Přátelé ticha a tmy

LII. Následky

„Jsou v kómatu. Je tu sice pravděpodobnost, že se probudí, ale nevíme, jak velká," řekl po chvíli hluboký hlas doktora.

Nio stál v nemocničním pokoji před postelemi obou svých rodičů a s prázdným pohledem hleděl před sebe. Takže se neprobudí, docházelo mu pomalu. Oba vypadali, jako by jen spali, ale on věděl, že jejich duše neměly šance návratu. Zvláštní. Na začátku roku si ani nebyl jistý, jestli na existenci duší věří.

Všechna zranění na Niově těle už byla ošetřená a zavázaná, měl taky několik stehů na noze a proto musel chodit s berlí. Jeho stav se zdál být v pořádku, ale jeho budoucnost v troskách. Oba jeho rodiče, na kterých byl peněžně tak závislý, byli ze dne na den pryč. A Nio nemohl dělat mnoho, protože mu stále bylo jen šestnáct let. Věděl, že to nejspíš skončí tak, že půjde bydlet k prarodičům. Ale kam půjde do školy, nebo jak bude vypadat budoucnost otcovy firmy... o tom neměl tušení.

„Přejete si tu ještě zůstat?" pokračoval hlas doktora.

Nio však zavrtěl hlavou. „Ne, chci jít pryč."

Doktor tedy zamířil ke dveřím a otevřel je Niovi, který i s berlí prošel ven. Doktorovi poděkoval a zamířil pryč z téhle chodby.

Všechno se to stalo tak rychle... Školní pozemek byl najednou zaplněný policisty a lékaři. Nikdo přesně nevěděl, co se tu stalo, nebo co způsobilo, že tolik lidí přes noc upadlo do kómatu. Samozřejmě, že nikdo z policistů nevěřil historce o divném snu, i když ji slyšeli od tolika lidí. Stejnou záhadou pro ně byl i „chlapec s křídly“, jak lidé nazývali Alonsa.

Školní pozemek je teď zavřený a nikdo na něj nemá přístup, co Nio ví. Policie nejspíš stále vyšetřuje, ale tenhle případ rozhodně nepůjde do novin. Všem svědkům bylo nařízeno mlčet. Jediná zpráva, která se dostala ven ohledně zavření školy, byla o tom, že ředitelka spáchala „sebevraždu“. O podivném sklepení a znetvořených lidech tam však nebyla ani zmínka. No... možná to bylo dobře.

Nio se unaveně posadil na jednu z židlí v čekárně. Doteď neocenoval, jak fajn je mít obě nohy zdravé. Ale věděl, že jeho zranění nebylo tak vážné, zahojí se. Časem.

Nervózně si pohrával s prsty. Před očima mu běhaly vzpomínky na všechny členy Přátel ticha a tmy. Co s nimi bude teď? Do školy už se nikdo z nich nevrátí, protože je zavřená. Pokud se každý rozejdou jinam, bude to pravděpodobně jejich konec. Ale možná to tak mělo být. Jejich vznik úzce souvisel s Ahearnovou Akademií. Dávalo by smysl, že to tak bude i s jejich koncem.

Do čekárny přispěchala žena s rovnými černými vlasy, která se rozhlédla okolo, ale pak se posadila na židli v řadě blízko Nia. Stále netrpělivě kontrolovala hodinky. Potom se na Nia usmála. „Na co tu čekáte?“

„Ou, ehm, už mám všechno ošetřené. Čekám na... někoho blízkého.“

„Já taky,“ řekla nervózně. „Poslyšte, nešel tudy už...“

Přerušil ji zvuk kroků na chodbě za skleněnými dveřmi. Po chodbě šel kluk doprovázený zdravotní sestrou, ale odmítal její pomoc. Jeho tělo bylo plné menších náplastí, které zakrývaly drobné i větší místa pořezaná sklem. Měl však nemocniční košili, která jen lehce splývala po jeho těle, aby ho netáhla na zádech, které z většiny zakrývaly bílé obvazy.

Kluk spatřil lidi v čekárně a na chvíli se zastavil. Pak se k nim vydal s úsměvem a prošel prosklenými dveřmi.

Žena vedle Nia se prudce zvedla a rychle mu spěchala naproti. „Alonso!“ už natahovala ruce k obětí, ale kousek od něj se zarazila. „Asi bych tě neměla objímat, ať ti neublížím, že? Jak se cítíš, všechno v pořádku?“

Alonso se zasmál. „Mami... jsem v pohodě.“

„Jsem tak ráda... Kdybys viděl ty ostatní, jak dopadli...“

Alonso se však díval přes její rameno směrem k Niovi. Byl to dlouhý tichý pohled a Nio přesně nevěděl, jestli to má dělat, ale nakonec se zvedl a taky se vydal k Alonsovi. Po celou dobu z něj nespustil oči.

„Už to necítíš?“ zeptal se opatrně.

Alonso zavrtěl hlavou. „Všechno je jako dřív.“

Nio si ho ještě chvíli starostlivě prohlížel a jeho oči se zaleskly slzami. „Alonso...“ Vrhl se mu kolem ramen jednou rukou, protože druhou musel držet svou berli. Alonso se vděčně usmál, taky opatrně zvedl ruku a Nia obejmul.

„Jak tě nakládali do té sanitky,“ vzlykal Nio, „myslel jsem, že tě odvezou a už tě nikdy neuvidím.“

Alonso se zasmál. „Notak, vždyť jsem tady, už je to dobrý.“

„Já vím.“ Nio potáhl a utřel si oči rukávem. Pak se od Alonsa konečně odtáhl.

Alonsova máma je celou dobu překvapeně pozorovala. „Asi se znáte ze školy, že? Proč jsi nás hned nepředstavil?“ zamračila se na Alonsa, i když to myslela dobře.

Alonso se ušklíbl. „Tak se omlouvám, že jsem byl trochu... mimo.“

„O tomhle bys neměl vtipkovat,“ pokáral ho Nio pohledem.

„To nejspíš ne.“ Alonso se na chvíli odmlčel. Při tom jemně chytil Niovu ruku a přejížděl mu palcem po prstech, zatímco zkoumal jeho zavázané zápěstí.

„Vy jste teda spolužáci?“ ptala se jeho máma.

Alonso se zvláštně pousmál. „Ne. Nio je můj přítel.“ Bez váhání se k němu naklonil a dal mu pusu na tvář. Překvapené jiskřičky v Niových očích ho rozesmály a i přes to, že byli oba celí v obvazech a měli v sobě několik stehů, tahle chvíle se stala tím vytouženým obyčejným momentem z posledního dne. První šťastná vzpomínka.

„Ale teď už se mě jen tak nezbavíš, víš to?“ vrátil mu Nio pobavený úsměv.