Přátelé ticha a tmy

XIII. Rána do srdce

Konečně nastal víkend. Někteří studenti odjížděli zpátky k rodičům, ale většina ne, protože by to byla daleká cesta.

I Nio se rozhodl zůstat ve škole. Vlastně mu volal otec...

„Takže nepřijedeš?" pokračoval mužský hlas z mobilu.

„Mám se hodně co učit, všechno se tak rychle rozjelo..." povzdechl si Nio, i když doopravdy všechno stíhal a jediné, co mu zbývalo, byl nedokončený projekt do literatury.

„Hlavně na nic nezapomeň, ať máš dobré známky." Za hlasem Niova otce se ozývaly zvuky aut, která projížděl po mokré cestě rušného města, a kroky a hlasy davu lidí. „Nepřidávej se k žádné špatné skupince!" upozorňoval ho znovu otec.

„Neboj se, vždyť je to výběrová akademie, špatné lidi by odsud hned vykopli..." Něco otci přece musel nakecat.

„Hlavně, ať nevyhodí tebe," zamručel si nejistě. „A žádné trávení času s holkama, jasné?"

Nio měl chuť křičet. „Nic takového, slibuju."

„Fajn. Tak se měj hezky."

„Ty ta-" ale než to stihl dopovědět, otec zavěsil. Nio naštvaně odložil mobil na postel.

„To byl tvůj fotr?" ptal se Fiz, který měl sluchátka výjimečně pověšená na krku.

Nio naštvaně sevřel pěsti. „On je takovej... takovej..." skřípal zuby.

„No pojď, jen to řekni," povzbuzoval ho s pobaveným výrazem Fiz.

„Agh!" Nio povolil sevřené pěsti. „Nemůžu sprostě nadávat! Doma by mi za to dali zaracha."

„Ale tady nejseš doma. Můžeš nadávat, jak je ti libo."

Nio odvrátil hlavu. „Ne, to je dobrý..." snažil se předstírat, že ho vztek opustil. Ale pak kopl do postele. „Takovej kretén je to!"

Fiz spokojeně přikývl.

Nio se na něj rychle otočil. „To jsem neřekl, nic jsi neslyšel, rozumíš?"

Fiz se pousmál a zvedl si prst před pusu na znamení ticha. „Jako myška."

I Nio se konečně trochu usmál. Nikdy po sourozencích tolik netoužil, ale Fiz by byl dobrým parťákem v zločinu. Pokud by v noci nechrápal. A neřval přes Discord po lidech z internetu. Vlastně by až tak skvělý nebyl... ale měl své momenty.

Nio se v pokoji dlouho nezdržoval. Vzal do ruky spis Kafkových povídek a vyrazil ven. Zem byla mokrá po dešti a obloha plná šedivých mraků, ale ty se pomalu rozjasňovaly. Nio procházel areálem a hledal vhodné místo, kde by si mohl v klidu číst.

Posadil se na lavičku v altánku mezi parky. Poblíž bylo sportovní hřiště, kde pobíhalo několik studentů, co tam trávili svůj volný čas, ale Nia nerušili. Byl zvyklý číst si v třídě plné překřikujících se lidí a ignorovat je, když byl ještě na základce.

Kafkovy povídky plynuly v melancholickém tónu jedna za druhou a připomínaly Niovi pocit samoty, který poslední dobou tolik nevnímal. Vždyť to byl teprve týden a už teď se bavil se svým spolubydlícím a dalšími šesti lidmi, které Laila dohromady nazývala Přátely ticha a tmy. Prostě Laila.

Nio po chvilce zaklapl knížku a protáhl se, aby ulevil bolavým zádům. Při čtení se většinou hrbil a sice to věděl, ale nemohl si pomoci.

Opět zaslechl nadšené výkřiky studentů, kteří se účastnili nějaké hry. Zvedl se ze svého místa a vydal se dále. Brzy došel k hřišti. Na rovné prostě za sítí probíhala skupinka studentů ve sportovním oblečení a hráli házenou.

Neznámí lidé,
oni vědí, jak smát se,
vzdálený jásot.

Všichni už byli upocení, ale nikdo nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Byl mezi nimi i Ethan. Měl vyhrnuté rukávy a vlasy se mu lepily na čelo. Po chvíli však vyhlásil pauzu, kterou ostatní s vděkem přijali.

Nio si uvědomil, že by ho Ethan mohl zahlédnout, a tak se rychle vydal pryč. Od toho zvláštního večera, kdy se spolu přetahovali o jeho sbírku haiku, spolu vlastně pořádně nemluvili. Jen něco málo při hodinách a občas ho Nio zahlédl s Lailou na chodbách, a tak se pozdravili, ale to bylo tak všechno.

Za Niem se ozývaly rychlé kroky. „Nio... Nio, počkej!"

Nio věděl, že je to Ethan, a měl chuť raději utéct... ale stejně zastavil a otočil se na něj. „Co?" pokusil se o úsměv.

Ethan se taky pousmál, ale tvářil se vážněji než obvykle. „Hele... nechceš se jít na chvíli projít? Dali jsme si teďka pauzu, takže..."

„Klidně," souhlasil Nio.

Vydali se podél tenisových kurtů, které Nio vlastně viděl poprvé. Co všechno ta škola má, o čem nevěděl?

Ethan šel tiše vedle Nia a nervózně se škrábal na bradě. Nio předstíral, že si ho tolik nevšímá, ale tajně pokukoval po jeho svalech na rukou, které byly konečně vidět, když měl vyhnuté rukávy.

Ethan si nevrle prohrábl vlasy. „Hele... s něčím bych se ti chtěl svěřit."

Nio se na něj překvapeně podíval. Srdce mu tlouklo rychleji než obvykle a znova se mu vracely vzpomínky na ten zvláštní večer. Dělal si falešné naděje, nebo se na něj Ethan v tu chvíli díval se stejnou touhou, jako on? Byli tak blízko... Ethan... Nio...

„Ehm, asi to bude zvláštní otázka..."

Nio však v téhle chvíli visel pohledem na jeho rtech a na nic jiného ani nečekal.

Ethan si povzdechl. „Zeptal jsem se Laily, jestli se mnou bude chodit, ale ona mi řekla, že si to potřebuje rozmyslet... že se ještě tolik neznáme. Co to má znamenat?"

Nio nechápavě zamrkal. „Že jsi... Co jsi?"

„Zeptal jsem se jí, jestli se mnou chce chodit," zopakoval Ethan a přejel si rukou po tváři. Byl až po hlavu ve vlastních starostech, a tak si nevšiml Niova výrazu. „Lidé spolu přece chodí, aby se poznali, ne? Jenže ona to asi vidí jinak, já nevím... Znamená to, že mě odmítla?" S rukama na hlavě neklidně pochodoval sem a tam.

Nio měl chuť sesypat se na zem. Chtěl se proměnit v prach a splynout větrem, který ho roznese po okolí do každého koutu téhle školy, kde se pomalu rozloží, až z něj nezbyde nic, ani jediný pocit. Jenže to všechno byly jen poetické představy básníka se zlomeným srdcem. „Takže..." Nio se snažil říct alespoň něco, aby odehnal myšlenky jinam. „Takže tě odmítla?"

„To právě nevím!" nadával Ethan sám sobě. „Nejspíš ne? Možná vážně jen potřebuje více času, každý člověk to má jinak a já to chápu..." Povídal dále, pouštěl ven myšlenky, co ho trápily a se vším se svěřoval Niovi, který němě přikyvoval ale, ale nerozuměl ničemu.

Takže Ethan to neviděl stejně. Ani trochu.

Nio si dělal naděje, že je to s Lailou jen nějaká mýlka, nebo že je Ethan bisexuál, ale i kdyby byl... jeho romantické pocity pro Nia nakonec stejně neexistovaly. Prostě tam nebyly.

Ani trochu?

Ani trochu.

Zrazené city
zlomeného básníka,
prázdno v srdci.

Nakonec Ethan domluvil a poděkoval Niovi za to, že si ho vyslechl. Vlastně se i omluvil, že ho s tím vším otravuje, ale pak se vydal zpátky za ostatními, aby pokračovali ve hře.

A Nio tam zůstal stát sám se spisem Kafkových povídek v ruce. Slzy se mu rozběhly po tváři.