Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Usmíření

Pohled Luka:

Spal jsem málo, ale nevadilo mi to. Díky paní Bloomersové jsem získal zpátky sebevědomí, že jsem schopen udobřit se s Kaylou. Dala mi naději a hlavně možnost, kterou jsem už znova nechtěl propásnout.

Kolem šesté hodiny jsem se probral s tím, že si dám rychlou snídani. Ačkoliv jsem spal jen pět hodin, cítil jsem se plný energie. Umyl jsem se, převlékl se a seběhl do kuchyně, kde jsem si nachystal snídani. Byl jsem trochu nervózní, protože jsem se dneska měl jít podívat na Kaylu. Přemýšlel jsem ve volné chvíli o tom, co jí vlastně říct. Omluvit se, přiznat se i k Ryanovi? Po tom by na mě mohla být ještě více naštvaná, ale... už jsem jí nechtěl dál nic tajit. Klidně bych jí řekl i má nejtajnější tajemství, kdyby to mělo pomoct našemu vztahu, hlavně jsem chtěl, aby bylo zase všechno v pořádku.

Hlídal jsem si, abych přijel na začátek návštěvních hodin, abych mohl být s Kaylou sám. Návštěvy mohly chodit od devíti hodin, ale já moc dobře věděl, že v tak brzkou dobu by se tam za ní nikdo nechystal. Alespoň jsem v to doufal.

Čekal jsem do půl deváté, to už byla půlka domu vzhůru. Calum se nemotorně snažil ukuchtit nějakou tu snídani do postele pro Jess, která prý ještě spokojeně spala. Ashton se rozhodl, že bude dnešní ráno věnovat cvičení, což mě maličko pobavilo, ale... proč ne. No a Clifford dál spal u sebe.

Přesně o půl jsem se zvedl z gauče v obýváku a vyrazil autem do nemocnice. Stavil jsem se ještě před vstupem do budovy v květinářství. Upřímně jsem doufal, že budou mít černé růže, ale s mým štěstím měli jen rudé nebo žluté. Vzal jsem tedy rovnou celý puget rudých růží, snad to trochu pomůže k udobření.

V nemocnici jsem zamířil ke Kayle, pamatoval jsem si, kde měla pokoj. Bylo krátce po deváté, a jelikož jsem si všiml, že z jejích dveří zrovna vycházel doktor se sestřičkami, měl jsem jistotu, že už byla vzhůru. Zdvořile jsem pozdravil doktora a zatavil se před dveřmi pokoje. Zaváhal jsem, bude se mnou vůbec chtít mluvit? Nebo mě rovnou vyhodí z pokoje s tím, že mě už nikdy nechce vidět? Pokroutil jsem nad tím hlavou, zhluboka se nadechl a zaklepal. Musel jsem pevně věřit a doufat, že se zrovna tohle nestane.

Z pokoje se ozvalo sebevědomé dále, a tak jsem vstoupil. Stála ke mně zády, měla rozpuštěné vlasy, které nosily už vybledlou fialovou. Když se ohlédla mým směrem, mohl jsem krásně vidět na tu malou princeznu, kterou držela v náruči. Nekontrolovatelně jsem vydechl úžasem. Byla tím nejrozkošnějším stvořením na světě, co jsem kdy viděl. Dokázal bych na ni koukat hodiny, ale tím, že ji Kayla dala zpátky do postýlky, nemohl jsem.

„Co tady chceš?" zeptala se celkem klidně, což jsem popravdě nečekal. Dívala se na mě a potom na růže a pak se zase podívala na mě. Viděl jsem v jejích očích něco jako... odpuštění, ale bál jsem se to tak opravdu nazvat.

„Přišel jsem za vámi," řekl jsem. „Chtěl... chtěl jsem vás vidět." „Viděl si nás včera," zamumlala už trochu ostřeji a poodstoupila k posteli. Tak odpuštění to asi nebylo...

„Chtěl jsem s tebou být chvíli sám. Potřebuji s tebou mluvit," zašeptal jsem a přistoupil k ní dvěma velkými kroky. Stál jsem těsně u ní, že jsem cítil její dech. Sledovala mě trochu vyděšeně, ale zároveň jsem na ni viděl, jak moc jí tohle chybělo. Jak moc jí chybělo, když jsme stáli takhle blízko u sebe, slyšeli tepy srdce toho druhého a oddaně se dívali do očí. Mně to chybělo moc a ona se teď prozradila.

„Udělal jsem mnoho chyb... vím to. Hodlám to všechno napravit, ale potřebuji k tomu tebe. Potřebuji vědět, že mám u tebe ještě nějakou šanci i přes to, jaký jsem idiot. Zachoval jsem se hloupě a mrzí mě to, opravdu! Chci se změnit, změním svůj život, abych mohl být s tebou. Udělám pro tebe a malou všechno, hlavně mi prosím dej ještě jednu šanci, prosím," vydechl jsem a díval se jí do očí. Poznal jsem, že jí na tom něco vzalo, co jí obměkčilo. Párkrát se těžce nadechla, jako by se snažila najít ta správná slova. Až nakonec:

„Proč jsi mi neřekl o Ryanově smrti?" zašeptala. Čekal jsem, že se k němu dostaneme a proto jsem ani nebyl tolik zaskočený. Kayla mě ale sledovala trošku udiveně. Očividně nečekala mou reakci – klidný, nepřekvapený výraz na mém obličeji prokázal to, že jsem věděl, že už o něm věděla.

Pohled Kayly:

Dnešek byl opravdu plný překvapení. Hned po ránu, když za mnou přišel doktor, který mi navrhl odchod z nemocnice již dnes. Přišlo mi to jako dobrý nápad, neměla jsem ráda nemocnice už jen díky tomu pachu desinfekce a všech dalších léků a přípravků.

Další překvapení pro mě byla návštěva Luka. Vážně, jeho jsem tady po včerejším incidentu nečekala. A už vůbec ne s velkým pugetem červených růží. V duchu mě to hrozně potěšilo, chyběl mi ten pocit, kdy pro vás někdo dělal krásné věci.

A nakonec to, že se vůbec nedivil mé otázce. Nemohl vědět, že jsem přišla na Ryanovu smrt. Leda, že by mu to řekl někdo z kluků, ale to mi přišlo absurdní! A nebo... ? Ne! To znělo ještě absurdněji!

„Proč jsi mi neřekl o Ryanově smrti?" zeptala jsem se ještě jednou, ale nahlas a trochu rozklepaně. „Protože... mi to přišlo až moc," zašeptal. „Byla jsi po amnézii, nechtěl jsem tě děsit. Doufal jsem, že se to nedozvíš, že budeš moci začít žít od znova jako někdo jiný." Tohle mě trošku ranilo.

„Jako, že jsem se ti nelíbila před tím? Nelíbila jsem se ti s mojí minulostí?" „Ne, to ne!" Zpanikařil. „Miloval jsem a miluji tě takovou, jaká jsi. Miluji celou tvojí maličkost. Nikdy bych nedokázal o tobě říct něco špatného nebo ošklivého, protože bych to prostě nedokázal. Ty jsi mi natolik přirostla k srdci, že už bych nebyl schopen bez tebe dál být. Vím, těmto slovům se těžko věří, po tom, co jsem ti dělal, ale věř... že tohle je pravda a je to od srdce." Měla jsem co dělat, abych ho neobjala a nerozbrečela se před ním. Dojalo mě to, ale pořád jsem v sobě cítila menší zlost, za to, že mi v podstatě vše zatajil a nic neřekl.

„J-já," zakoktala jsem. Už jsem ani nestačila dál mluvit. Luke upustil puget na postel a oběma rukama mě chytl za tváře. Jemně a přitom tak silně, jak by vám dával najevo, že jste s ním v bezpečí. Sklonil se svými rty k mým a lehce je o sebe otřel. Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila, jelikož teď... teď mi přišlo, že je to mezi námi silnější než kdy jindy. Uvědomovala jsem si, že i přes všechna ta nedorozumění a chyby, co udělal, jsem ho stále milovala a milovala bych ho, i kdyby mi odjel na druhý konec svět a už se mi nikdy nevrátil. Skoro se to stalo, ale on se vrátil. Vrátil se, aby byl se mnou a to mě dělalo mnohem a mnohem šťastnější.

****

Byla jsem už několik dní s malou Cassie doma. Luke a ostatní mě často chodili navštěvovat. Ano, nebydleli jsme spolu. Ten polibek v nemocnici pro nás oba hodně znamená, ale pochopili jsme, že pokud chceme vše ve starých kolejích, musíme na to jít pomalu. Teď už jsme věděli, že máme čas a že už nám nic nestojí v cestě.

Kojila jsem malou. Luke dělal v kuchyni jídlo s tím, že mu všichni ostatní kluci asistovali, prý pro jistotu nás všech. Jess se mnou byla v dětském pokoji. Seděla mlčky, ta se ze všech, tedy krom Luka, vinila nejvíce, že mě zradila jako nejlepší kamarádka. Snažila jsem se jí uklidnit a přesvědčit, že se tím už nadále nemusí trápit, ale jak byla tvrdohlavá, tak se čím dál víc cítila vinna.

Cítila jsem se šťastná víc než kdy jindy. Luke i ostatní byli zpátky, měla jsem malou Isabell a nic mi nechybělo. Možná jen ten Ryan, ale to jsem věděla, že už nezměním, že to už se nijak ani změnit nedá. Nejspíše jsem si sama sobě přiznala, že už je čas se odpoutat od minulosti a začít znova, jak Luke říkal. A asi měl pravdu. Neměla jsem se utápět v minulosti, v bolestech a ránách. Musela jsem to všechno nechat za sebou, uzavřít kapitolu a začít novou.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hi Guys! :)

Další kapitola je na světě a tentokrát je klidná a všechno je ok :)

Kayla se s Lukem usmířila a je šťastná :) Je připravena na to uzavřít minulost a jít dál, ale... uvidíme, jestli se jí to povede :))

Doufám, že se vám kapitola líbila a že vám alespoň trochu zpříjemnila den :) Mám vás moc rááda! ♥♥♥

Vaše Pav ^^