Přátelé ticha a tmy

XLV. Prozření

Další chapadlo sebralo i Niovu matku.

Nio všechno sledoval z kamenným výrazem a nevěděl, jestli se vůbec cítil zrazeně, že ho vlastní matka obětovala, aby se zachránila. Stejně jí to nakonec nebylo nic platné.

V tuhle chvíli bylo Niovi všechno jedno. Nenašel Alonsa. Možná už bylo pozdě na to, aby v hledání pokračoval. Slyšel sice slabý hlas, který ho v hlavě volal, ať to nevzdává... ale co mohl v téhle chvíli dělat? Věděl, že z chapadla se nevyprostí.

Vzduchem kolem něj projelo něco ostrého. Ozval se švih a Nio opět začal vnímat normálně. Zároveň však začal padat. Dopadl na zem ve změti toho, z čeho se chapadlo Arachmortdese skládalo, ale to se začalo pomalu roztápět. Zároveň Nio slyšel řev, který ta příšera vydávala. Znělo to jako tisíce lidských hlasů, které už dávno zapomněly, jak zní.

Nio vzhlédl nad sebe. Stála tam Ember s obrovským řezacím nožem. Ale držela ho jako by... skoro nic nevážil. Věnovala Niovi úsměv. „Taky už jsi na to přišel?"

„Na co?" Nio stále nepobíral, jak se jí mohlo podařit useknout to chapadlo a zachránit ho. Pomalu se zvedl a temná hmota z něj okapávala jako nějaký hustý sliz.

„Že tohle není realita," řekla Ember s úsměvem.

Nio se na ni zvláštně podíval. „Ale..."

„Všechno to vypadá tak reálně, že? Ale nepůsobí to tak. Nejsi unavený z běhu. Necítíš bolest. Cokoliv, co cítíš, jsou jen tvé vlastní představy. Vždyť se na sebe podívej, už ani nemáš krev na oblečení, přitom ses nepřevlékal."

Nio se podíval, měla pravdu. Jeho oblečení bylo čisté i přes to, že ho před chvílí držela ta nečistá věc.

Ember se však přestala usmívat. „Poběž." Rozběhla se pryč a Nio za ní. Chapadlo znovu letělo prostorem a hledalo další oběti. Bylo rychlejší než oni, blížilo se. A když už to vypadalo, že je oba chytí, Ember vyskočila aspoň dva metry do vzduchu a švihla svým nožem, který chapadlo poranil. Monstrum ublíženě stáhlo svou končetinu zpátky. Ember radisté vypískla. Slétla zpátky na zem a běžela s Niem dále.

„Jak jsi to dokázala?" ptal se nechápavě.

Ember si povzdechla. „Tobě to vážně pořád nedochází? Jsme ve snu. Můžeme... ohýbat realitu, cokoliv! Jen si to musíš dokázat vymyslet."

„Ale tohle není obyčejný sen."

„To ne."

Zastavili se.

„A co se děje s těmi lidmi, co ten... co to monstrum sežere?" zeptal se Nio slabším tónem.

Oba se ohlédli ke stvůře, co dále způsobovala spoušť po celém okolí. Nio nikde neviděl své rodiče ani Jamese. Možná nakonec taky utekli, napadlo ho. A nebo je to sežralo. Ty dvě možnosti v něm však nevyvolávaly rozdílné pocity.

„To nevím," řekla tiše Ember. „Ale... jejich hlasy utichnou, když je to sežere. Nevím, co to znamená. Ale nejspíš nic dobrého."

„Myslíš, že má Alonsa?"

Ember chvíli mlčela. „Ne," řekla potom, ale nezněla tak jistě.

Kolem probíhali studenti, ale jeden z nich se zastavil. „Ember?" Byl to Dante. „Kdes tu věc sebrala?" nechápavě hleděl na obří nůž.

„Vymyslela jsem si to," řekla hrdě. To však Dantemu nic nevysvětlilo.

Všichni tři zaslechli i Lailin hlas. „Utíkejte na druhou stranu školy! Tam by to mělo být pezpečnější," navigovala skupinu lidí, ale sama pak zůstala na místě. Ohlédla se na tři známé tváře. „Proč tu tak stojíte?" Pak se vyděšeně podívala za ně. „Utíkejte, jde to sem!" Prudce zamávala rukama.

Ember se však rychle otočila a rozběhla se na druhou stranu. Nio se vydal za ní, i když přesně nevěděl proč. Vyskočil do vzduchu, představil si, že vůbec nic neváží... a najednou se vznášel jako peříčko.

Ale Ember byla rychlejší. Máchla svým velkým nožem, jenže chapadlo už znalo její kroky a nechalo se jen lehce poškrábat. Chtělo ji sebrat, ale Nio ho dorazil k zemi s obrovským kladivem. Monstrum opět zaúpělo.

Když Ember dopadla na zem vedle něj, nervózně se pousmála. „Díky."

„Jak jste to sakra udělali?" ozval se z dálky překvapený hlas Ethana, který přibíhal k jejich skupince. Takže už byli opět pohromadě. Nio, Ember, Laila, Dante i Ethan. Jen Alonso stále scházel.

Laila už se však začínala chytat toho, co se tu děje. „Tohle není realita," mumlala si pro sebe.

„Přesně!" Ember byla ráda, že to konečně někdo chápe.

„Ale... jak jsme se sem dostali?" zeptal se Dante.

„A proč je tu ta stvůra," řekl naštvaně Ethan.

Nio nasadil vážným výraz. „Myslím, že se jí hlavně musíme vyhnout, jinak... se nám něco stane i v realitě. Ale mimo to nám tu nemůže ublížit skoro nic."

„Musíme o tom říct ostatním," řekla vážně Laila. „Co nejdříve. Nevím, kolik lidí už jsme ztratili, ale... další už k té tlamě nepustíme."

Ostatní souhlasně přikývli.

Nio si zaujatě pohrával se svým lehkým kladivem, co však bylo větší než on. „Ještě něco musíme vyřešit."

Všichni se na něj podívali.

Nio položil kladivo na zem. „Musíme přijít na to, jak se odsud dostat. Musíme se nějak..."

„Probudit," doplnil ho Ethan.

Nio přikývl. Potom se však zmateně zahlédl do dálky. Zdálo se mu to, nebo... nebo vážně zaslechl Alonsův hlas?

I ostatní se otočili.

„Slyšíte to?" zeptala se Ember.

„Nio!" křičel hlas, který už byl blíže. Potom se z davu vynořila bledá silueta černovlasého kluka.

Nio zíral přímo na něj, jako by viděl ducha. Jeho kladivo se rozplynulo ve vzduchu a on se rozběhl k Alonsovi.