Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Návštěva známé?

Čtyři měsíce. Ano, už tak dlouho nosím toho malého či malou v sobě, a abych se přiznala, docela mi to naplňuje život. Pravda, bylo mi sice teprve dvacet, ale stejně jsem se teď cítila jako starší. Připravena na rodinu. Neúplnou rodinu, jenže co jsem mohla dělat? Najít si jiného? Ne, nemusel by přijmout, že jsem čekala dítě s někým jiným. Tuhle možnost, že bych byla s někým jiným, jsem úplně vyškrtla. Radši jsem se zaměřovala na změnu svého domu. Nemohla jsem přece toho malého udržovat ve tmavém prostředí. Ne... nechtěla jsem, aby skončil jako já. Chodila jsem s Jackem a Adelle po obchodech. Pomáhali mi vybírat barvy, abych svůj dům oživila. Obrazy jsem též hodlala změnit. Tedy, jen některé. Hlavně ty na chodbách a i v některých pokojích. Do staré pracovny malého vodit nebudu, neřešila jsem ji. Ovšem, problém nastal, když jsem začala přemýšlet o jeho pokojíku. Který pokoj předělat? Nejvýhodnější na předělaní byl ten tajemný pokoj, od kterého jsem měla klíč v rámu obrazu u sebe v ložnici. Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela a popravdě, nevěděla jsem...

Za ty čtyři měsíce se toho stalo hodně nejen u mě. Jack s Adelle se rozhodli bydlet spolu, takže jsem je teď spolu vídávala ještě častěji než před tím. Ne že by mi to vadilo, jen jsem s každým pohledem na Adelle viděla Ryana. Pořád mi to vrtalo hlavou, byli si tak podobní, jen příjmení se neshodovalo. Asi to teď melu úplně zbytečně, co? Mno, přejděme k tomu, co se dělo teď...

"Líbí se ti tahle barva?" Zeptal se mě Jack v obchodě. Byli jsme tu tento týden už asi po páté a já se pořád nemohla rozhodnout, jakou barvu dát do předsíně a chodby. 

"Ne. Chce to něco světlejšího, aby to tu chodbu projasnilo," řekla jsem a šla dál. Prohlížela jsem si světlé barvy, ale žádná se mi nelíbila. Všechny mi připadaly takové umělé. 

"Tak tam dej obyčejnou bílou," navrhl Jack. Něco na tom bylo. 

"Asi jo, nemá smysl si vybírat mezi barvami, když mi stejně ani jedna nesedí," uchechtla jsem se. 

"Barvu budeš potřebovat do svého a dětského pokoje," poznamenal. Podívala jsem se na něj nechápavě. 

"Jak i do mého pokoje? Ten se přece měnit nebude," zaprotestovala jsem.

"Kaylo, ty vážně chceš, aby tvoje dítě chodilo do černého pokoje?"

"Ne," odsekla jsem. "Ale proč nemůže alespoň jedna místnost zůstat taková, jaká byla?"

"Může. Ten pokoj zůstane." Věděla jsem, který pokoj měl na mysli. 

"Ale kam pak půjde dětský pokoj?"

"Budeš muset obětovat jiný pokoj. Protože ten, který chceš změnit... oba víme, že bys toho nebyla schopná," řekl a obešel mě, aby koupil bílou barvu. Ohlédla jsem se na něj, cítila jsem nával zlosti, ačkoliv měl pravdu. Nedokázala bych to udělat. Setřela jsem si rychle z tváře slzu a následovala ho...

Pohled Luka: 

Turné utíkalo jako voda. Akorát jsme byli v Americe, na druhé straně světa, kde jsem byl už tolikrát. Přemýšlel jsem, že bych sem jednou vzal i Kaylu, ale to by mi nejprve musela odpustit. Nepočítal jsem s tím, vůbec. Počítal jsem pouze s tím špatným. Že na mě bude naštvaná, nebude se mnou už nikdy chtít promluvit. Bude mě nenávidět a bude mě prohlašovat za toho největšího kreténa vůbec. Už si ani nepamatuji, proč jsem jí nic neřekl. Asi proto, že bych jí nechtěl vidět smutnou. Ne, to jsem opravdu nechtěl, ale taky jsem nechtěl, aby mě do konce života nenáviděla. Ublížil jsem jí, vím to. Ví to všichni, i Jess, která je přesvědčená o tom samém, co já. Všechny nás bude nenávidět, že jsme jí nikdo nic neřekl a nenávist bude stoupat, když jsme sebou vzali Jess. Calum na tom trval, co jsme mohli dělat. Kayla... Možná jsem jí to neřekl kvůli psům. Možná jsem jí nechtěl vzít, protože by jí mohl chybět domov. A možná jsem jí prostě vzít nechtěl...