Přátelé ticha a tmy

XXXVIII. Objev

Učitel orchestru zvedl taktovku do vzduchu. Nikdo v sále ani nedutal a všichni žáci čekali, až začne jedna z jejich posledních zkoušek před koncertem pro rodiče, který má být už zítra. Učitel s nadšeným úsměvem párkrát mávl taktovkou, aby zadal tempo, a na jeho znamení se hudba rozezněla.

Nio seděl na svém místě mezi houslisty a s úsměvem poslouchal Danteho, který dával do hry na klavír všechno, co v sobě měl, a ostatní ho souladně doprovázeli.

Když se Nio podíval na druhou stranu vedle sebe, viděl úsměv Alonsa, který hrál společně s ním. Ale nejen on, i všichni ostatní se opravdu zlepšili a vypilovali, co mohli. A když hráli všichni dohromady, po mnoha utrápených zkouškách se konečně skladba nesla ladně a bez větších chyb.

Mezitím Laila, která obvykle v tuto dobu byla ve sboru, seděla ve svém pokoji. Nepropásla sbor záměrně, jenže ve volné chvíli začala dohromady skládat překlad z šifer v knížce, kterou jí dal Alonso, a zabrala se do toho natolik, že zapomněla odejít na hodinu.

Mohly za to však i samotné zápisky, které hltala jeden za druhým. Tohle už nebylo o stínochodcích, co tahají lidi za nohavice, ani o přízracích, co se jednou za čas objeví v oknech. Obzvlášť od jedné příhody se nedokázala odpoutat. V brzkých hodinách dne prý našli po areálu školy pobíhat několik studentů. Studentů s děsivě znetvořenými těly; vyšinutých studentů, jejichž chování nepřipomínalo nic lidského.

Přišla dramatická část skladby a Nio se smyčcem opřel do strun. Při hře přivítal oči a nevědomky se mračil - to však podle nálady. Občas se však podíval na Alonsa... a Alonso se podíval na něj. Ačkoliv nemohli mluvit, aby nerušili hudbu, ve vzájemné komunikaci jim stačily pohledy, ve kterých bylo možná více emocí, než by dokázali dát do slov.

Laila četla dále. Mezi „zdivočelými“ studenty, co pobíhali po parku... nechtěla tomu věřit. Jeden z nich, jeden z těch mladších, měl prý na hrudníku přišitou hlavu vlka. Živou hlavu, která se hýbala, vrčela a slintala... a její oči pozorovaly okolní studenty, kteří před tou stvůrou za vyděšeného křiku prchali.

Laila rychle listovala dále, aby se dozvěděla, co to má sakra znamenat. Při tom však vykouhl z knížky kousek papíru, který byl trochu jiný, než papír stránek. Laila otočila na stránku, kde byl založený. Zvedla ho do ruky a otočila ho - byla to fotka. Musela být opravdu stará, protože byla zažloutlá, stejně jako stránky staré knížky, a vypadala, jako by byla vyfocena ještě na analogový fotoaparát a vyvolaná v temné komoře. Nebyl to však snímek stvůry, ani ničeho podobného. Na té fotce byla obyčejná mladá žena s tmavými vlasy sepnutými sponkou. Stála před hlavní budovou a lehce se usmívala. A dole pod fotkou bylo napsané krasopisným písmem: Vážená paní ředitelka Runar Gushwinová, 1922.

Nio s Alonsem a společně s ostatními zahráli poslední tóny... a sálem se rozprostřelo ticho. Následovalo však pokládání nástrojů a potlesk studentů, kteří si vzájemně gratulovali za své výkony. Tohle byla jedna z nejlepších verzí skladby, kterou zahráli. A všem to dodávalo síly, že se jim zítřejší představení povede.

Alonso se na Nia nadšeně usmíval a Nio do něj jemně žduchl loktem, ať už ho s tím neotravuje. Oba se však začali smát. Byla to chvíle plná radosti a nadšení, které je odpoutávalo od obyčejnosti reality.

Zato Laila necítila nic z toho. Jak by taky mohla, byla úplně na jiném místě, i mentálně. Nedokázala spustit pohled z toho starého snímku. Tohle nemohla být Gushwinová. Protože to by znamenalo, že je jejich ředitelce minimálně 120 let. A to nebylo možné, prostě ne. Ačkoliv to byla úplně normální fotka, Lailu děsila více, než všechny ty popisy stvůr a znetvořených studentů se zvířecími částmi přišitými k tělům. Věděla, že o tom musí říct ostatním. A nedokázala čekat dlouho.