Jestli si po téhle kapitole budete myslet, že už máte ve všem jasno, tak jste na omylu! Vůbec nic vám nemůže být jasný, protože tohle je začátek konce!!! :D Kratší kapitola, ale tou příští to vynahradím, slibuju :D
„Ne Nathy, ta bunda se ti nehodí k triku.“ Odmítla jsem další jeho kombinaci a ukousla si z plátku pizzy, jejíž zbytky jsem našla v lednici. Povzdechl a zmizel v šatně, aby se mohl opět, snad už po desáté, převléci. Ani tentokrát jsem ale nebyla spokojená. „Teď se ti bunda pro změnu nehodí ke kalhotám.“ Ušklíbla jsem se. „Kam vůbec jdete?“ Zajímala jsem se. „Jdete? Snad jdeme.“ Zamračila jsem se. „A proč o tom, že bych se někam chystala, nic nevím?“ Omluvně se usmál a promnul si zátylek. „No víš, tak nějak jsem ti to asi zapomněl říct. Jdeme do klubu zapít náš první, společný song.“ Obtěžoval se mi onu novinku oznámit. „Tak si to užijte, ale beze mě.“ Zamručela jsem a nadále se rozvalovala na Nathanově posteli. Byli jsme zpátky v Londýně a užívali si chvíli volna. „No tak Jess! Kdy jsme se spolu naposledy pořádně opily a provedli nějakou hloupost?“ „Já už provedla dost hloupostí.“ Připomněla jsem mu. „Zrovna takhle jsem to nemyslel.“ Nasadil otrávený výraz.
Už moc času mi nezbývalo, byla jsem na konci čtvrtého měsíce a kdybych si nedávala pozor, mohli by moje rostoucí bříško odhalit. Nenechala jsem si říct, jestli je to holka, nebo kluk a stejně tak jsem ani nenechala dělat testy otcovství. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně jsem to chtěla vědět. El nesouhlasila, kdykoli jsem byla v Londýně, trávili jsme čas spolu a ona se mě pokaždé snažila přemluvit k tomu, abych to klukům řekla. Statečně jsem jí odolávala a pokaždé rychle změnila téma. Ona to zkrátka nechápala, nemohla jsem si jen tak nakráčet do jejich života a zase jim ublížit. S Harrym jsem se naštěstí od našeho posledního shledání neviděli, ale téměř každý den mi volal a já si na to časem zvykla a začala se na naše hodinové rozhovory i těšit.
„Nathy já vážně nikam nejdu.“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Proč?“ Nechápal. „Jsem unavená.“ Vymluvila jsem se a pospíchala do svého pokoje. „Nevěřím ti!“ Křikl za mnou. „Já tobě taky ne.“ Slyšela jsem jeho pobavený smích. Ještě nebyl ten pravý čas mu to říct. Zavřela jsem se v ložnici a skončila jak jinak než v posteli. Nathy nakonec opravdu odešel beze mě a já se tak mohla přesunout do obýváku k televizi, samozřejmě s obří mísou popcornu a tabulkou čokolády. Chvíli jsem projížděla kanály a skončila na zpravodajství ze světa celebrit. „...song, který se umístil na předních příčkách světových hitparád. Jak to tak vypadá, The Wanted se blýská na lepší časy. Jako další novinku pro vás máme nový pár, ke kterému se upíná pozornost všech Directionerek. Přestože Liam Payne, zpěvák ze skupiny One Direction, svoji novou přítelkyni ještě stále oficiálně nepředstavil, dnes brzy ráno spolu odletěli na Karabiské ostrovy, kde hodlají strávit celý týden...“ Za redaktorkou běžely fotografie šťastně se usmívajícího Liama, držícího za ruku vysokou brunetku. Jako v transu jsem hleděla na obrazovku a potlačovala hlasité vzlyky. Co jsem taky čekala? Že zůstane napořád sám? Nebo že se ke mně vrátí? Možná, že ano. Možná, že někde hluboko uvnitř, jsem stále doufala, že jednou budeme zas spolu. Složila jsem tvář do dlaní a nechala slzy, řinout se z mých očí.
Otupěle jsem zírala do stropu. Zvonek u dveří už nějakou tu chvíli zvonil, ale já nebyla schopná vstát a jít otevřít. Po chvíli už jsem to ale nevydržela a nakonec se neochotně vyhrabala na nohy a zamířila ke dveřím. Stál tam, okouzlující jako vždycky, jen na tváři mu nezářil jeho typický úsměv. „Viděla jsi to?“ Jen jsem přikývla a opět se rozbrečela. Pevně mě objal a hladil po zádech, šeptajíc uklidňující slůvka. Byla jako můj strážný anděl, kdykoli jsem potřebovala utěšit, on přišel a byl tu pro mě. Už jsem neměla sílu na to, ho od sebe odhánět, možná do mého života skutečně patřil. „Myslím, že asi není vhodná chvíle.“ Zamumlal a na okamžik se ode mě odtáhl. „A ani nevím jak to říct ale...“ Jeho pohled sklouzl k mému zakulacenému bříšku, které nebylo pod volnou, šedivou mikinou vidět. Jasně že to cítil a mě to bylo vlastně jedno. Zasloužil si to vědět. Váhavě natáhl ruku a položil mi ji na břicho. „Je to to, co si myslím?“ Vydechl nevěřícně. „Jsem těhotná, jestli myslíš tohle.“ Přikývla jsem. Ještě chvíli na mě vyjeveně civěl, než si mě k sobě opatrně přitáhl a něžně mě políbil. „A to jsi mi to chtěla tajit?“ Zašeptal, opřel si svoje čelo o moje a upřeně mi hleděl do očí. „Harry já nevím, jestli je tvoje.“ Do očí se mi opět draly slzy. „Dokud se nepotvrdí opak, je moje a já se o vás postarám.“ Slíbil a objal mě. „Co když je Liama?“ Zafňukala jsem. Nezasloužila jsem si ho. „I kdyby bylo Liama, je mi to jedno.“ Pokrčil rameny.