Přátelé ticha a tmy

XLII. Po chodbách

Ethan znuděně poklepával na desku stolu s ozdobným ubrusem. Sledoval rozradostněný dav lidí, kteří před ním tančili. Byli tam i jeho rodiče, jenže on seděl u stolu. Raději se natáhl pro kousek sladkého cukroví, co bylo kousek od něj. Pomalu žvýkal a nechával sladkou chuť, ať se mu rozplývá na jazyku.

Za chvíli zahlédl mezi lidmi Danteho. A překvapivě... ten zrzek si to mířil přímo k němu.

„Co, napadly tě nové urážky?" ušklíbl se Ethan.

Dante se však nervózně ošil. „Ne. Ale... přišel jsem se zeptat, jestli by sis se mnou nezatančil."

Ethan se na něj překvapeně zahleděl. „To je nějaký vtip?"

„Ne, já..." Dante si posunul brýle, „myslím to vážně. A-ale neber to jako nic romantickýho! Ptám se jako kamarád kamaráda."

Ethan se uchechtl. „To se natolik bojíš zeptat holky, že jsi přišel za mnou?"

Dante se zamračil. „Hele, prostě jsem přišel, ok? Chceš teda tančit nebo ne?"

Téhle otázce se chtěl Ethan právě vyhnout. Chvíli přemýšlel. Ale než se stihl rozhodnout, ke stolu přispěchala i Laila.

„Hej, Ethane... ty vypadáš tak znuděně. Pojď tančit, pojď..." začala ho tahat za ruku.

„Tys něco pila?" zeptal se Ethan, protože cítil, po čem voněla, když u něj byla tak blízko.

Laila se na chvíli zarazila, ale pak pokrčila rameny. „Možná jo. Hele, ti dva dementi nepřijeli a úplně se na mě vykašlali, takže si můžu dělat co chcu. Jsem svobodná žena!" Bojovně zvedla ruku do vzduchu.

„Takže něco pila," odpověděl za ni Dante.

„Tak pojď tančit, pojď," lákala ho dále Laila.

„Ale..." Dante si nervózně urovnal límeček, „já se ptal první."

Laila se na něj udiveně zahleděla. „Cože?"

Největší dilema však měl Ethan, který si teď musel jednoho z nich vybrat. Těkal pohledem z Laily na Danteho a už se chystal říct, ať jdou raději spolu tančit oni dva, že tu na ně počká... Ale to už ho Laila vytáhla ze židle a druhou rukou odtáhla Danteho, až se všichni tři dostali mezi tančící lidi.

„Teď budem vypadat jako idioti," zamračil se Dante.

„Myslíš, že mi na tom záleží?" zašklebila se Laila a chytila je oba za ruce. Po chvilce začali skákat do kolečka jak ti největší idioti... a vlastně to byla zábava. Ostatní studenti je dokonce začali napodobovat a někteří tvořili i větší kruhy, kde se přidávali další lidé.

To všechno s úsměvem sledovala i Ember. Seděla u stolu se svou mámou, která se zrovna bavila s jinými lidmi. Ember však jejich rozhovor neposlouchala. Opět vzpomínala na Tristu a přála si, aby tu mohla být s nimi. Uvnitř měla takový pocit, že je Trista blízko... ale to byla hloupost a Ember to dobře věděla. Viděla ji odjíždět.

Udělala Ethanovi s Dantem a Lailou pár vtipných fotek a pak chtěla najít i Nia s Alonsem, ale po těch nebylo v sálu ani stopy. Chvíli si říkala, že to nebude řešit... ale pak se z nudy vydala brouzdat po školních chodbách.

Konečně byla na chvíli pryč od toho všeho hluku. Ale to ticho... to se jí taky moc nezamlouvalo. Připomínalo jí to tu noc...

Najednou zaslechla kroky. A potom se z potemnělé chodby vynořili dva muži. Ember se lekla toho zjevení a vyděšeně poskočila, ale aspoň trochu ji uklidnilo, že jsou to jen lidé. Ten jeden, silnější muž, měl však obličej od krve, jako by mu krvácelo z nosu, a na nohou i rukou krvavé škrábance, které vypadaly podobně jako Ethanovy škrábance, které mu tehdy v noci způsobil stínochodec.

Toho člověka podpíral ještě druhý muž, který byl sice bez škrábanců, ale ve tváři měl zvláštní výraz.

„Hej, slečno," křikl po Ember chraplavým hlasem poškrábaný muž. „Neviděla jste tady náhodou běžet hnědovlasého kluka, který brečel jako malé dítě?"

To byl dost zvláštní popis, ale Ember podle pravdy zavrtěla hlavou. Nikoho takového neviděla.

„Do hajzlu. Já toho Nicholase zpřerazím, jak ho najdu," nadával si pro sebe poškrábaný muž a oba šli dále směrem k sálu. Teda... on spíš kulhal.

Ember chvíli stála na místě. „Nicholase..." Došlo jí, že tenhle člověk musel být Niův otec, a ten, kterého popisoval, tedy musel být Nio. „Co se tu pro Boha stalo?" zamumlala si pro sebe Ember. Něco jí říkalo, že by se měla vydat Nia hledat. Začala pobíhat po škole, ale nemusela dlouho, protože brzy narazila na udýchaného hnědovláska.

„Ember!" rychle k ní přiběhl a chytil ji za ramena. „Ember, neviděla jsi někde Alonsa?" ptal se naléhavým tónem.

Ember se však zděsila jeho vzhledu. „Nio, vždyť ty jsi celý od krve! Co se tu sakra děje?"

Nio odvrátil pohled. „Porval jsem se s otcem."

„Co?"

„Ale na tím teď nezáleží, musím najít Alonsa!"

Ember jen těžko ignorovala jeho krvavý obličej, ale snažila se spolupracovat. „Dobře... tak jo," přikývla, zatímco se snažila vzpomenout si, kdy ho naposledy viděla. „Pojďme o tom přemýšlet, zatímco se půjdeš umýt. Kde jsi ho viděl naposledy?" Vydala se k nejbližším záchodům a Nio ji následoval.

Nio nespokojeně svraštil obočí. V očích měl stále starostlivý výraz. „To bylo ještě v sále. Odvedla ho někam ředitelka, pak už jsem ho neviděl."

„Ředitelka?" zděsila se Ember. „Proč jsi ji nezastavil?"

„Já... v tu chvíli jsem nedokázal přemýšlet zpříma. A Alonso nejspíš taky ne. Bylo to všechno kvůli... kvůli mému otci..." do očí se mu začaly hrnout slzy.

Ember ho konejšivě pohladila po zádech. „To bude dobré, Nio, najdeme Alonsa, neboj." Už se blížili k záchodům. „Mezitím mi o tom všem můžeš popovídat."

Nio však nechtěl myslet na to, co se před chvílí od otce dozvěděl, ani co se stalo. Záleželo mu jen na tom, aby našli Alonsa. Po něm však nikde nebylo ani stopy... a po ředitelce taky ne.