Přátelé ticha a tmy

VII. Lekce lidské interakce

V pokoji byla tma a Fiz už dřímal na posteli se sluchátky stále na hlavě.

Nio seděl na své posteli. V ruce měl mobil a zahazoval oznámení, o která neměl zájem. Pak narazil na zprávu od otce. Vlastně si ji ještě nepřečetl. Povzdechl si a zprávu otevřel.

„Jak se daří? Doufám, že ses nepřidal k žádné špatné partě. Opovaž se brát drogy!!! A budeš mi dávat hlášení o svých známkách. Jestli zjistím, že se tam zahazuješ s nějakou holkou, tak si mě nepřej!!!
Hodně štěstí."

Nio se na mobil otráveně zamračil. Pak ho odhodil do peřin a spadl hlavou na polštář. Známky... to je to jediné, na čem rodičům opravdu záleželo. Jejich syn měl být dokonalý mladý muž, který převezme firmu a povede ji přesně jako jeho otec... k tomu si založí rodinu a bude mít děti, které budou pokračovat v tomhle koloběhu.

To sotva.

Niovi rodiče nevěděli, že je jejich syn gej. Jistě, že to nevěděli - nemohl jim to říct. Protože pak už by nemohl být perfektní. A jelikož byl jedináček, přece si nemohl dovolit své rodiče zklamat. Věděl zcela jistě, že by ho poslali na konverzní terapii, aby lidé prohlašující se za psychology „spravili" jeho orientaci.

Někdy měl chuť utéct a začít život nanovo. Ale nevyznal se ve světě. Věděl, že by to nezvládl. A vracet se po něčem takovém domů... to by bylo stokrát horší.

...

Ráno si Nio přivstal, aby se mohl jít v klidu nasnídat. Nerad jedl ve spěchu. A nebyl sám.

Ve společné jídelně už posedávalo pár skupinek kluků. Někteří se pouštěli do jídla, zatímco jiní pobíhali po kuchyni chlapeckých kolejí a připravovali si snídani.

Nio si nesl bagetu z automatu, protože se mu nic připravovat nechtělo. Sedl si k prázdnému stolu a vedle jídla si otevřel knížku. Mohl sice zůstat na pokoji, ale Fiz hlasitě chrápal a Nio ho nechtěl budit, ani poslouchat - tak proto odešel.

Do jídelny vešel černovlasý student, který si v ruce nesl hrnek s čerstvou kávou. Hledal volné místo, ale při tom zahlédl hnědovláska, který do něj vrazil při včerejším studentském srazu. Chvíli váhal, ale pak si sedl naproti němu.

Nio zvedl pohled. Poznával člověka před sebou, byl to ten Wi-Fi kluk... totiž Alonso. Poprvé ho však viděl zblízka a na lepším světle. Alonso měl pod očima temné kruhy a ve tváři unavený pohled. Měl hladké černé vlasy, které mu vepředu splývaly až k ramenům, a vzadu malý culíček. Byl taky docela hubený, což ještě zvýrazňoval jeho černý svetr. Kdyby si měl Nio nějak představit stínochodce v lidské podobě, vypadali by zrovna takto.

Nio se mu nejistě podíval do očí. „Ehm... Dobré ráno."

„Brý." Dále však Alonso mlčel.

„Nějaký důvod, proč sis sedl sem?"

Alonsovi nervózně zacukal koutek úst. „Chtěl jsem se omluvit za včerejšek. Vím, žes do mě nevrazil schválně, neměl jsem po tobě tak vyjet. Ti lidé mě naštvali, než jsi přišel, takže jsem... no, to je jedno. Proto jsem byl na odchodu."

Nio pomalu chápavě přikývl. „To je v pohodě. Taky zrovna nevynikám v lidských interakcích."

Aleonso se drobně pousmál. „Mohli by to nám to přidat do rozvrhu jako předmět."

I Niovi se na tváři objevil drobný úsměv. „To ano."

Alenso si ho zase chvíli prohlížel, ale nic neříkal. Potom se nejistě nadechl. „Jak se jmenuješ?"

„Nicholas, ale nepoužívám celé jméno."

„Takže Nick. Nebo Nio?" hádal Alonso podle hnědovláskova výrazu. Vzal do rukou svůj hrnek a postavil se. „Tak se ti ještě jednou omlouvám, Nio. A dobrou chuť."

„Počkej, to už odcházíš?"

„Myslel jsem... když si tady čteš..."

Nio bez váhání zaklapl knížku. „Klidně tu zůstaň, mně to nevadí."

Alonso si ho nejistě prohlédl, ale pak se pousmál a sedl se zpátky.

...

Když Nio mířil do učebny na první hodinu, zamyšleně se usmíval. Nikdy by ho nenapadlo, že si dokáže udělat přátele tak jednoduše. I když možná to bylo spíš o přístupu. Lidé se tu chovají jinak než na základce, přeci jen jsou trochu vyspělejší. Teda... alespoň někteří.

„Ahoj Nicholasi!" mávala na něj už z dálky Ember. Pak se zarazila. „Vlastně Nio! Promiň, já zase zapomněla. Když Nicholas zní tak hezky... Omlouvám se, příště už to nezkazím!"

Nio si povzdechl. Z nějakého důvodu byla tahle omluva ještě otravnější, než to, že se spletla. Ale to už byla prostě Ember.

Nio se zastavil přede dveřmi a ukázal před sebe rukou. „Dámy mají přednost."

Ember se usmála. „Díky."

Nio jí úsměv opětoval a nechal ji jít napřed. Pak se přestal usmívat, protože mu konečně neviděla do tváře.

Posadil se do lavice na své místo a vyskládál na lavici potřebné věci a učebnici, kterou dostal předchozí den. Školou se ozvalo zvonění a ve stejnou chvíli do třídy vstoupila učitelka literatury. Studenti se hromadně postavili, pozdravili ji a ona jim zase pokynula, že si můžou sednout. Pak došla k učitelskému stolu a položila si na něj papíry. „Dobré ráno, studenti. Abyste se v téhle třídě lépe seznámili, rozdělíte se do trojic, ve kterých budete pracovat na projektech. Odevzdání bude v tuto hodinu příští týden..."

Třídou se začalo šířit mumlání a přehadování o to, kdo s kým bude.

„Ale ticho!" zvýšila hlas učitelka a třída ji poslechla. „O tom se můžete dohadovat o přestávce. Teď k dnešnímu tématu." Otočila se k tabuli, kde napsala velký nadpis a začala o něčem povídat.

Nio ji poslouchal, ale koutkem oka zahlédl, jak se k němu natáhla dívčí ruka, co mu podávala vzkaz na papírku. Nio zvedl pohled k Ember, která se na něj usmívala od ucha k uchu. Ani si nemusel číst ten vzkaz, aby věděl, že s ním chce být v týmu. Otráveně si povzdechl, ale přikývl.

Pak se obrátil zpátky k učitelce, ale někdo mu poklepal na rameno. Nio se ohlédl za sebe, kde seděl ten zrzavý kluk.

Dante si posunul brýle na nose. „Mohl bych být s vámi?" ptal se tiše.

Nio viděl, že kluk, co seděl vedle Danteho, už se vesele domlouval se studenty v lavici za ním. Bylo mu ho trochu líto, ale úplně s ním nechtěl být ve skupině, protože všechny jejich dosavadní interakce byly poněkud zvláštní.

I tak přikývl.

Dante mu nadšeně ukázal palce nahoru.