Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Porod

Info na konci kapitoly nutně přečíst!

O několik týdnů později:

„Nebolí tě něco? Necítíš nic?" Hodila jsem po Jackovi naštvaný pohled. „Budeš se mě na to pořád ptát?! Kdyby mě něco bolelo, řeknu ti to," odsekla jsem. „Koukám, že ti náladovost zůstala," řekl mi podrážděně a odešel udělat jídlo. Já seděla na posteli a sledovala obraz na stěně. Hladila jsem si bříško, kterého jsem už brzy měla zbavit. Ano, blížil se termín porodu toho drobečka. Tak moc jsem se těšila, že ho konečně budu mít u sebe, že jsem až samou nedočkavostí chtěla, aby mi praskla voda a začal ten šílený kolotoč paniky a bolesti.

Jack měl pravdu, byla jsem hrozně náladová po celou dobu těhotenství. Nálady se mi měnily, jako se střídá roční období přes rok. Buď jsem byla v pohodě, nebo jsem se na Jacka bezdůvodně naštvala a do minuty brečela, že jsem na něj nechtěla být tak ošklivá. Jo, takhle to se mnou vypadalo po celou dobu těhotenství.

Opatrně jsem vstala a pomalu šla až ke schodům. To už ale za mnou nahoru šel Jack s jídlem, co udělal. Salát. Obyčejný salát, ale to bylo to jediné, co jsem chtěla.

„Jak to, že neležíš?" Zeptal se starostlivě. „Co kdyby se mu chtělo ven?" Neodpověděla jsem a místo toho mu z rukou rychle vzala misku se salátem a dala si trochu do pusy.

„Nemůžu to vydržet," zamumlala jsme s plnou pusou. „Je to šílená nuda je ležet a nic nedělat. Nejraději bych toho malého už chtěla mít venku, abych mohl něco dělat." Zasmál se a pomohl mi ze schodů dolu na zahradu, kde jsme si lehli do lehátek, a pozorovali psi. Já mezitím jedla svou misku zeleniny, nebo jsem ji spíše doslova hltala.

„Co Adel? Jak snáší tvou nepřítomnost?" Podívala jsem se na něj a sledovala ho. Mírně nakrčil obočí a nadechl se: „Trochu žárlí, protože si myslí, že s ní nechci trávit čas. Popravdě jsme se před tím, než jsem s tebou začal trávit čas kvůli dítěti, pohádali, takže je to o to horší," odpověděl s povzdechem. Bylo mi to líto, vlastně to byla moje vina, že to mezi nimi skřípe.

„Hele a nechtěl bys za ní teda jet?" Střelil po mě přísným pohledem. „Kaylo, máš několik dní před termínem, nemůžu tě nechat samotnou. Co když to na tebe přijde a já u tebe nebudu? Adel bydlí na druhé straně města, než bych se sem dostal, odrodila bys tady." Zamračila jsem se. „Uměla bych se o sebe postarat! Zavolat si záchranku, všechno tohle. Taška je přece nachystaná, kdyby cokoliv." Z jeho výrazu mi bylo jasné, že nehodlal odejít, ale taky na něm bylo poznat, že by to chtěl s Adel urovnat, aby bylo všechno v pořádku.

„Já to tu zvládnu, Jacku," zašeptala jsem sebejistě. Toho nakonec dostalo z domu za Adel. Já se rozhodla, že si sednu do křesla v obýváku a budu sledovat televizi...

Pohled Luka:

Vraceli jsme se domů, konečně. Tedy alespoň já. Našel jsem si po posledním koncertě v Americe nejrychlejší spojení za Kaylou a vyrazil za ní. Nemohl jsem se dočkat, že jsem v polovině letu chtěl zajít za pilotem, aby zrychlil. Ale taky jsem byl hodně nervózní. Neviděli jsme se pomalu rok a já jí opustil, aniž bych něco řekl, aniž bych se jí o tom vůbec slůvkem zmínil, aniž bych se jí omluvil, že prostě dlouho nebudu moci být s ní. Zachoval jsem se vůči ní opravdu hnusně.

Teď se mi ale naskytla možnost to napravit. Popadl jsem tu možnost a nehodlal jí pustit. I kdyby mě z toho domu vykopla, nevzdám se. Ne, protože ona je v mém životě to nejdůležitější a teď když k tomu čekala dítě, nemohl jsem jí v tom nechat samotnou. Staral se o ní někdo celou dobu? Řekla o tom někomu nebo se zase uzavřela a nikoho k sobě nepouštěla?