I'm drowning, okay? [CZ]

|chapter two|

Pátek 9:00

Pohled Jess;

Dnes je ten den, kdy já a Mattie odlétáme na léto do Outer Banks. No, čekali jsme, že to bude pohodové ráno, ale jakmile Fabio přiběhl do pokoje a začal z nás strhávat peřiny a křičet že jsme zaspali, tak jsme myšlenku na pohodové ráno rychle rozplynuly.

„Jess, Mattie! Vstávejte je pozdě zaspali jste! " pokřikoval Fabio, když z nás strhával peřiny. Podívala jsem se na hodiny a jakmile jsem viděla velkou ručičku na dvanáctce a malou na devítce, zastavilo se mi srdce. No doháje!!

„Mattie, vstávej nemáme sbaleno" lomcovala jsem vedle na posteli s Mattie, ale jí vzbudit je prostě nemožný.

„Počkej, vy mi chcete říct, že za tři hodiny odlétáte a nemáte sbaleno?!" zeptal se nás Fabio a koukal na nás jak kdybychom právě spadly z Marsu.

„Jo, už to tak bude" řekla vedle mě Mattie, která už se konečně probudila a vypadala že je při smyslech.

„Proč, jste si nezabalili večer?" ptal se Fabio, mezitím co bral naše kufry a začal do nic házet naše oblečení a všechny potřebné věci.

„No... my jsme zapomněli" odpověděla Mattie a já jsem na to jen přikývla na souhlas.

„Vy jedete na dva měsíce pryč a zapomenete si sbalit?" koukal nás Fabio nevěřícně, když přestal házet věci do kufrů a věnoval plnou pozornost nám

„Naprosto" zasmála jsem se a Mattie se přidala, nakonec se začal smát i Fabio.

O hodinu později

„Mattie.. mám takovej pocit, že mám jen půlku věcí" řekla jsem a podívala se na Mattie, která snášela své kufry dolů ze schodů

„Vole, zabalila si si snad celou skříň, tak nemůžeš mít přece jenom půlku věcí" křikla, když položila kufry na zem a podívala se na mě. Nakonec jsme to nevydrželi a obě dvě jsme se rozesmáli. Poté pro nás přišel Fabio, vzal nám kufry a vydali jsme se na cestu na letiště.

Po velmi náročné hodinové cestě na tohle zpropadené místo, jsme konečně dorazili. Vyndali jsme si s Mattie kufry z auta a začali se blížit ke kontrole.

„Mattie, tak mě napadlo, víš vůbec kde tam budeme bydlet?" položila jsem Mattie, zřejmě velmi nečekanou otázku protože se zarazila a otočila se čelem ke mně.

„Ne to je právě to dobrodružství, jedeme tam naslepo" odpověděla mi a věnovala mi jeden z těch jejích úsměvů. Věřte mi, že kdybych teď měla po ruce pánvičku, tak jí s ní přetáhnu po hlavě. Ale i tak jsem se na ní podívala, i když s trochou pochybností v očích ale věnovala jsem jí úsměv. Pak jsme zase z našich obličejů dostali záchvat smíchu. Pak už se blížil náš let, takže jsme prošly Gatem, rozloučili se s Fabiem, který se málem rozbrečel a zase nám věnoval mnoho nekonečných proslovů o bezpečnosti. Však to znáte. A teď už nás čeká 7-mi hodinový let do naší cílového destinace, Outer Banks.