Nio se doplazil na pokoj a hodil sebou na postel. Zakryl si rukama obličej. Dnešek... dnešek byl tak zvláštní den! Naštěstí už se blíží ke konci.
Nechtěl teď myslet na nic z toho, co se přihodilo. Obrátil se k Fizově posteli. Jeho spolubydlící však nebyl nikde v dohledu. „Vlastně ho poslali do ředitelny,“ zamumlal si Nio pro sebe. Pak se posadil. Správně, měl by jít něco dělat.
Procházel si sešity a přemýšlel, do čeho se nejvíce potřebuje učit. Možná by si měl zopakovat latinu, tu poslední dobou trochu zanedbával. I když rozhodně ne tolik, jako Fiz.
Někdo zaklepal na dveře.
„Je otevřeno,“ zavolal Nio z postele.
Dveře se otevřely, dovnitř vešel Alonso a zastavil se v půli cesty k Niovi. „Ahoj. Já jen... zrovna vedle trénuju na housle, myslím ty věci do orchestru. Hrajeme to samé, tak jsem si říkal... jestli se nechceš přidat.“
„Tvému spolubydlícímu to vadit nebude?“ zeptal se Nio.
Alonso zavrtěl hlavou. „On zase někam odešel s tou svojí partou. Mám prázdný pokoj.“
Nio se zamyšleně podíval na sešit do latiny. Pak ho nechal ležet na stole a vzal do rukou své pouzdro s houslemi. „Taky bych si to měl zopakovat.“
Alonso se pousmál a vydal se napřed. Pak za sebou zavřeli v jeho pokoji. Opět měl zhasnuté světlo, které nahradilo světlo z drobných světýlek rozvěšených okolo. Posadil se na svou postel a vzal do rukou housle. Díval se na Nia, ale potom odvrátil pohled. „Promiň za dnešek.“
Nio si povzdechl. Tušil, že něco takového řekne. „Na dnešek raději nechci moc myslet. Po té noci ve škole je všechno takové... zvláštní.“
Alonso zamyšleně přikývl. Určitě souhlasil.
„Ale... bylo to v pohodě,“ řekl tiše Nio. Teď zase mluvil o jejich procházce po volejbalu. „Teda, myslím to tak, že mi to nevadilo. Vůbec.“
Alonso se pro sebe pousmál. Pak zvedl housle pod bradu. „Jdeme hrát?“ Rozezněl struny a Nio se naladil podle něj. Pak si před sebe dali každý své noty a dali se do hraní. Hudba unášela pryč jejich myšlenky a čas rychle ubíhal. Najednou se dostali na konec části skladby, co měli od učitele zadanou, a společně zahráli poslední tón.
Nio se pousmál. „To neznělo zase tak špatně.“
Alonso se však trochu mračil. „Ale mohlo to být lepší.“ Vytáhl z houslového pouzdra kalafunu a zamyšleně ji nanesl na žíně smyčce, aby po strunách lépe klouzaly. Pak se podíval na Nia. „A co ty a klavír?"
Nio odvrátil pohled. „Od té druhé hodiny orchestru jsem na žádný ani nesáhl.“
Alonso odložil housle stranou. „Ty ten nástroj asi vážně nemáš rád, co?“
Nio se zamračil. „Ne, že bych klavír neměl rád, jenom... je to složitý.“ Povzdechl si. Kdyby jen neměl takového učitele...
Alonso se nechápavě ušklíbl. „Bud tě to baví, aspoň teda většinou, anebo ne. Jde to snad jinak?“
Niův výraz mu však dával najevo, že jde. „Asi bych měl klavír vážně rád, více než housle, ale... mohl za to můj učitel.“
Alonso se přestal usmívat. „Ale ne... Ty jsi určitě měl nějakého starého páprdu, co tě věčně nutil hrát etudy, že jo?“
Nio se pousmál. „To zase ne. Vlastně to byl docela mladý člověk. A nenutil mě... hrát etudy.“ Opět svraštil obočí.
Alonso si ho starostlivě prohlédl. Viděl, že se o tom nemluvilo Niovi dobře, i když toho vlastně moc neřekl. „Nemusíš o tom mluvit, jestli je ti to nepříjemné.“
ČTEŠ
Přátelé ticha a tmy
Mystery / ThrillerZáhady, děsivé stvůry a vzdělání na vysoké úrovni... to všechno se říká o Ahearnově Akademii. Nio tu však začne studovat kvůli klukovi, který mu zamotal hlavu. Ethan i přes své přátelské chování nedává najevo, že by měl zájem o kluky. Kromě touze po...
