L. Naposled

50 14 0
                                    

Nio pomalu otevřel oči. Několikrát zamrkal, ale pak mu došlo, že vidí špatně jen kvůli slabému osvětlení v místnosti. Cítil se však... polámaně. Unaveně. A v noze nad kolenem mu pulzovala ostrá bolest.

Taky si uvědomil, že leží na stříbrném stole. Polekaně sebou trhl a pokusil se posadit, ale v tom se nad ním zjevila známá tvář a na rameni ucítil teplou ruku. Jejich oči se střetly. Dívali se na sebe dobrou minutu, ale pak se Alonso opět odtáhl a vrátil se k zavazování obvazů na Niově zraněné noze.

Nio se pomalu posadil. Už si vzpomínal. Věděl taky, že někde za jeho zády by měli být přivázaní ke zdi znetvoření studenti a taky Trista, která leží... mrtvá na zemi. Neslyšel od nich žádné zvuky a neotáčel se, aby si mohl raději představovat, že se nic z toho nikdy nestalo. Místo toho se zahleděl na Alonsa. Hlavně na jeho velká křídla, která sebou občas nečekaně cukla, jako by byla živá. Jinak s nimi Alonso spíš omylem shazoval věci, když se k něčemu otočil zády.

Černovlásek si všiml, že ho Nio pozoruje, a tak se přestal hýbat a zadíval se na něj nazpátek. „Nebojíš se mě." Nebyla to otázka.

Nio z něj nespouštěl pohled. „Jak moc to bolí?" zeptal se tiše.

„Ty se mě vážně nebojíš..." Alonsovi se zatřásl hlas.

Nio zavrtěl hlavou. „Nemám důvod."

Alonso k němu přistoupil blíže. Klekl si na kolena na studenou zem a sklopil hlavu na Niův klín. Nio ho tiše hladil po vlasech. Poslouchal jeho vzlykání a se starostlivým výrazem si prohlížel jeho záda.

„Jsem stvůra," řekl Alonso třesoucím se hlasem.

Nio zavrtěl hlavou. „Nejsi. Nejsi nic takového, Alonso," řekl konejšivě. „Znám tě. Jsi to nejdražší, co mám. Jsi to přece pořád ty..."

Alonso se pomalu odtáhl a rychle si setřel slzy z tváře. Ohlédl se ke dveřím. „Nechal jsem ji utéct. Nejspíš je zpátky nahoře mezi ostatními..." Najednou bolestivě zkřivil tvář a sesunul se k zemi.

Nio za ním seskočil ze stolu. „Alonso!" Natáhl k němu ruce.

„Jsem v pořádku," odbyl ho a odvrátil pohled. Potom zavrtěl hlavou. „Ne, cítím to. Něco ve mě... v mých zádech... roste to a snaží se mě to ovládnout." Otočil pohled na Nia. Oči měl stále plné slz. „Bolí to, Nio. Má to větší sílu. Ale já nechci... nechci se vytratit."

Nio ho jemně objal a snažil se ignorovat vlastní bolest, na které teď nezáleželo. „Jsem tady," říkal tiše a jemně položil ruce na Alonsova ramena. „Nenechám tě zmizet." Říkal to tak sebejistě, přitom netušil, jestli může Alonsovi pomoct jinak, než stát při něm. Tohle nebylo něco, co se učilo ve zdravovědě.

Alonso se nespokojeně rozhlédl okolo. „Tohle místo... Neměli bysme tu dlouho zůstávat." Podíval se na Nia. „Vypadneme odsud."

Nio přikývl. Potom ho Alonso překvapil, jak ho vzal do náruče. Jeho obrovská křídla se roztáhla přes polovinu místnosti. Alonso se skrčil a ochranitelsky obejmul Nia. Potom se co nejprudčeji odrazil a máchnul křídly, která ho vynesla ke stropu.

Ozvala se dunivá rána. Z podlahy sálu vyletěly dřevěné desky i s kusy betonu a z vzniklé díry se vynořili dva studenti, kteří hladce přistáli na podlaze o kousek dále. Lidé v sále, kteří už byli probuzení, se zaraženě dívali na to zjevení. Kluk s velkými černými křídly, kterého by mnozí popsali jako pohledného démona, a druhý kluk s roztrhaným zakrváceným oblečením a obvazy po těle, co vypadal jako zločinec.

Laila, která už taky byla vzhůru, na ně překvapeně ukázala. „Lidi..." řekla roztřeseným hlasem, ale Ember i Dante, který zavazoval Ethanovi pořezanou ruku, taky sledovali to, co ona.

„Já myslel, že už jsme vzhůru," řekl zmateně Dante.

„To není možné..." mumlala tiše Ember.

Laila nebyla schopná dalšího slova.

Alonso opatrně položil Nia na zem, aby nezhoršil jeho zranění. Pak se rozhlédl po sále. „Kde je ředitelka?" Jeho hlas zněl ostře, nebezpečně.

Z chodby byly slyšet přibíhající kroky a žena, která na sobě stále měla zkrvavený plášť, nahlédla do sálu. Její pohled se okamžitě střetl s Alonsovým. Všichni lidé, kteří přihlíželi, si rychle začali domýšlet situaci. Ať to vypadalo jakkoliv, ředitelka z toho nevycházela v dobrém světle.

„Alonso..." řekl tiše Nio a natáhl po něm ruku. „Nepouštěj se do ničeho..."

„To ona za to může," řekl hlasitě Alonso, aby ho slyšel celý sál. „Ona pustila to monstrum, aby vás vtáhlo do své snové říše."

Všechny hlavy se okamžitě otočily na ředitelku. Byl v tom vztek, zmatení, adrenalin... možná. Gushwinová se ocitla uprostřed hloučku lidí, kteří se k ní rozběhli a snažili se dostat ji pěstmi. Ona však z kabátu vytáhla nožík a ohnala se okolo. Pár lidí bolestí vykřiklo, jiní ustoupili. Ty zbývající odhodila stranou a rozběhla se přes sál k druhému východu.

Alonso se odrazil z místa a rozlétl se za ní. Nio po něm jen bezmocně natáhl ruku a tou druhou se posunul po zemi. Sotva ho našel. Nemůže ho hned ztratit! Nedokázal se však ani postavit na nohy. Ember mu musela přiběhnout na pomoc.

Alonso prudce máchl křídly. Ředitelku dohnal, než se dostala k druhým dveřím, a prohodil ji ven skrz skleněná okna. Oba proletěli na druhou stranu za zvuku tříštícího se skla. Naštvaně se při pádu ohnala nožem a švihla Alonsa přes tvář, ale on jí nůž vytrhl a zahodil ho pryč. Těsně nad zemí ji chytil za oblečení a vyletěl s ní nahoru až nad stromy, kde už je ozářilo světlo vycházejícího slunce.

„Jsi můj výtvor, slyšíš?" Zmítala se v jeho sevření. „Ta věc tě ovládne, nepřemůžeš to!"

„Nejste nesmrtelná," řekl Alonso tiše, až ho skoro přehlušilo máchání křídel. „Jen nestárnete, že?"

Ředitelka ho probodla nenávistným pohledem. „O tom nemá nikdo vědět."

„Ta energie, která svazuje křídla s mým tělem... to je ta samá, která vás drží naživu."

„To nemůžeš vědět jistě..."

„Cítím to."

„Ne, mýlíš se!" Začala sebou zmýtat. „Nemůžeš mi ublížit!"

Alonso však stále letěl výše, až se blížili ke střeše nejvyšší školní budovy.

„Zkus si cokoliv a já zařídím, abys trpěl po zbytek svého života! Ale když mě necháš, ušetřím tě..."

„Trest už jsem dostal," řekl ledově. „A za co?" Zastavil se pár metrů nad školní střechou. Na holém hrudníku ho studil ranní vítr a z jeho očí se pomalu vytrácela jistota, jako by uvnitř s něčím zápasil. Stále se však dokázal soustředit na ředitelku. „Porazili jsme vás i to vaše monstrum, ničeho jste nedosáhla," řekl tím nejchladnějším tónem, jakým to jen dokázal. Pak ji pustil ze svého sevření.

Žena překvapením nestihla ani vykřiknout. Řítila se k zemi podél zdi školy, až narazila hlavou do parapetu, a pak se její tělo rozdrtilo o tvrdou zem. Okolí začala zbarvovat krvavá kaluž, do které se vmíchávala i temná hmota, která opouštěla její tělo.

Alonso v tu chvíli konečně ucítil příjemný klid v duši, po kterém tak toužil. Kvůli tomu však ztratil kontrolu. Jeho křídla ho přestala poslouchat. I on se začal snášet k zemi, ale na chvíli se ještě ovládl a dokázal zamířit k oknu v nejvyšším patře budovy. Když však proletěl dovnitř skrze sklo, které se v tu chvíli roztříštilo, necítil už nic.

Přátelé ticha a tmyWhere stories live. Discover now