Pohled Luka:
Nebyl jsem schopen si v hlavě srovnat to, co jsem se dozvěděl. Kayla věděla naprosto o všem. Věděla o Ryanovi, věděla, že já byl ten, co jí vše zatajil, a že já jsem ten, kdo zakázal ostatním ji cokoliv říci. Když jsem si to takhle celé přehrával, uvědomoval jsem si, jak sobecky jsem se vůči ní zachoval. Jako kdyby mi na ni vůbec nezáleželo. Jenže naopak; záleželo mi na ni tolik, že jsem jí nechtěl ublížit svým odjezdem. Nechtěl jsem jí ublížit ani pravdou o Ryanově smrti. Musel jsem se rozhodnout; buď se s tím vším smířím a vrátím se za ní anebo jako strašpytel odjedu za kluky domů a půjdu za Kaylou až druhý den. Rozhodl jsem se, že bude lepší možnost stavit se u ní až druhý den, teď by to asi nemělo smysl o tom mluvit a pokusit se jí to nějakým způsobem vysvětlit.
Ignoroval jsem, nebo jsem se o to spíše snažil, lidi kolem mě, kteří buď spěchali či šli klidným krokem. Hlavně jsem se snažil nedívat na ty krásně zamilované, jenž postávali u velké kamenné zdi, objímali se a líbali. Taky jsem tohle chtěl. Chtěl jsem tu svobodu, chtěl jsem být obyčejným, abych se nebál líbat dívku, co miluji. Raději jsem kolem těch všech hrdliček co nejrychleji prošel, a s kapucí na hlavě jsem se vydal vstříc domovu.
Doma jsem se co nejvíce snažil vyhnout ostatním, nechtěl jsem s nimi mluvit. Stačilo mi, když jsem se před nimi musel přiznat ke svému činu Kayle.
Pohled Kayly:
Byla jsem pořádně naštvaná, zklamaná a všechno možné. Nejvíc na mě ale působil smutek, protože mě hodně mrzelo, jak se ke mně zachoval. Jak všechny přesvědčil, aby se se mnou přestali stýkat, bavit, psát mi. Naprosto mě vyškrtli ze života, protože on nechtěl, abych cokoliv věděla. A stejně jsem se o nich dozvěděla, tou horší cestou.
Vlastně se veškeré moje emoce stahovaly k Lukovi. Ne na ostatní, jen na něj. Uměla bych být na ostatní milá a jeho jediného ignorovala, ale nevěděla jsem, jestli bych to dokázala. A kdo ví, jak dlouho by se to mohlo táhnout. Co pak s Isabell? Bylo by to akorát ještě víc komplikované...
Zbytek dne jsem už nad tím nepřemýšlela, nebo jsem se o to alespoň snažila. Starala jsem se o malou a tím se zaměstnávala, dokud nepřišel doktor na kontrolu. Potvrdil můj i Cass dobrý stav po porodu, což mi trochu zlepšilo náladu.
Pozdě odpoledne, kdy už skoro končily návštěvní hodiny, za mnou přišla sestřička s tím, že za mnou přišla návštěva. Trochu jsem se podivila, protože jsem nečekala, že by se někdo z kluků nebo Jess vrátili. I tak jsem ale řekla, že je může pustit dál. Když se dveře podruhé otevřely, stály mezi nimi dvě osoby. Jack a Adelle. Oddechla jsem si, protože jsem neměla moc chuť se setkat zase s... ním.
„Ahoj, maminko," usmíval se Jack a vešel do pokoje. Dell šla poslušně za ním a jemným úsměvem a bonboniérou v rukou. „Ahoj," usmála jsem se na oba. „Jak se máte?"
„To nám řekni spíše ty," řekl a ukázal na mě rukou. „Jak ti je a co malá? Je zdravá?" Musela jsem se nad ním trochu zasmát, bylo od něj hrozně milé, že se tak staral. „Jsme obě v pořádku," uculila jsem se a sáhla pro malou do postýlky. Vzala jsem ji hodně opatrně, jelikož před chvilkou zabrala a usnula. Adelle se projevila a přistoupila blíže ke mně. Lehounce jí hladila po tvářičce a tak jsem jí nabídla, jestli si jí nechce pochovat. Adelle se celá rozzářila a rychle přikývla, a když si jí brala, hodně se soustředila na to, aby jí správně chytla a držela. Jack se mezitím usadil ke mně na postel a pohladil mě po rameni. „Jsi statečná," zašeptal a já se na něj usmála. „Jsem hlavně ráda, že je zdravá."
„Je ti hrozně podobná," promluvila, a tím se i přidala do konverzace, Dell. „Má pravdu. Isabell Cassidy Black – celá Kayla Black." Zarazila jsem se a pak mi došlo, že ti dva ještě nic nevěděli.
„Ona nemá moje příjmení, ale Lukovo," řekla jsem. Jack se na mě podíval nechápavým pohledem. Věděla jsem, že on z toho asi nebude úplně nadšený, ale co jsem mohla dělat. „Ty jsi jí dala jeho jméno? Proč?!" „Je to přeci jen i jeho dítě," řekla jsem klidným tónem, který už ovšem Jack neměl. „Kaylo, on tě nechal jen tak a odjel pryč! Nic ti neřekl, prostě se sbalil a odjel pryč! Teď se tady najednou objeví a ty mu uděláš radost tím, že dáš své dceři jeho jméno?!" Skoro ječel, což probudilo Isabell. Adelle jí hladila a trochu houpala a povídala si s ní.
„Víš Jacku, já nevím, jo? Já prostě nevím! Nevím, co chci, nevím, co budu dělat a nevím, co bude dál mezi mnou a Lukem. I kdybych s ním neměla být po zbytek svého života, nebudu své dceři odepírat jejího vlastního otce. Bude se jmenovat po něm, aby věděla, čí je. Já nechci, aby moje dcera dopadla jako já, Jacku," poslední větu jsem skoro zoufale zašeptala. Přála jsem si, aby mě pochopil, ačkoliv mi bylo jasné, že to pro něj bude těžké. Byl tu pro mě, když Luke odjel a soucítil se mnou. Luke se mu po tom hodně znechutil.
„Kaylo, já... o tomhle musím přemýšlet," zašeptal a vstal. Bez dalšího slova odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Adelle se na mě soucitně podívala a předala mi malou, která už měla zase zavřená očička. „Promiň za něj," řekla a narovnala se. V tu chvíli mě napadlo něco šíleného, ale zvědavost mi nedala a musela jsem se zeptat.
„Dell?" „Ano?" řekla mile. „Ty máš bratra Blakea, že jo?" Přikývla. „Máš ještě nějaké sourozence?" Její pohled zvážněl. Skousla si jemně ret, že by si toho málokdo všimnul. Znervózněla. „Ne," řekla po chvíli ticha. Nic jsem na to neřekla, jen jsem jemně pokývla hlavou a dívala se na malou v náruči. Slyšela jsem jen, jak se zavřely dveře, a já zůstala v pokoji sama. Pochopila jsem, že mi lhala. Měla kromě Blakea ještě nějakého sourozence a byla jsem si stoprocentně jistá, že to byl Ryan. Ať už žil nebo ne, byl to její bratr.
Pohled Luka:
Večer toho dne jsem trávil sám zavřený v pokoji utopen ve vlastních myšlenkách. Čím déle jsem sledoval ručičky na hodinách na stěně, tím víc jsem se nenáviděl. Mohl jsem teď trávit čas s Kaylou v nemocnici, vkrást se tam oknem a zůstat s ní přes noc, být s maličkou, hýčkat ji a užívat si to, že byla moje, ale ne. Já místo toho ležel doma na posteli, ponořený v myšlenkách o tom, jakou chybu jsem to ve svém životě udělal. Ztratil jsem dívku, kterou jsem miloval ve svém životě ze všeho nejvíce a dítě, které mělo dělat každý můj den krásnější.
Pozdě v noci, když už byla skoro jedna hodina druhého dne, se dveře mého dveře otevřeli. Nespal jsem a očividně ani Ashton, jenž teď stál mezi mými dveřmi.
„Máme návštěvu, asi bys měl jít taky dolu," řekl a já nechápavě vstal. Kdo mohl chodit jen tak na návštěvu v jednu hodinu ráno?
Sešli jsme oba do kuchyně, kde byli Jess s Calumem. Objímali se a tulili k sobě. Jakmile mě Jess spatřila, odtáhla se od Caluma a sledovala mě, stejně jako i on. „Čeká v obýváku, chce s tebou mluvit," řekla. Chtěl jsem se ještě zeptat, kdo tam vůbec je, ale to už se ozval klapot podpatků naším směrem. Otočil jsem se. Byl jsem mírně překvapen, když jsem přede mnou spatřil paní Bloomersovou, Kayly pravou matku.
„D-dobrý večer," dostal jsem ze sebe. „Co tady děláte?" zeptal jsem se překvapeně. „Přijela jsem se podívat na svou vnučku," usmála se a přehodila si kufřík do druhé ruky, co měla s sebou.
„Tak to asi nepůjde," vydechl jsem smutně. „Já... jsem si to zase pokazil," povzdechl jsem si. „Já vím, Luku," řekla klidně a vešla dál do kuchyně mezi nás ostatní. „Hodlám tady zůstat pár dní, byla bych ráda, kdybys s ní promluvil. Všichni. Ona vás potřebuje. Krom vás už má jenom Jacksona a on není ten, který by ji měl v životě naplňovat." Pohlédla na mě a mně bylo jasné, že tím myslela mou maličkost. Najednou jsem pocítil jakousi naději, že ještě mám možnost to celé napravit. A tentokrát tu možnost nehodlám propásnout!
Pohled "Pana Tajemného":
Už to byl skoro rok a den, co jsem propašoval ten papírek do jejího domu. Už to byl skoro rok a den, co jsem se chystal ukončit celou tuhle věc, která začala před šesti lety. Celý ten můj... plán však překazilo to dítě. Bylo to něco, s čím jsem rozhodně nepočítal, že se stane. I tak jsem ale nehodlal přestat teď, po tom, co jsem tak dlouho čekal. Ne, tohle dokončím, i kdybych se toho dítěte musel zbavit!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hi Guys! :)
Už je to dloouhá doba, omlouvám se, nedařilo se mi a vlastně jsem ani neměla pořádně fantazii na příběhy :/ Snad už jsem ten blok opravdu překonala, štve mě, že vám nemůžu psát další části :(
Takže doufám, že se vám část líbila a po delší době tady je pohled Pana Tajemného, který nám něco málo odhalil. Taky Kayla je přesvědčena, že Ryan je Dellin pravý bratr. No... uvidíme :))
Mám vás všechny moc moc ráda a jsem ráda, že jsem zase zpátky u tohoto příběhu ♥♥♥
Mějte se krásně! (Snad jste přežili první den školy jako já :D)
Pav ^^
V médiích paní Bloomersová :)) (Lepší fotku jsem nenašla :D promiňte O:))