Přátelé ticha a tmy

XXXIII. Podvědomé myšlenky

Nio si znova v hlavě přeříkával, co ho ještě dneska čeká. Byl další únavný den školy a on zrovna mířil do jiné učebny spolu s Ember. Plynuli spolu s proudem studentů po chodbě a Nio se snažil myslet na učení... jenže do myšlenek se mu stále motal Alonso. Jeho promoklé triko v dešti, tajemné oči a jeho dech, který Nio cítil na tváři před tím než...

„Co se tak tváříš?“ ušklíbla se Ember.

„Co? Jak se tvářím?“

„Jak sluníčko,“ zasmála se.

Nio se však zamračil. „Proč sluníčko?“

„No to musíš vědět sám, já ti do hlavy nevidím. Stalo se něco zajímavého?“ už zase vyzvídala.

Nio odvrátil hlavu. „Ale nic... zajímavého.“

„Ale notak. Pověz. Nejseš ty zas náhodou zamilovanej? Je to Alonso, co?“

Nio chvíli přemýšlel, jak na to přišla a jestli to má cenu popírat... ale nakonec s povzdechem svěsil hlavu. „To je to tak vidět?“

Ember se vítězně zazubila. „Takže je to pravda!“

Nio však nejistě pokýval hlavou. „Já... já vlastně nevím. Byli jsme spolu venku ten večer, co pršelo... tančili jsme spolu, a pak...“ Nio se jemně dotkl svých rtů.

Ember vyvalila oči. „On tě políbil!“

Nio se na ni zamračil, ať nekřičí.

„On tě políbil?“ řekla Ember, tentokrát šeptem.

„Vlastně já jeho... nebo já už ani nevím...“ Nio se silně snažil potlačit své pocity, aby se mu nečervenaly tváře, ale stejně to bylo marné. Tiše si povzdechl. „Jenže... teď vůbec nevím, jak to mezi námi vlastně je. Vím, co k němu cítím a vím, co on cítí ke mně, ale... vždyť já nikdy neměl žádný vztah! A Alonso nejspíš taky ne. Jenže nejhorší je, že se to děje zrovna v téhle době. Já... cítím se špatně z toho, že myslím na něco takového, když se okolo dějí špatné věci.“

Ember mu položila ruku na rameno. „Klídek, to se nějak zvládne. Důležitý je, že ses konečně posunul dále. A navíc... myslím si, že právě v takových dobách, jako je tahle, je dobré mít nějakou podporu.“

Nio se pro sebe pousmál. „Asi máš pravdu.“

Ale to už se jejich rozhovor blížil ke konci, protože byli skoro u třídy.

...

Laila vedla celou skupinku po školních chodbách. Napadlo ji, že ukáže ty zvláštní dveře do podzemí i druhé polovině členů, protože tehdy, když zachraňovali Tristu, byla jen s Ethanem a Dantem, zatímco Nio, Alonso a Ember procházeli druhou částí školy. Ale nechtěla jim to ani tak ukázat z toho důvodu, aby věděli, kudy se dá do podzemí vejít. Bylo to spíš kvůli tomu, aby si ujasnili, že se tomu místu mají vyhýbat za každou cenu. Ať už tam dole číhalo cokoliv, nic dobrého to nebylo.

„Ale pořád nevím, proč jsme sem museli jít zrovna v obědové pauze,“ nadával Dante. Ale pak se jeho výraz úplně změnil. „Teda, chtěl jsem říct, že bysme sem mohli chodit častěji, třeba na něco přijdeme, my dva,“ usmál se na Lailu.

Laila protočila oči a nijak to nekomentovala.

Ethan se na Danteho škaredě podíval. „To se mi zase snažíš vzít mou holku?“

„Už nejsem tvoje holka,“ řekla Laila.

„Aha...“ Ethan sklopil hlavu. „Jo vlastně.“

Ember, která šla mezi nimi, si založila ruce bokem. „Teda vy jste mi trojka. Vztahy v téhle partě jsou fakt chaos.“

„Ty raději mlč,“ ušklíbla se Laila, „nebo tě do našich vztahů zatáhnu taky. Já osobně.“

„Co-cože?“ Ember zaraženě zamrkala a tváře se jí začaly barvit do červena. Možná tu Lailinu větu vzala až moc doslovně.

Nio s Alonsem šli celou dobu za nimi. Oba předstírali, že jejich rozhovor neposlouchají, ale byl zřejmý opak podle toho, jak se oba uculovali. Když se však náhodou podívali na sebe, hned odvrátili pohledy.

Nio si celou dobu nervózně pohrával s prsty. Nevěděl, jestli si to může dovolit, ale chtěl se Alonsa opět dotknout... chtěl ho jemně chytit za ruku, alespoň za malíček, jen tak, aby to Alonso cítil, ale ostatní z toho nedělali nějaké drama. Ale bál se ruku tolik natáhnout. Najednou však ucítil Alonsův dotek a jejich ruce do sebe hladce zapadly.

„Je to takhle... v pořádku, ne?“ ptal se tiše Alonso, ale stále měl odvrácený pohled.

Niovi se na tváři objevil překvapený úsměv. Krátce se podíval na Alonsa, ale pak taky odvrátil pohled. „Asi ano...“

Laila se zastavila na místě a ostatní pomalu taky.

„Co je?" zeptal se Dante.

„Podívej se před sebe, brejláči.“ Laila ukázala ke konci chodby. „Tohle je to místo. Ale blíž nejdu.“ Před dveřmi do sklepení totiž posedávalo několik černých vran, které se vyhřívaly na slunečním světle přicházejícím z velkého okna na druhé straně, jako by jim ta chodba snad patřila.

„Ty dveře jsou zamčené,“ dodal Ethan. Předtím to byly jen malé dveře ve stěně, co se tvářily jako součást výstavky obrazů, které tu visely na stěnách okolo. Ale teď se držadly ve dveřích táhl pevný řetěz, který byl spojený velkým zámkem.

„To jsou ty dveře?“ zeptal se Nio. „Jak jste se tam dostali?“

Laila zavrtěla hlavou. „Takhle to předtím nebylo. Někdo to musel zamknout...“

„Takže někdo ví, že jsme tu byli!“ začal vyšilovat Dante.

Ethan ho však pevně chytil za nadloktí. „Ticho. Určitě by už vyšlo najevo, kdyby někdo věděl, že jsme to byli my. Jo, je jim jasný, že tam někdo šel, ale studentů je tu přece spousta, nevědí o nás konkrétně.“

Laila přikývla. „Přesně tak. No... a teď už to místo znáte, takže bych raději šla pryč, než někomu přijde podezřelé, že se tu motáme.“

Když se ti vepředu otočili, Nio s Alonsem rychle rozpletli své ruce a nechali je projít napřed. Ale pak se podívali jeden na druhého a tiše se zasmáli. Nio znovu natáhl k Alonsovi ruku a Alonso mu ji pevně stiskl. S posledním pohledem k těm zvláštním dveřím se pak společně vydali za ostatními.

Ethan se k těm dvěma krátce ohlédl, ale předstíral, že si nevšiml toho, že se drželi za ruce. Trochu ho to však užíralo. Měl pocit, že to z části musela být Alonsova vina, že ho Nio tehdy odmítl tak jednoduše.

Laila se brzy rozpovídala o dalších věcech. „Mimochodem už jsem rozluštila pár textů z té knihy.“ Ztišila hlas. „Ale nechci to rozebírat tady. Někdy zase musíme udělat setkání, ale ještě si to musím trochu uspořádat.“

„Bereme to na vědomí,“ odpověděl Alonso za všechny členy party.

Kolem nich procházela mladá žena, co vypadala jako jedna z učitelů. Měla na sobě modrý kostýmek a lehký make-up a tvářila se, jako by byla plně zabraná do svých myšlenek, takže studenty ani nevnímala. Nio se však nenápadně otočil, když prošla okolo.

„Kdo je to?“ zeptala se tiše Ember.

Nio pokrčil rameny. „Asi učitelka nějakého nástroje? Já vlastně nevím. Jednou jsem ji potkal na chodbě u hudebních tříd.“

I Laila už se krátce ohlédla za tou ženou. „Ale proč jde na konec slepé chodby?“

„Nechcete odsud radši rychle zmizet?“ řekl nevrle Ethan.