Přátelé ticha a tmy

XXXIX. Překvapení

Nio stál v koupelně před zrcadlem a upravoval si kravatu. Až s ní byl spokojený, ještě několikrát si prohrábl vlasy, aby je neměl rozcuchané. Stále se na sebe však mračil. Bylo to dost, aby nezklamal své rodiče?

Ozvalo se klepání na dveře a pak někdo věděl dovnitř. Nio už se ani neptal. „Jsem v koupelně.“

Ve dveřích za ním se zjevil Alonso. Zvědavě se na něj přes zrcadlo podíval, ale pak se pousmál. „Dneska ti to vážně sluší.“

Nio starostlivě svraštil obočí. „Myslíš?“

„Vím to.“ Alonso přišel blíže a ovinul ruce kolem jeho pasu. „Jsi nervózní?“

„Ani nevíš jak,“ povzdechl si Nio. Jeho rodiče přijedou. Dlouho je neviděl... pořád měl strach. Určitě budou zklamání, že si vybral housle místo klavíru, a že nemá v orchestru žádné sólo. A kdyby jen věděli, že si tu našel kluka... Snad na takové věci nepřijde řeč. Ale stejně už měl vymyšlené různé odpovědi, které by je mohly potěšit více než pravda.

„Nad čím přemýšlíš?“ Alonso položil hlavu na Niovo rameno.

„Ale nic,“ zamumlal Nio. Potom se konečně přestal dívat do zrcadla a obrátil hlavu na Alonsa. „Dneska nemůžeme být spolu.“

Alonso se zarazil a zvedl hlavu z jeho ramene, aby mu viděl přímo do tváře. Nepouštěl ho však. „Jak to myslíš?“

„Moji rodiče nás nesmí vidět spolu.“

„A nechceš tuhle příležitost využít k tomu, aby sis s nimi vážně promluvil?“

„Ty nevíš, jací jsou,“ řekl hrubě Nio. „Nebylo by to dobré, věř mi. Na to už jsem přišel dávno.“

Alonso si tiše povzdechl. „Dobře, vždyť já to chápu.“ Zaujatě se zahleděl na Niovy vlasy a pak zvedl ruku a začal mu je lehce upravovat, pohrávat si s vlnitými pramínky. „Ale budu na tebe myslet. Celý den.“ Pousmál se a políbil Nia na krk.

Nio na chvíli zavřel oči a snažil se nemyslet na to, čemu všemu dneska bude muset čelit. Vyprostil se z jeho jemného sevření, otočil se na Alonsa a jemně přejel prsty po jeho tváři.

Alonso se pousmál. „Neříkej, že ti budu tolik chybět.“

Nio tiše přikývl.

Alonso se zahleděl do jeho smutných očí. V tu chvíli si přál, aby všechno bylo dokonalé a Niovi rodiče nebyli takoví. Jenže věděl, že to změnit nemůže. Rukama obklíčil celý Niův pas a položil mu své hřejivé dlaně na záda, čímž ho uvěznil blízko sebe.

Nio se nosem lehce dotkl Alonsovy tváře. „Mám pocit, že umřu, když tam budu bez tebe,“ zašeptal.

„To neříkej.“ Alonso mu opět hrábl do vlasů a odhrnul mu je stranou.

Nio se mu chvíli díval do očí. Nevědomky si skousl ret, ale pak přivřel oči a přibližoval se k jeho rtům. Alonso mu něžný polibek opětoval a nechal se společně unášet do prázdnoty, kam by se Nio nejraději vytratil, aby nemusel zažít dnešek. Když se od sebe odtáhli, i Nio ovinul ruce kolem Alonsových ramen a pevně ho objal.

„Bude to dobrý,“ šeptal mu Alonso do ucha, „to zvládneš, já ti věřím.“

...

Nio postával na nádvoří, kde se přetlačovala hromada dalších studentů, a stejně jako oni čekal na příjezd svých příbuzných. Nio neměl sourozence a nikdo z vzdálené rodiny ho příliš často nenavštěvoval, takže počítal jenom s rodiči. Každou chvíli kontroloval čas a taky svůj oblek, jestli někde nemá nějaké smítko.

Pak zahlédl auto svého otce. Přijíždělo v řadě mezi ostatními luxusními auty a bylo čerstvě umyté. Jeho otec vždycky musel působit nejlépe, ať to byly jakékoliv maličkosti. Auto zastavilo na volném místě na parkovišti a Nio se tím směrem vydal. Na tváři měl svůj neutrální výraz, ale pod ním skrýval velkou nervozitu.

První vystoupil jeho otec a sotva se na Nia podíval, už přejížděl pohledem jeho uniformu. „Jsi vyšší,“ pronesl poněkud překvapeným tónem.

To Nia překvapilo natolik, až se dokonce lehce pousmál. To už však z auta vystupovala i jeho matka.

„Nicholasi, drahoušku, tak dlouho jsem tě neviděla!“ Přišla k němu s nataženýma rukama a potom mu věnovala krátké studené obětí. Nio věděl, že to byla jen hra před ostatními lidmi. Skoro se ho nedotkla. „Doufám, že na tebe od učitelů uslyším samou chválu,“ podívala se na něj s úsměvem, ale za tím se skrýval přísný pohled.

Z auta však vystupoval ještě někdo. Byl to vysoký muž se světlými vlasy, nepřítomným pohledem v očích a dlouhými pavoučím prsty. Šel přímo k Niovi a jeho rodiče ustoupili, aby mu dali prostor.

Muž se podíval přímo na Nia. „Nicholasi...“

Už při zaslechnutí svého jména v tomto hlase Nia zamrazilo celé tělo. Na kůži se mu postavil každý chloupek, ale to naštěstí nikdo neviděl, protože měl dlouhý rukáv. Bez uhýbání pohledem hleděl přímo do tváře svého bývalého klavírního učitele.

Ten k němu natáhl ruku. „Rád tě zase vidím.“

Niovi se protivilo naprosto všechno na téhle situaci. Ale i přes to ke svému vlastnímu údivu dokázal zvednout ruku a chytit studené pavoučí prsty, aby si s učitelem mohl rukou potřást.

„Pozval jsem Jamese, aby se taky přijel podívat,“ řekl s nehraným úsměvem Niův otec.

Niův klavírní učitel se pousmál. „To od vás bylo obzvlášť hezké, pane Coopere. I přes to, že jsme se s Nicholasem neznali tak dlouho, byl jeden z mých nejlepších studentů. Velice rád se s ním znova setkávám,“ usmál se i na Nia, jako by se nikdy nic špatného nedělo.

Niovi však připadalo, jako by se proti němu spikl celý svět. Měl pocit, jako by mu to snad dělal otec naschvál, i když to nejspíš nebyla pravda. Nevěděl přece, co mu ten učitel dělal. Nio mu to nikdy neřekl, ani matce. A proto musel trpět dále?

„A jak pokračuje tvá hra na klavír? Co zrovna trénuješ?“ vyptával se James.

Nia znovu zamrazilo. Teď bude muset s pravdou ven. „Vlastně jsem přestal hrát na klavír, abych se mohl plně věnovat houslím a zbyl mi čas i na učení.“

Výraz jeho otce se rázem proměnil. „Cože? Tys přestal s klavírem?“

„Neměl bych dost času,“ bránil se Nio.

„Hloupost,“ zavrtěl otec hlavou. „Až tahle slavnost skončí, okamžitě napíšu tvému řediteli, že budeš v klavíru pokračovat.“

Nio ho chtěl opravit, že má ředitelku, ale v tuhle chvíli raději vůbec neotevíral pusu.

„Zahodit takový talent,“ vrtěla hlavou matka. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

Nio otevřel pusu, ale nevěděl, jaké jim má dát vysvětlení. K jeho překvapení ho však zachránil sám James.

„Ostatní už se vydávají dovnitř. Mám pocit, že bychom také měli vyrazit.“

Po těch slovech se Niův otec opět usmál. „Jistě, měli bysme jít.“ Nabídl své ženě rámě a vydali se i s Jamesem směrem k hlavní budově školy.

Nio chvíli stál na místě a díval se jejich směrem. Po tváři mu stekla jediná slza, kterou rychle utřel a se svým kamenným výrazem se rozběhl za nimi.