I'm drowning, okay? [CZ]

|chapter sixtyfive|

Pohled Rafea;

Ráno jsem se probral kolem čtvrté hodiny a snažil se ještě pár hodin zaspat. To se mi moc nedařilo, takže jsem vstal asi v 6. Měl jsme blbý pocit z něčeho, ani nevím z čeho. Když jsem se ráno osprchoval, tak jsem si ještě lehl do postele a začal přemýšlet o budoucnosti hlavně s Mattie. Jsme ještě mladí na svatbu, ale určitě bych jí jednou chtěl požádat o ruku, o tom nepochybuju.

Přemýšlel jsem takhle nějakou tu chvíli když mi začal zvonit telefon, který jsem měl položený na stolku vedle postele. Proto jsem se pro něj natáhl, ale když se na obrazovce objevilo jméno, které se tam objevilo, chtěl jsem telefon zahodit. Zvedl jsem se z postele a vyšel z pokoje. Poté jsem telefon zvedl a v telefonu se ozval hlas mého otce.

,,Rafe jsem rád, že si mi to zvedl, víš jak jsem ti tenkrát volal kvůli převozu na Bahamy?" už zase začal s tímhle, ač nerad jsem s tím souhlasil

,,Jo"

,,Chtěl bych s tebou mluvit o tom, že bych potřeboval pomoct ještě s jedním převozem" do telefonu se zase ozval jeho hlas

,,Už minule jsem ti řekl, že s tebou nechci mít nic společného, nebudu už pro tebe dělat absolutně nic, udělej si to sám"

,,Seš neskutečně sobecký, jak ty můžeš být můj syn to nepochopím!" zvýšil na mě do telefonu hlas, na to jsem začal už naštvaně argumentovat

,,V životě jsem nebyl tvůj syn, byl jsem jenom tvůj otrok, když si potřeboval pomoct, neměl jsem dětství, nebyl jsem ani dítě. Už od mala jsi mě mlátil, když jsem něco neudělal podle tvých představ, od malička si na mě sral a potřeboval si mě jenom když si nikoho jinýho neměl. Kvůli tobě jsem nespočetněkrát skončil v nemocnici a ani jednou jsi mě nepřišel navštívit. Nikdy si se nezajímal o můj zdravotní stav jen o to kdy se dostanu ven abych mohl zase otročit" dokončil jsem svůj monolog a chtěl mu to položil, jenže on stihl promluvit dřív než jsem to stihl

,,Rafe teď mě poslouchej. To, co se dělo v minulosti není to, co se děje teď, chápeš to, přestaň myslet na to, co máš v Outer Banks a přidej se na mojí stranu, nebudeš toho litovat. Budeš za vodou a nebudeš mít problémy" otec si nedal pokoj, byl jsem čímdál tím víc naštvaný, ale snažil jsem se klidnit

,,Řeknu ti to jednoduše, nikdy mě nezískáš na svou stranu, nikdy nepůjdu nikam bok po boku s tebou, seru na tebe jako si ty sral na mě" řekl jsem jednoduchou odpověď

,,Chceš hrát takhle?" položil otázku, která mě lehce zaskočila

,,Já nic nehraju, ale jo" odpověděl jsem

,,Dobře, tohohle budeš litovat, až to budeš nejmíň čekat, seberu ti to co miluješ nejvíc" po tomhle jsem začal být lehce nervózní

,,Nevíš, co miluju nejvíc" jednoduše jsem odpověděl

,,Vracím se za měsíc do Outer Banks, nedělá mi problém si to zjistit a věř mi, já si to zjistím"

,,Naser si Warde" s tímhle jsem telefon položil a odhodil na stůl, začal jsem brečet, nikdy jsem neměl takovýhle strach o Mattie jako mám teď, vím, čeho je můj otec schopný, proto jsem Mattie napsal, jestli by nemohla co nejrychleji přijet.

Pohled Mattie;

Jakmile jsem od Rafea dostala zprávu, ve které stálo 'můžeš prosím co nejdřív přijet, potřebuju tě u sebe' jsem na nic nečekala, vzala si své potřebné věci a rychle běžela k autu. Snažila jsem se tam být co nejdřív. Během pár minut jsem opravdu stála před Rafovým domem. Vyběhla jsem z auta a vběhla do domu. To, jak jsem viděla Rafea mě zlomilo. Seděl ubrečený na zemi, opřený o zeď. Na nic jsem nečekala a ihned jsem k němu přiběhla a stáhla si ho do objetí.

Pohled Rafea;

Jakmile jsem cítil okolo sebe, ruce Mattie, trochu jsem se uklidnil, ale furt ne natolik abych přestal brečet.

„Shh zlato" pohladila mě po vlasech a věnovala do nich pusu

„Já se jen strašně bojím" odpověděl jsem ji a chytl jsem ji za ruce

„Shh, povídej, co se stalo" po tomhle jsem se konečně trochu vzchopil a odpověděl ji

„Volal mi můj otec a pohádali jsme se, nikdy jsem nečekal, že z něj budu mít strach jako teď. Nemám strach z něj jen. z toho co udělá, protože mi řekl, že až to budu čekat nejmíň vezme mi to co miluju nejvíc a já nejvíc miluju tebe, proto se bojím" objasnil jsem Mattie situaci

„Zlato, klid to se určitě uklidní, jen mi teď zkus prosím říct co tomu všemu předcházelo a proč je tvůj otec takový, jaký je" snažila se mě uklidnit, tím, že mě hladila ve vlasech

„Nikdy jsem neměl dětství a nikdy jsem nebyl dítě, jediný koho jsem měl rád z naší rodiny byla Wheezie, teď už je to i Sarah ale tak to dřív nebylo. Sarah měla dokonalý dětství a všichni se o ní zajímali, ale byl jsem to já, kdo potřeboval zachránit. Můj otec mě od mala bil, týral a celkově tohle všechno. Sral na mě a vždycky jsem mu musel se vším pomáhat jinak jsem schytal další rány, hodněkrat jsem skončil kvůli němu v nemocnici a jednou dokonce i v kómatu kvůli postřelení" zvedl jsem tričko a ukázal Mattie jizvu po střele, ona po ní lehce přejela prsty a já ji za tu ruku chytil, takže ona měla ruku na mém holém boku a já měl ruku na té její

„Já jsem vždycky jen potřeboval tátu ale toho jsem nikdy nedostal, proto jsem se choval tak jak jsem se choval. Byl jsem hajzl protože mě moje traumaticky dětství poznamenalo, proto mě nikdo v Outerbanks nesnášel, jedinej, kdo mi pomáhal byl Ander, ten mě dostal z drog, když mi bylo 18 tak jsem spadl do drog kvůli otci. Nemysli si o mně teď, že jsem nějakej feťák to vůbec, skončilo to hodně rychle" tímhle jsem skončil zatím, dal jsem prostor Mattie, aby něco odpověděla

„Klid vůbec nic si nemyslím, věřím ti" usmála se na mě „pokračuj" pobídla mě a já tam pokračoval dál

„Děkuju, zlato, no každopádně takhle jsem přežíval 17 let než jsem se konečně rozhodl se otci postavit. Jednou jsem se mu postavil a on mě zmlátil skoro do bezvědomí, neměl jsem moc velkou šanci na něj. Našla mě Sarah zmláceného u jednoho stromu na zahradě, tam bych řekl, že pochopila to, že naše rodina nefunguje tak, jak má, postarala se o mě a v tu chvíli jsem se odstěhoval k Anderovi, Sarah se přidala k Pogues a o tom, že mi utírala krev z celého těla jsme si ponechali jenom pro sebe. Tyhle vzpomínky mě naučili hrozně moc a pak si přišla ty, světlo mýho posranýho života, všechny tyhle zlé vzpomínky si dokázala vymazat během týdne ani ne, strašně moc ti děkuju, za to, že si to se mnou nevzdala a že si mě přes všechny pomluvy od všech milovala a stále miluješ" podíval jsem se jí po dlouhé době do očí a ona se hluboce podívala do těch mých

„Rafe, za tohle mi nemusíš vůbec děkovat, vždycky jsem tě milovala a už navždy budu. Nikgdo už mi nevezme tebe a ani to, co k tobě cítím, vždycky o tebe budu bojovat i kdyby mě to mělo stát život" stále mě palce jemně hladila po jizvě

„Čím jsem si tě zasloužil?" zvedl jsem svou ruku a položil ji na její tvář.

Poté si ji k sobě přitáhl a dlouze políbil.