Přátelé ticha a tmy

LI. Pouto

„Nehýbej se, Nio," snažila se ho přemluvit Ember, ale Nio se kulhavým krokem vydal ke dveřím do chodby. Při každém kroku se bolest v noze ostře ozývala, ale on jenom zatnul zuby a šel dále.

Zastavil se všem u Ethana. „Kam zmizel školník?" Naposledy viděl Ethana, jak s ním zápasí. Ten stařec měl nůž a Ethan teď na sobě více šrámů, ale jinak se zdál být v pořádku.

„Nevím," odpověděl Ethan po pravdě. „Kdyz viděl, že už se probudilo tolik lidí, zastavil se ve dveřích a pak utekl pryč." Chvíli mlčel. „Myslím, že už ho neuvidíme."

Nio přikývl. Věnoval Ethanovi děkovný úsměv. „Díky tobě jsem se dostal tam dolů. Máš to u mě," poplácal ho po rameni a vydal se dále.

„Kam jdeš?" zeptala se Laila.

„Viděli jste to taky, ne? Alonso zmizel s ředitelkou. A pak se někde nahoře ozvala rána, rozbité sklo. Jdu za ním."

„Vždyť sotva můžeš chodit!" namítl nechápavě Dante. On by na Niově místě ležel na zemi v kaluži vlastních slz a nechal ostatní, ať ho utěšují.

Ale Nia jeho zranění nezastavovalo. „Jsem rád, že jste se všichni probudili." Už byl skoro u dveří. „Sotva jsem ho našel a on hned..." mumlal si už pro sebe.

Ti čtyři ho tiše pozorovali. Stalo se toho moc najednou, aby dokázali normálně přemýšlet. Možná by se mu vydali na pomoc, ale brzy na něj zapomněli, protože byl mezi probuzenými lidmi v sále stále chaos. Taky bylo spousta těch, co ještě spali. Ať s nimi jejich příbuzní třásli jak chtěli, neprobouzeli se. Jejich srdce stále poklidně tlouklo, ale jejich mysl byla vzdálená... nebo úplně pryč. Jejich duše sežralo to monstrum, před kterým se jiným podařilo utéct. Laila s ostatními bojovali, ale nepodařilo se jim ho zabít. Jen ho zranili dost natolik, aby sebralo co nejméně lidí a ostatní stihli utéct. Byla to výhra? Těžko říct.

Nio se prudce nadechoval, když běžel nahoru do schodů. Už běžel po třetím schodišti a na bolest si skoro zvykl, jako by teď byla součástí každého kroku. Konečně se dostal úplně nahoru a nahlédl do chodby. Uprostřed bylo na zemi roztříštěné sklo, ve kterém ležel kluk s křídly, která zakrývala velkou část jeho těla.

Nio se k němu kulhavě rozběhl. „Alonso!" Když se dostal dost blízko, klekl si vedle něj na zem a oprášil mu kusy skla z křídel, i když se při tom sám párkrát lehce pořezal. Pak s ním zatřásl. „Alonso..."

Jeho křídla se pohnula a pak se skrčila za jeho zády. Alonso měl zavřené oči a zatínal zuby, jako by stále s něčím bojoval. „Nio..." řekl mezi prudkými nádechy. „Já to nechci, nechci to... musíš mi pomoct." Sápal se po Niovi. „Musíš je useknout."

Nia vyděsila bolest v jeho očích. „Ta křídla?" zeptal se tiše.

Alonso přikývl. „Nejsou jen přišitá, ona..." Nedokázal to vysvětlit slovy. Měl pocit, jako by ho s křídly svazovalo i něco jiného než jen hromada stehů. Měl pocit, že už mu přirostla k zádům, i když to nemohlo být fyzicky možné. A taky... že mají svoji vlastní vůli. Ta energie, kterou byla propletená... ta energie cpala Alonsovi do hlavy jiné myšlenky, jako by se vzdaloval sám od sebe.

„Alonso!"

Černovlásek otevřel oči a podíval se na Nia. Byl snad chvíli mimo? „Musíš to udělat," procedil skrz zuby.

Nio se podíval na velký kus skla, který ležel o kousek dále na zemi. Potom zpátky na černovláska. „Ostatní už určitě někoho zavolali, přijedou lékaři..."

Alonso však pevně sevřel jeho ruku. „Ne. Nemůžu čekat tak dlouho." Sklopil hlavu a jeho křídla divoce máchla, jako by od sebe chtěla Nia odrazit. „Ne!" vykřikl Alonso a snažil se je ovládat, ale ty věci, co k němu neměly patřit, se začaly třást, jako by se mu vzpouzely.

Nio ho bezradně sledoval. Přece nemůže...

Alonso se rychle natáhl pro velký střep a podal ho Niovi. Pevně ho svíral v ruce, až se mu z dlaně začala hrnout krev. „Musíš!" řekl přísným tónem.

„Ale já nechci... nechci tě ztratit..." Niovi se třásl hlas a měl blízko k tomu, aby se mu po tvářích hrnuly slzy.

„Ztratíš mě, když to neuděláš!"

„To nemůžu... Ale nevím, jestli to dokážu."

Alonso chytil jeho ruku a tou druhou mu předal střep. Křídlo ho praštilo přes obě ruce, ale stále je držel pevně. „Dochází mi čas, už to neudržím." Pevně se díval Niovi do očí.

Nio tedy přikývl, i když nechtěl. Přiložil střep k Alonsovým zádům, i když se mu protivilo, že mu bude muset ublížit. Ta křídla sice nebyla Alonsova, nikdy neměla být, ale... Nio věděl, že to Alonso ucítí. A měl pravdu.

Byly to sice jen minuty, ale pro oba to byly hodiny Alonsova bolestného křiku, který se rozléhal celou chodbou. Nio zápasil s křídly, která se ho od sebe snažila odrazit, ale on pevně zatínal zuby a prováděl práci, na kterou by rozhodně neměl odvahu, kdyby na tom Alonso tolik netrval.

První křídlo spadlo na zem a zatřpetalo se, jako by se snažilo odletět. Samo však nemělo žádnou sílu.

„Co se stalo s ředitelkou?" zeptal se Nio a přiložil sklo k druhému křídlu.

Alonso pevně svíral pěsti. „Je mrtvá." Řekl to s větší chladností v hlase, než zamýšlel. Vzápětí se však z jeho úst vydral křik, i když se ho snažil potlačit.

Po dalších úmorných minutách se Niovi podařilo odzřezat i druhé křídlo. Skleněný úlomek mu vypadl z ruky a otřel si zpocené čelo.

I Alonso už sebou nezmýtal. Lehl si na zem a s úlevou zavřel oči. Bolest byla stále na místě a nešla ignorovat, jenže ten... parazit, co se ho snažil ovládnout, byl konečně pryč z jeho hlavy. Jeho myšlenky byly opět jeho. A křídla byla taky pryč. „Díky," hlesl tiše.

Nio si sundal potrhané sako a přehodil ho Alonsovi přes krvavá záda. Více už udělat nemohl. Pokusil se ho odtáhnout kousek od podlahy plné střepů, a až se posadil zpátky na zem, nechal Alonsa, ať mu položí hlavu do klína.

„Chci spát," zamumlal černovlásek.

Niovi se plnily oči slzami, ale pousmál se. Zajel mu rukou do vlasů - tou rukou, která nebyla tolik pořezaná. „Kéž by tohle byl jen sen, že?" řekl tiše.

Alonso však jemně zavrtěl hlavou. „Takhle nepřemýšlej. Už je po všem." Chvíli jen tiše oddechoval, jako by spal. „Zachránil jsi mě," zamumlal do ticha.

Niovi se po tvářích rozběhly slzy. Volnou rukou si neustále utíral oči, aby na to Alonso nepřišel, ale po chvíli to vzdal. „Nezachránil jsem tě o nic víc, než jsi zachránil ty mě."

„Já tomu nerozumím," zamumlal černovlásek, „jsem unavený."

„Miluju tě."

Alonso se slabě pousmál. „Tomu rozumím." Pomalu zvedl roztřesenou ruku a Nio si otřel krvavou dlaň o kalhoty, aby ho mohl chytit. „Vážně tady usnu..." zamumlal tiše Alonso a Nio brzy ucítil, jak jeho ruka povolila. Klidně oddechoval a to uklidnilo Nia, který doufal, že ve spánku už Alonso nebude muset cítit všechnu tu bolest. Stále ho však kontroloval, jestli dýchá pravidelně, a nehnul se z místa. Hladil Alonsa po vlasech, což uklidňovalo i jeho samého.

Jsou naživu. A všechno zlé se zdálo být zahnáno. Do oken se pomalu dostávalo světlo úsvitu a z dálky se začaly ozývat sirény blížících se sanitek a policejních aut, která přijížděla ke škole.