Přátelé ticha a tmy

XIX. Živé stíny

„Vážně je to dobrý nápad?" ptal se ostatních Dante, když stáli před velkými dveřmi hlavní školní budovy.

„Není to ani dobrý ani špatný nápad," zhodnotila to Laila po svém. „Samozřejmě nikoho nutit nechci, každý jde na vlastní ‚nebezpečí'," ušklíbla se.

Trista nadšeně sevřela pěsti. „Nikdy jsem nic takového neudělala. Pojďte," rozhlédla se po ostatních, „když to zvládnu já, zvládnete to i vy!“

Nikdo neprotestoval. Laila zatlačila do jedné strany velkých dveří, a ty se pomalu otevřely. Nechala škvírou proklouznout své přátele jednoho po druhém, vešla dovnitř jako poslední a pomalu za sebou zavřela. Obklopila je tma. Vysokými okny dovnitř slabě pronikalo světlo měsíce a některých lamp, které byly podél cest na nádvoří a v parku. Ale jinak tu byla tma. A ticho.

„Tak jdeme," zašeptal Ethan a vydal se napřed směrem ke knihovně.

Kroky sedmi studentů se nesly tichou chodbou a bylo slyšet každé slabé skřípnutí, které se ozvalo z nějaké blízké učebny, nebo pod jejich nohami.

Nio se pozorně rozhlížel okolo. Byl připravený jednat, kdyby uviděl, že se jakýkoliv z těch stínů pohnul, nebo kdyby se ho něco dotklo. Všechno však vypadalo klidně.

Ethan si všiml jeho napjatého postoje a slabě se mu zasmál. „Klídek, Nio. Vždyť se nic ne-“ V půlce věty ho něco chytilo za rukáv a švihlo to s ním na zem. „Co...?"

Ostatní k němu obrátili pohledy, ale to už Ethan rychle mizel v temné chodbě. Všichni za ním hned vystartovali, ale Nio byl nejrychlejší. Viděl, že Ethan brzy zmizí za rohem, a tak se vrhl dopředu a pevně ho chytil za ruku. „Potřebuju světlo!" křikl na ostatní, když taky ujížděl pryč po podlaze. Měl v kapse mobil, ale nedokázal ho vytáhnout bez toho, aniž by musel pustit Ethana. „Tak lidi!“ křikl naštvaně.

Ethan se mezitím snažil stínochodce setřást z nohy. Bolestivě však zakřičel, protože se mu neviditelné drápy zadraly do kůže.

Ostatní rychle přibíhali s rozsvícenými mobily, ale jejich světlo tak daleko nedosáhlo.

Nio se přestal snažit vytáhnout mobil a místo toho sledoval, kdy se dostanou k rohu. Když s nimi příšera zabočila, chytil se ostré hrany zdi. Všechny svaly v rukou se mu rázem napnuly, ale udržel to.

Ethan se ho křečovitě držel za ruku. „Nepouštěj mě... prosím..." Tvář se mu křivila bolestí, kterou mu způsobovaly drápy v noze, ale na to se snažil nesoustředit. Věděl, že jestli se Nia pustí, dopadne to hůř.

Kroky ostatních se rychle blížily a s tím i všechna světla. Když se Alonso jako první dostal za roh, rychle posvítil do tmy a stínochodec povolil sevření, ale stále se Ethana nevzdával.

Potom však přiběhli ostatní. Světlo mobilů ozářilo chodbu za rohem a temná síla konečně pustila Ethanův kotník. Ethan se svalil na zem zároveň s Niem, kterého se nepouštěl. Přitáhl se k němu blíž a snažil se nabrat zpátky dech. „Díky...“ Objal Nia kolem ramen a opřel hlavu o jeho hrudník, aby ho ostatní neviděli brečet.

Alonso se vydal kousek do chodby, aby vypátral nějaké další stopy po stínochodcích, ale nic nenašel. Nejspíš byli pryč.

Laila s Dantem se starostlivě skláněli nad Ethanem a Ember kontrolovala Nia, jestli je v pořádku. Nio však její hlas ignoroval. Pomalu zvedl ruku a i když si tím nebyl jistý, zabořil ji do Ethanových jemných vlasů a konejšivě ho pohladil. „Už je to pryč, neboj,“ řekl tiše. Měl klidný hlas, ale jeho srdce rozhodně klidné nebylo. Ethan byl přímo u něj. Jeho silné ruce stále objímaly Nia, ke kterému se tiskl, i když bylo nebezpečí pryč. Nio se po dlouhé době cítil silně a zodpovědně. Uvědomil si, že pro Ethana by dokázal udělat cokoliv. Trápila ho však otázka. Udělal by Ethan to samé pro něj?

Ethan se ho pustil a setřel si slzy. „Díky,“ řekl tiše. Styděl se za sebe, připadalo mu, že se chová jako malý kluk. Potom se rychle zvedl a podíval se na Alonsa, který se k nim vracel zpátky.

Alonso se vážně rozhlédl po svých přátelích. „Odteď nikdo bez světla neudělá ani krok, jasné?“

Všichni přikývli.

„A kontrolujte ostatní kolem sebe...“

Ember zničehonic vypískla. Všichni na ni hned namířili světla, ale nic ji pryč netáhlo.

„Sakra neděs nás,“ řekl naštvaně Dante.

„Ale Trista... Trista tu není!" vykřikla znova Ember.

Všichni se začali rozhlížet kolem sebe. Nio už se taky zvedl ze země a vytáhl svůj mobil. „Do hajzlu," zamumlal si naštvaně pro sebe. To bylo asi po druhé v životě, co sprostě zanadával. „Musíme ji rychle najít," řekl už hlasitěji.

Laila přikývla. „Rozdělíme se, jeden tým prohledá levé křídlo budovy a druhý pravé křídlo.“

„Nechceš udělat více týmů?“ zeptal se Alonso. „Ať ušetříme čas.“

Laila zavrtěla hlavou. „Skupiny po dvou už jsou moc riskantní. Musíme ji sice najít, ale hlavní je udržet v bezpečí i sebe.“

„Půjdu s tebou," řekl Ethan a vykročil směrem k ní, ale když se postavil na poraněnou nohu, bolestivě sykl.

„První bych tě měla aspoň ošetřit, ať se nám tu nezhroutíš," řekla nespokojeně.

„Jsem v pořádku...“

Ale to už se Laila skláněla u jeho nohy a vytahovala z batohu něco, co by mohla použít místo obvazu. Dante si však klekl vedle ní a podal jí svou šálu. „Použij tohle.“

Alonso se podíval na zbývající členy týmu, kterými byli Nio a Ember. „Vy dva pojďte se mnou. Půjdeme napřed," řekl Laile, která jen souhlasně přikývla.

Za chvíli už se vzdalovali pryč od druhé skupinky, až zabočili do jiné chodby. Nio nechtěl Ethana opouštět, ale věděl, že pro dobro Tristy to tak bude lepší.

„Doufám, že je v pořádku," řekla tiše Ember.

Nio ji chytil za ruku, aby se tak netřásla. „Možná bude jen poškrábaná, ale jinak bude určitě v pořádku, neboj," snažil se ji utěšovat, i když sám nevěděl, v co má doufat.

Ember tiše pofňukla a děkovně přikývla.

„Nemám tušení, kam ji to mohlo odtáhnout,“ přemýšlel nahlas Alonso. „V noci je tu tma všude, asi by nemělo cenu prohledávat temnější místa.“

„Aspoň můžeme vyloučit vyšší patra," přidal se Nio, „Tam je více měsíčního svitu."

„Ale i tak..." Alonso se starostlivě zamračil. „Kam mohla zmizet?"