Přátelé ticha a tmy

XII. Slova v dešti

„Původně jsem se bála,“ začala Laila o knížce, „že to bude celé zašifrované v tomhle zvláštním písmě, ale dívejte,“ prolistovala stránkami, „je to jen na prvních třech stranách. A jinak sem a tam. Zbytek se dá normálně číst.“

„To je vážně ta kniha o stínochodcích?“ ptal se Dante.

Laila s Ethanem zároveň přikývli.

„Vlastně nejen o stínochodcích," pokračovala tmavooká dívka, „píše se tu i o přízracích, múzách a dalších stvořeních, o kterých se kdy místní studenti zmínili.“

„Ale je to stará kniha,“ zamýšlela se Trista, „takže tam asi nebudou věci z posledních let.“

„To sice ne, ale i tak se určitě máme co dozvědět," usmála se tajuplně Laila. „Hele, dalo mi to fakt práci, než jsem tenhle poklad našla. Mám pocit, že v té knihovně ani neměl být. Skoro, jako by nám ho někdo nastrčil přímo před nos.“

Ethan nedůvěřivě zavrtěl hlavou. „To si nemyslím. Kdyby někdo chtěl, ať se k tomu dostaneme, dal by nám to přímo do rukou, ne?“

„Třeba chtěl být anonymní," přidal se tichým hlasem Nio.

„Jo, taky si myslím,“ přikývl Dante. „Možná někdo ze starších studentů chtěl, ať se to dostane k nám, ale z nějakého důvodu nám to dát nemohl.“

Chvíli bylo ticho a všichni poslouchali jen šumění listů ve větru.

Pak promluvila Trista roztřeseným hláskem. „Pamatujete si, jak zvláštně všichni mluvili tu první noc, co jsme se sešli tady v parku? Vypadalo to, že nám toho chtějí sdělit hodně, ale na druhou stranu toho vlastně moc neřekli.“

„Spíš neřekli nic smysluplného,“ přeložil si to po svém Dante.

„Hele, lidi...“ Ethan výjimečně nasadil vážný tón. „O čem se tu vlastně bavíme? Snažíme se dohodnout, že je to všechno fakt pravdivé?“

Ember naklonila hlavu stranou. „Co máš na mysli?“

Ethan otevřel pusu, ale nevěděl, jak se vyjádřit.

„Myslel všechno,“ ozval se za něj tajemný hlas Alonsa. „Všechno o těch stvůrách a zvláštních stvořeních, kterými tahle škola dýchá. Copak jste na vlastní oči neviděli nic zvláštního?“

Všichni až na Lailu odvrátili pohledy.

„Nezahlédli jste bledou tvář v okně, nebo vás při hodině nezatahalo něco za nohavici? Nikdy se vám nezdálo, že vám při zkoušení nebo při testu cizí hlas napovídá správnou odpověď, nebo že vás vede na místa, která jste do té doby neobjevili?“

„Ale to všechno nedává smysl!“ vykřikl naštvaně Dante. „Notak, lidi. Přece nebudeme věřit těmhle blbostem! Určitě to má nějaké rozumné vysvětlení...“

Nio se na něj chápavě podíval. „Taky jsem nechtěl věřit. Jenže... po tom zážitku...“ krátce se podíval na Alonsa. Pak si povzdechl. „Dlouho jsem se snažil popřít to, že to bylo skutečné. Nechtěl jsem na tyhle věci věřit... ale tahle škola... tohle místo... jiná možnost mi nezbyla.“

Dante se rozhlížel po ostatních, jako by je prosil o to, aby se s Niem začali hádat, že to cítí jinak... ale všichni mlčeli.

Po chvíli se slova ujala Laila. „Takže jsme na tom všichni stejně,“ oddechla si, jako by jí spadl kámen ze srdce. „Teď, když už vás nebudu muset o ničem přesvědčovat, s vámi konečně můžu mluvit na rovinu.“

Věnovali jí nechápavé pohledy, jediný Alonso se tvářil pouze zaujatě.

„Vybrala jsem si tuhle školu právě pro to, co se o ní říká. Vždycky mě zajímaly nevysvětlitelné věci. Miluju záhady,“ usmála se, „miluju ten pocit, když mě to pohlcuje a já nevidím žádné řešení...“

„To už zní trochu jak nějaký kink," neodpustil si Dante.

„Ale ticho,“ zašklebila se na něj. Pak znova položila ruce na knihu. „Jde o to, že chci tyhle věci ukázat světu. Máma mi nikdy nevěřila, že vidím duchy. Protože vlastně ani nevěřila, že může něco takového existovat. Zpochybňovala každou moji historku a nevěřila mi ani ve věcech, které by svým dětem ostatní rodiče věřili. Já vím, teď to začíná znít trochu víc osobně...“

Ember se krátce zasmála. „To teda jo.“

I Laila se pousmála. „Ale určitě mě chápete. Chci odhalit tajemství téhle školy. I když... vlastně to nechci odhalit světu. Chci to odhalit sobě. Chci přijít na všechno, co tahle škola skrývá,“ nadšeně se usmívala, „protože vědomosti mi nikdo vzít nemůže.“

Všichni chvíli mlčeli. Nejspíš přemýšleli nad jejími slovy.

„Teda," Ethan se nervózně pousmál, „to jsi sem přišla s o hodně větším cílem než my ostatní.“

Laila se usmála. „Vždyť na tom nezáleží. Jen se vás chci na něco zeptat... přidáte se ke mně? Je tohle něco, pro co byste byli schopni riskovat?“

Ostatní si začali vyměňovat pohledy s různými emocemi.

„Připouštím, že to může být nebezpečné,“ pokračovala Laila, „ale nechcete se mnou jít vstříc tomu, před čím ostatní utíkají? Připojte se ke mně, mí přátelé... Přátelé ticha a tmy.“

Ethan byl první, kdo jí věnoval souhlasný úsměv. „Jsem v tom s tebou.“

„Já taky!“ hlásila se Ember. „Tohle bude zábava!“

Dante si povzdechl. „I já.“

„Já teda taky,“ přidala se Trista nejistým tónem.

„I já se přidám,“ řekl tiše Nio.

„A já jsem poslední,“ pousmál se Alonso. „Počítejte i se mnou.“

Laila nadšeně přikývla. „Výborně, takže jsme v tom všichni. Ale pamatujte, je to jen mezi námi sedmi, nikdo jiný se o tom nesmí dozvědět, platí?“

„Platí!“ přísahali společně.

Z nebe se snesly první kapky deště. Laila ochranitelsky schovala knihu v náručí. A pak se spustil liák.

„Tohle v předpovědi nebylo!“ nadával Dante, který utíkal k chlapeckým kolejím s kabátem nad hlavou.

„Doprovodím vás ke dveřím,“ říkal ochranitelsky Ethan, který nesl některé věci Laile a dohlížel i na Ember s Tristou, aby se v bezpečí dostaly na své koleje.

Jediní Alonso s Niem se pomalu loudali k chlapeckým kolejím. Déšť jim nevadil. Nebáli se, že nastydnou, když celí promoknou, a nebáli se temné noci.

Světlo u dveří už k nim skoro dosahovalo, ale Nio se zastavil na místě. Alonso vedle něj.

„Něco tě trápí,“ řekl tiše černovlasý kluk.

Nio němě přikývl. Objímal rukama svůj hrudník, jako by ho tam něco tížilo, a kapky deště mu za tichého šumu stékaly po tváři a vpíjely se do oblečení. „Já jen... nevím, co vlastně chci. Co od sebe očekávám, co očekávám od ostatních, co vůbec plánuji se životem...“

„Máš pocit, že si tě lidé dost nevšímají.“ Alonso ladně zvedl ruku a odhrnul Niovi z tváře pramínek promočených hnědých vlasů. „Měl by sis více věřit, Nio,“ usmál se na něj. „Nezůstávat v sobě zavřený.“ Odtáhl se. A najednou se vzdaloval, až zmizel ve dveřích, které se za ním pomalu zavřely.

Nio stál na místě. Měl by jít dovnitř, než se vrátí Ethan, ale dále stál pod zataženou oblohou. Po tváři mu stékaly pramínky vody a bylo těžké rozeznat, co z toho je studený déšť a co slané slzy.

Nio se však usmíval. To byla jedna z těch nejkrásnějších věcí, co mu kdy kdo řekl.