale…. Bez problému jsem ji vytáhla.
