Přátelé ticha a tmy

X. Ve školních stínech

„Nestalo se to," mumlal si pro sebe Nio, když se choulil pod peřinou ve svém pokoji. „Byl to jenom nějaký blbý vtip starších studentů..." A byla i spousta dalších vysvětlení, která dávala větší smysl než... stínochodci.

Nakonec však únava přemohla strach a Nio konečně usnul. Moc dobře se však nevyspal.

...

„Ahoj Nio!" zdravil ho Ethan cestou ke školní budově. Ale pak si všiml jeho výrazu. „Vždyť ty vypadáš jak mrtvola."

Nio pomalu polkl. „Možná jsem měl blízko k tomu, abych se jednou stal."

„Cože?"

„Ale nic. Co máš dneska za hodiny?" odvedl téma jinam.

Ethan se zamyslel. „První hodinu mám matematiku. Ale potom je filozofie, tu máme spolu."

Nio přikývl. „Tak se uvidíme tam," usmál se naposledy na Ethana a pak se jejich cesty rozdělily.

Byla to naštěstí jen jedna hodina, kterou musel přetrpět vedle Ember. Pak se sešli s Ethanem v přednáškovém sále. Ale i tam se cítil jako vzduch.

„Zjistil jsem ti něco o těch stínochodcích," usmál se Ethan na Lailu, sotva se posadila vedle Nia.

Prudce se na něj podívala. „Vážně?"

Ethan přikývl. Pak se k ní naklonil, aby mohl mluvit tiše. Nio se jen odsunul, aby těm dvou dal prostor. Jistě, ať si tu klidně povídají, však on počká... Vůbec mu to nevadí...

„Bavil jsem se s nějakýma druhačkama," povídal Ethan, „a jedna z nich říkala, že kdysi narazila na nějakou knihu o stínochodcích tady v knihovně. Už si prý nepamatuje, kde to přesně bylo, ale byla to vysoká police někde v zadní části."

Laile se na tváři rozrostl úsměv od ucha k uchu. „Díky. Celá kniha... to je o hodně více, než jsem doufala."

„Není zač," zasmál se vítězně Ethan. Pak trochu znervózněl. „Hele, nechtěla bys... jít tu knížku hledat společně...?"

„Taky vím něco o stínochodcích," skočil mu do řeči Nio.

Laila se okamžitě obrátila na něj. „Co víš?"

Nio se pro sebe zamračil. Věděl, že bude znít jako blázen, ale když už s tím začal... Povzdechl si. „Včera, když jsem šel ve tmě po chodbě do pokoje... něco... něco mě chytilo a táhlo mě to pryč. Sletěl bych ze schodů, kdyby mě Alonso nezachránil se světlem." Objal se rukama kolem hrudníku. Nebylo zrovna příjemné o tom vyprávět.

„Jaké to bylo?"

„Cože?"

Laila na něj zírala se svýma velkýma tmavýma očima. „Jaký to byl pocit?"

Nia zamrazilo na zátylku. „Už to nikdy nechci zažít. Nikdy. Stejně to beztak byl nějaký blbý vtip starších studentů, ale..."

To už však Laila držela v ruce svůj sešit a inkoustové pero a rychle na stránky něco zapisovala. „Takže to zmizelo, když přiběhl někdo se světlem?"

„Já... já nevím. Mohl to být ten důvod."

Laila naškrábala další poznámku a zvedla k němu pohled. „A co tvoje oblečení? Myslím na místě, kde tě to chytilo. Viděl jsi škrábance?"

Nio se zarazil. „Na to jsem... na to jsem se nepodíval. Nevím."

Laila zamyšleně přikývla. Potom svůj sešit zaklapla. „Díky. Tohle budu muset zkusit," pousmála se pro sebe, což působilo trochu děsivě.

„Ehm... hej," Ethan položil Niovi ruku na rameno. „Bavíme se pořád o tom samém? Myslím ty školní báchorky."

Nio nejistě zavrtěl hlavou. „Já ani nevím. Stínochodci..." rty se mu zkroutily do nepřirozeného úsměvu, „jsou to všechno jenom výmysly, ne?"

Ethan neodpovídal. Tiše si prohlížel jeho výraz.

Nio odvrátil pohled. Něco ho však přimělo pomalu zvednout ruku směrem k Ethanově dlani, která byla stále na jeho rameni. Toužil se ho dotknout, jen jemně, jen na chvíli... chtěl Ethana chytit za ruku, jako by ho to snad mělo ochránit před jakýmikoliv školními stvůrami, ať už byly reálné nebo ne.

Ethan však ruku najednou odtáhl a obrátil se k tabuli. „Jde sem učitel," zamumlal tiše.

...

„Viděli už jste někdo ředitelku?" ptal se Dante, když na chodbě narazil na Nia a pár dalších lidí cestou do divadelního sálu.

Ethan se zvláštně usmál. „Já jsem myslel, že máme ředitele?"

Dante obrátil oči v sloup. „Jak jinak."

„Vždyť Runar Gushwin zní jako mužské jméno," bránil se Ethan.

„Je to Runar Gushwinová," povzdechla si Laila, „ale to je jedno."

„Nikdy jsem ji neviděl," odpověděl Nio jako jediný na Danteho původní otázku.

„Hm." Dante se poškrábal na bradě. „Skoro nikdo ji neviděl. Není to zvláštní?"

Ethan se ušklíbl. „Určitě má hodně práce, ale jestli ji chceš tak moc vidět, můžeš si zajít do její kanceláře. Ale bacha, víš přece, co říkali starší studenti," řekl tajemným tónem. „Tomu místu je lepší se vyhnout."

Dante si posunul brýle. „Já vím. Proto se jenom ptám."

„Jak myslíš, že vypadá?" zeptal se žertovně Ethan.

Dante se zamyslel. „Představuji si ji jako starší ženu s rozcuchanými šedými vlasy... a nějakými šílenými brýlemi. Byla by oblečená v nějakém fialovém hábitu."

Ethan se pousmál. „To z ní rovnou můžeš udělat čarodějnici. A co ty?" podíval se na Lailu.

„Určitě je stará, o tom není pochyb. Ale nemá brýle, má klobouček. A má kožené rukavice, které jí ladí k pásku."

„A ty, Nio?" podíval se Ethan na posledního ze svých spolužáků, se kterými šel po chodbě. „Jak si představuješ naší ředitelku?"

„Popravdě," Nio se zamračil, „akorát jsem si představil svoji babičku ve vysokých podpatcích."

Smích mladých studentů se roznesl šerou chodbou, která na chvíli působila, jako by byla plná světla. Na druhém konci však postával školník s koštětem.

„Slyšíš je, Marto?" Pohledem probodával studenty. „Jak se smějí, jak se bezstarostně smějí..."

Nikdo mu neodpovídal.

„Přesně tak Marto." Školník se k nim otočil zády a vydal se na opačnou stranu. „Nemají ponětí... ale neříkej jim to, Marto. Jsou to studenti... jen hloupí studenti..."