Přátelé ticha a tmy

XXXVI. Špatné znamení

Nio na poslední chvíli doběhl do třídy. V tu chvíli už vyzvánělo školou druhé zvonění a on si sedl do lavice vedle Ember přesně ve chvíli, kdy do třídy vešel učitel. Ten jako vždycky došel ke svému stolu a rozhlédl se po třídě, avšak svůj pohled výjimečně zabodl do Nia.

„Nicholas Cooper."

„Ano?" řekl nervózně Nio.

Učitel se podíval do svého záznamníku. „Zítra po vyučování se máte dostavit do ředitelny."

Nia zalil mrazivý pocit. Do ředitelny? On? Ale vždyť nic... Ne, něco provedl. Včera se s Alonsem nepovoleně vloupali do knihovny. Ale nikdo je přece neviděl, ne? „Z jakého důvodu?" snažil se znít klidně.

Učitel pokrčil rameny. „Zpráva shora." To bylo všechno, co k tomu Niovi pověděl. Potom se začal věnovat učivu.

Ember se tázavě podívala na spolužáka vedle sebe. „Nio?"

Hnědovlásek však zaraženě hleděl před sebe a nebyl schopný pohybu. Do ředitelny? Opakoval si pro sebe pořád dokola. Jeho hlavu zaplnily obavy. Neměl tušení, čeho by se vlastně měl bát, ale stejně se třásl strachy. Do ředitelny šel Fiz. Den na to se vrátil jako úplně jiný člověk. Ale Fiz měl špatné známky a kašlal na školu. Nio má dobré známky. Ale...

Trhl sebou, protože ucítil zabrnění mobilu, který měl v kapse. Nenápadně ho vytáhl. Byla to zpráva od Alonsa, a tak ji otevřel.

‚Musím zítra ředitelny,' stálo tam.

...

Ethan šel tiše po chodbě. Mířil do další třídy, ale cesta se zdála delší než obvykle. Možná to bylo tím, že se mu zdálo, jak na něj zírají všechny ty tváře bez těla, co poletují za okny, aniž by si jich někdo všímal. Nebo možná o nich věděli všichni... jenom je přehlíželi.

Při chůzi ho svědil kotník. Vlastně ne kotník... jenom ty škrábance. Už se zahojily, ale stále je občas cítil. Možná to bylo jenom kvůli té vzpomínce.

„Nad čím přemýšlíš?"

„Sakra Dante!" Ethan vyděšeně poskočil.

Dante se ušklíbl. „No promiň. Já jen, že seš poslední dobou takovej... zamyšlenej."

„Hm."

„Hm?"

„Třeba jenom nemám náladu."

Dante mu však věnoval podezíravý pohled. „Ty že nemáš náladu? Ty? Vždycky-veselý Ethan?"

To kluka se zlatavými vlasy trochu rozesmálo. Ale pak se na Danteho podezíravě zadíval. „Jak to, že mě neurážíš?"

Dante se vyhnul jeho pohledu. „Nikdo se nedívá."

„Takže mě jako musíš urážet, když se lidi dívají?"

„Jo."

Ethan se nechápavě usklíbl. „Proč jako?"

„Aby si náhodou něco nemysleli," řekl Dante podrážděně.

„Co? Co by si asi tak měli myslet?"

Dante si něco pro sebe zamručel, ale pak se zase obrátil na Ethana. „Proč jste se vůbec rozešli s Lailou?"

Tohle byla otázka úplně jiným směrem. Ethan chvíli zamyšleně hleděl před sebe, ale pak si povzdechl. „Do toho ti nic není."

Dante vypadal, že se bude ptát dále, ale nakonec si to rozmyslel. „Máš pravdu. Promiň, že se ptám."

Ethan se pousmál. „Člověče, já tě vůbec nepoznávám." Potom se však zamračil. „Jo, vůbec tě nepoznávám." Prudce se na Danteho otočil a pevně ho chytil za ramena.