Přátelé ticha a tmy

XI. Blízkost

Byl to Ethanův nápad, že se po vyučování sejdou v parku, aby se mohli společně učit. Nio tušil, že to stejně skončí děláním něčeho úplně jiného, než je učení, ale stejně s tím nakonec souhlasil a slíbil, že přijde.

Byl ještě na pokoji a zamyšleně hleděl do skříně, který svetr si vybere. Večer už nemělo být takové teplo. Potom se ohlédl na Fize. „Nechceš jít na chvíli do parku?"

Kluk však zavrtěl hlavou a dále hleděl do svého notebooku. „Zrovna nemůžu, mám práci." Na obrazovce mu běžela nějaká střílečka a ve sluchátkách se mu ozývaly cizí hlasy dalších lidí, se kterými byl spojený přes Discord. Začal hlasitě něco pokřikovat a zuřivě klikat myší. V tu chvíli se Nio rozhodl, že bude lepší, když Fize nechá být a půjde ven sám.

Stromy tiše šuměly ve větru a obloha se zatahovala šedými mraky. Předpověď se však o dešti nezmiňovala. Nio se najednou zastavil uprostřed cesty a vytáhl z tašky přes rameno svůj sešit na básničky a haiku, který si vzal s sebou. Na chodník před ním totiž přilétla černá vrána, která si ho zvědavě prohlížela. Už párkrát zahlédl, že jich tady několik po okolí poletuje. Ale tahle byla první, co se odvážila přijít tak blízko.

Večer sychravý,
peříčko vrány spadne,
zvuk plachých křídel.

Když zvedl pohled od psaní, vrána byla pryč.

Za zády se mu ozval hlas. „Nio?"

Nio se otočil. Setkal se s unavenýma očima černovlasého kluka v černém roláku. „Alonso," vydechl Nio překvapeně. Zaklapl sešit a hodil ho i s propiskou zpátky do tašky. „Co tady děláš?"

Alonso zvedl pohled k nebi. „Chtěl jsem se jít podívat na hvězdy, ale... Nevypadá to, že půjdou dneska vidět."

„Tak pojď se mnou."

„Cože? Kam?"

„Mám sraz se spolužáky, budem se spolu učit," pousmál se.

Alonso se zvláštně ušklíbl. „To většinou nekončí učením."

„Já vím. Tak půjdeš?"

Alonso přikývl.

Došli spolu doprostřed parku, kde bylo sice pár laviček, ale všichni seděli nebo leželi roztažení na dekách.

Nio mávl Ethanovi na pozdrav, ale zůstal strnule stát na místě, protože ten kluk se na něj ani nepodíval. Měl oči jen pro Lailu, která seděla vedle něj. Nio zahanbeně svěsil ruku dolů, aby si toho nikdo nevšiml.

„Nio!" přivítala ho nadšeně Ember. „Koho to s sebou vedeš?"

Na dece vedle Ember seděla i Trista, ta dívka s barevnými vlasy. I ona se zvědavě dívala po černovlasém studentovi.

„Tohle je Alonso," představil ho Nio přátelům.

Alonso nejistě zvedl ruku na pozdrav.

„Konečně někdo, kdo vypadá aspoň trochu chytře," neodpustil si Dante, který seděl vedle Ember. „Narozdíl od někoho tady," probodl pohledem Ethana.

Ethan se na něj zamračil.

Nio si založil ruce na hrudi. „Já si nějak nevzpomínám, Dante, kdo tě sem vlastně pozval, že se tu tak klidně rozvaluješ po dece."

Zrzek se na něj zrazeně podíval. „Ale... Vždyť jsi říkal..."

Ember se zasmála. „Tos mu to hezky vrátil."

„Nechcete se už posadit?" vložila se do toho Laila. A tak se k nim oba přidali.

Ze začátku překvapivě opravdu šlo o učení. Probírali matematiku, filozofii a něco z všeobecné historie. Rychle se stmívalo, a tak Laila zapálila svíčky ve dvou lucernách, které si vypůjčila od starších studentů. Učení však dlouho nepokračovalo.