Přátelé ticha a tmy

XXIX. Každodenní život studenta

Obrovská jídelna byla plná hlasitých lidí. Stejně hlasitý byl i stůl, u kterého sedělo všech šest členů Přátel ticha a tmy.

„Prý jste se rozešli.“ Ember si podezíravě prohlédla Ethana a Lailu, co stejně seděli vedle sebe. „Tohle mi hlava nebere." S vážnou tváří si na vidličku nabrala pořádné sousto a nacpala si ho do pusy.

Laila se na ni však ušklíbla. „Pokud vím, slečno Ember, tohle není váš byznys.“

Ember nespokojeně přimhouřila oči. Když ona by ráda věděla o všem.

Dante se taky ušklíbl. „Možná si Laila konečně uvědomila, že Ethan za to nestojí.“

„Ale ty mě prostě nenecháš být, že ne?“ řekl naštvaně Ethan.

To Danteho akorát povzbudilo, aby v tom pokračoval. Naklonil se k Laile, vedle které seděl. „Nechceš si raději vyjít se mnou?“

Laila se rozesmála. „Tak to určitě!“

„Alespoň umím algebru, narozdíl od něj.“

„A co máš furt s tou algebrou?“ Ethan naštvaně rozhodil rukama.

Nio si tiše povzdechl. „Že jsem si sem vůbec sedal.“

Alonso ho konejšivě poplácal po zádech. „Neboj, za chvíli bude stejně zvonit na hodinu.“

Dante to však s Lailou nevzdával. „Hele vážně... co kdybyste spolu někdy zašli do parku? Mohl bych ti pomoct s překládáním šifer v té knize. Pořád na tom pracuješ, ne?“

Laila se zamyslela. „To vlastně není až tak špatný nápad.“

„Cože?“ vykřikl Ethan. „Ty bys s ním fakt šla?“

Laila se na něj ušklíbla. „Tak zaprvé, jsem teď single, takže si můžu dělat, co chci. A za druhé, nějaký překládací otrok by se mi hodil.“

„Přesně tak,“ usmál se vítězně Dante. Ale pak mu došlo, co řekla. „Počkat... hej.“

Tentokrát to byl Ethan, kdo se mu za to vysmál. Však co, po všech těch urážkách na to měl právo.

...

Nio seděl v lavici v přednáškovém sálu. Zbývalo pár minut do konce hodiny a všichni jen čekali na to, aby hodina skončila. Nio výjimečně seděl vedle Laily, která si prohlížela nějaké zápisky ve svém sešitě, ale nebylo to nic, co by se týkalo hodiny.

Nio se k ní nenápadně naklonil. „To souvisí s tou starou knížkou?“

Laila zamyšleně přikývla. Pak se obrátila na Nia. „Už jsem stihla přeložit pár stránek, ale... u některých věcí si stále nejsem jistá, co to má přesně znamenat.“

„Ukaž.“

Laila k němu posunula sešit a Nio se zahleděl do textu. Chvíli si jen četl, ale pak se nad tím zamyslel. „Ten člověk tady popisuje, že se ztráceli studenti. Ale teď se nic takového neděje, ne?“

Laila však posunula sešit blíže k němu. „Čti dál.“ Nechala mu čas, ať si přečte i zbytek popsaných stránek, kde byly zápisky z rozluštěných šifer.

„Aha... takže se ztráceli jen na pár dní," řekl potom Nio. Stále zkoumal text. „Jejich chování se změnilo...“

Laila přikývla.

„Byli to stále oni, ale zároveň ne...“

„Jop. Nevíš, co to má znamenat?“

Nio si zamyšleně podepřel rukou bradu, ale pak stejně zavrtěl hlavou.

Laila si povzdechla. „No, asi toho budu muset přeložit více. Ale ještě se tam píše něco o „kamenných tvářích“. Myslíš, že to budou další příšery, které jsme zatím ještě nepotkali?“

Nio se však ušklíbl. „Spíš mi to připomíná pár lidí, co už jsem tady potkal. Podívej se na učitele," ukázal na muže, co stále povídal před tabulí, „tohle bych nazval kamennou tváří. Náš třídní má stejný výraz,“ ušklíbl se. „I matikářka. Asi už tu, chudáci, strávili tolik let, že je to úplně vyždímalo.“

Laila se tiše zasmála.

„Když je srovnám s učitelem orchestru," pokračoval Nio, „vážně jsou jak bez života.“

„Jaký je ten učitel?“ Laila se najednou tvářila o něco vážněji. Možná nad něčím přemýšlela.

„Vlastně ho mám nejradši ze všech učitelů. Rád si s námi povídá o hudbě a než nám dá novou skladbu, vždycky nám poví něco o jejím skladateli a proč vznikla. Má rád, když chápeme ten význam... ale tolik ho zase neznám, abych věděl více. Proč se ptáš?“

Laila se dívala k tabuli na učitele filozofie. „Když nad tím tak přemýšlím, vlastně je tu více učitelů, o kterých moc nevím. Často mají takovou... prázdnou osobnost. Je to zvláštní.“

Nio se ušklíbl. „No, už jsem potkal i takové studenty. Většinou jenom na chodbách, nebavili se se mnou. A taky to byli často lidé ze starších ročníků.“ Podíval se na Lailu. „Myslím, že jsou jen příliš zabraní do učení. Nemyslí na nic jiného než na školu.“

„Hm.“

Niovi přišlo, že nad tím Laila přemýšlela více, než by bylo nutné. Ale stejně už byl konec hodiny... takže i konec dnešního rozvrhu.

Nio však zamířil do knihovny. Než se bude zavírat, chtěl se tam jít podívat na pár dalších knížek a vyhledat si něco pro úkoly z všeobecné historie a sociologie.

Když vešel do knihovny, prošel mezi několika policemi a kolem pár stolků, u kterých seděli studenti. Už chtěl začít hledat knížky, pro které sem přišel, ale vtom zahlédl u jednoho ze stolů kluka s černými vlasy, jak pročítá knížku a občas si udělá poznámku do sešitu. Po chvíli Alonso zvedl pohled a usmál se na Nia, když ho spatřil.