Přátelé ticha a tmy

XXVII. Očarovaný

Alonso s Niem opustili sportovní areál a vydali se klidnou chůzí okolo. A tak na nějaký návrat brzy zapomněli.

Niovi už konečně přestala téct krev z nosu. Bylo taky na čase, spotřeboval všechny Alonsovy kapesníky.

„Někdy ti to vrátím."

Alonso se však pousmál. „Vždyť jsou to jen kapesníky."

Nio šel dále s zamračenou tváří. Pořád se mu v hlavě dokola přehrávaly všechny ty šílenosti, co se při hře odehrály. Myslel si, že v nich bude naprosto převládat vzpomínka na Ethana bez trička, jenže... Alonsovo přátelské chování si vzalo jeho místo. Nio to nechápal. Vždycky měl přece oči jen pro Ethana... Nebo ne? A Alonsa viděl jen jako kamaráda. Nebo... ne?

Nechápal, že zrovna tyhle myšlenky se v jeho hlavě budou hádat. Raději sklopil hlavu. Naskytl se mu však pohled na Alonsa, který šel vedle něj. Na jeho obyčejné ošoupané tenisky a útlý pas, za který by ho nejraději jemně chytil a...

„Nio?“

Hnědovlásek se narovnal a odvrátil pohled, aby Alonso neviděl jeho červené tváře. Otec by ho zbil, ten by ho tak zbil... kdyby jen věděl, jak zvrhlé byly některé z jeho myšlenek.

Alonso se zvláštně pousmál. „Ty se mi vyhýbáš? Nevyhýbej se mi.“ Natáhl k Niovi ruku a na půlce cesty se zarazil. Něco ho však vedlo dále a nakonec se dotkl jeho tváře. Nio se zastavil a Alonso vedle něj, putoval prsty po kraji jeho obličeje, až se dotkl Niovy brady a jemně k sobě otočil jeho hlavu. „Nemusíš... se mě bát.“

Nio se zahleděl do jeho tajemných očí. Alonso z něj nespouštěl pohled, jako by v jeho tváři hledal slova, a Nio zaraženě hleděl na něj, jako by se od toho pohledu nedokázal odtrhnout.

Alonso však svěsil ruku dolů. Rozrušeně zamrkal a podíval se na cestu před nimi. „Ou, ehm... chtěl jsem jen říct, že...“

Nia najednou zalilo horko. Vlastně ne, už se tak cítil nějakou chvíli, ale teprve teď si to uvědomil. „Alonso...“ Chtěl, aby to udělal znova. Aby se ho dotkl tak, jako předtím. Ale nedokázal mu to říct.

Alonso se najednou praštil do čela. „Zapomněl jsem si tam věci!“ Rozběhl se zpátky k sportovnímu hřišti, aniž by Niovi znova věnoval jediný pohled.

...

Nio se sám procházel po parku. Byl vlastně blízko chlapeckých kolejí, ale nějak se mu tam nechtělo. Říkal si, že chce stejně být venku... ale možná se spíš snažil vyhnout Alonsovi. Vždyť za ním chtěl jít. Chtěl si poslechnout jeho housle, jestli něco nového složil, a chtěl mu ukázat nějaké ze svých nových básniček. Měl pocit, že Alonso jim porozumí. Ale zároveň se bál.

Alonso byl jiný. Narozdíl od Ethana s ním totiž Nio cítil, že je to vzájemné. A měl z toho pocitu strach, protože... co kdyby to mohlo vyjít? Co potom? Nikdy přece... nikdy s nikým nechodil!

Nio uslyšel kroky, které se k němu blížily od sportovního hřiště. Byla to by skupina studentů, se kterými předtím hrál. Nejspíš tu hru dohráli, ale teď mířili zpátky, protože už se stmívalo. Nechal je projít kolem sebe a předstíral, že ho velice zaujal jeden strom. Jeden z těch lidí však neodešel spolu s ostatními.

„Proč ses nevrátil na zbytek hry?“ zeptal se Ethan.

Nio přemýšlel, jestli se s ním teď chce vůbec bavit. Ale když už byli ostatní dost daleko, vydal se spolu s ním pomalu ke kolejím. „Už jsem... neměl dost energie. Ale Alonso se vrátil, ne?“

Ethan pokrčil rameny. „Teda... viděl jsem ho, ale jenom si vzal věci, co si tam předtím nechal, a zase někam odběhl.“

„Aha.“