Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Změna je život

Seděla jsem v čekárně celá vyklepaná, bledá a celkově vystresovaná. Za Jackem často chodila jeho přítelkyně, Adelle, i s jejím bratrem, Blakem. Tedy, podle nich je to Blake. Když jsem ho poprvé zahlédla, cítila jsem se divně. Jako by mi někdo vrazil silnou kudlu do zad. Okamžitě jsem si vzpomněla na všechno, co nějakým způsobem souviselo s Ryanem. Ti dva... kopie. Doslova kopie! A teď tu sedím a čekám, až mě za Jackem pustí, aniž bych ty dva musela potkat.

Když doktor vyšel z Jackova pokoje, pokývl hlavou, že mohu vstoupit. Udělala jsem tak a zavřela za sebou dveře. Jack se na mě klidně díval a jemně se usmíval.

"Za pár dní mě pustí," řekl a opatrně si sedl. "Prý se to lepší," dodal s lehkým úsměvem. Došla jsem k němu, sedla si vedle něj a objala ho.

"Jsem ráda, že jsi v pohodě," zašeptala jsem a hladila ho po rameni.

"Ale co ty? Jsi jako chodící mrtvola," šeptl starostlivě a odtáhl se ode mne, aby mi viděl do obličeje.

"Je to zvláštní," zamumlala jsem a sklopila pohled k rukám. "Cítím se jako psychopat," uchechtla jsem se sama sobě.

"Ne, to nejsi," hladil mě. Podíval jsem se na něj a zavrtěla hlavou.

"Ale jsem," zašeptala jsem. "Ty jsi na to za pár dní přestal věřit, ale já... já ho vidím neustále před sebou. Neustále cítím jeho objetí, jeho doteky," mluvila jsem a mluvila, nešlo mě zastavit.

"Kaylo, vzchop se! Ryan je mrtvý, mrtvý! Slyšíš?! On nemůže žít," třásl se mnou a díval se mi upřeně do očí.

"Nech toho," vytrhla jsem se mu ze sevření a promnula si obě ramena. "Promiň," šeptla jsem. "Přijde mi to divné... vidět ho a zároveň nevidět."

"Říká se, že každý člověk má na světě svého dvojníka," pronesl a pohladil mě. "Blake nejspíše bude ten Ryanův," dodal. Podívala jsem se na něj a jemně pokývla hlavou.

"Máš pravdu," vydechla jsem.

"Tak jo, a teď honem domů a dělej se sebou něco. Přece se kvůli klukům nebudeš takhle trápit," začal se usmívat a já trochu taky.

"Jasně, šéfe," usmála jsem se a znovu se s ním objala. "Ať se ti daří," loučila jsem se s ním u dveří a odešla domů...

****

Doma jsem se umyla a převlékla do šedého topu, přes který jsem dala černou bundu, černé roztrhané legíny, obula si tenisky, a vydala se do salonu. Chtěla jsem si přebarvit vlasy na jinou barvu a přesně jsem věděla na kterou.

Jelikož bylo v salonu hodně lidí, skočila jsem si koupit ještě do Starbucksu latté a pak se tam teprve vrátila. Lidí tu bylo méně, a tak jsem si sedla do čekárny a pila své kafe. Počkala jsem si, až budu na řadě, a když jsem se dočkala, pozval si mě kluk do místnosti plně polepenou plakáty různých modelek, návrhářů, kadeřnice a podobných lidí. Řekla jsem si mu, co jsem si přála, a začalo se. Po nějaké době jsem vylezla z pokoje s temně fialovými vlasy a mířila si to zpátky domů...

****

Můj plán byl jasný - překvapit své staré známé. Lépe řečeno, Annabel, Biancu a našeho drahocenného Sweetieho. On se nejmenoval Sweetie, samozřejmě, ale my mu tak říkali už od začátku a ta přezdívka mu prostě zůstala. Tím "my" jsem chtěla říct Annabel, Biancu, Ryana a Sama, jenomže po Ryanově smrti se hodně změnilo. Sam nás opustil, přestal se s námi bavit, takže jsme ze šesti zbyli čtyři. Ale i tak to byla pořád sranda.

Ti tři, co jsem šla navštívit, pracovali v baru. Asi jediné pořádné zaměstnání, kterým se v téhle části města dalo uživit. Sweetie byl úžasný barman, kterému žádná holka nemohla odolat. Annabel se ujmula hudby - role DJky jí padla dokonale. A Bianca? Mno... sex bomba. Jinak to byla holka na pohodu. Nikdy jsme ale nepochopili, jak si na tu práci dokázala tak rychle zvyknout. Posledně to nazvala svým koníčkem. Biance hrabe často, občas víc, než nám všem dohromady, ale i přes to všechno jí máme rádi a nepřipustila bych si, kdyby byla jiná.

Hodiny ukazovaly kolem půl deváté, a jelikož tenhle bar otvíral až za hodinu, měla jsem dost času tam dojet a ještě s nimi pokecat. Oblékla jsem si na sebe černé šaty nad kolena s jemným odleskem, přes to koženou bundu a doplnila celý outfit náhrdelníkem s diamanty a náušnicemi. Vybavil se mi ten den, kdy jsem je dostala od Ryana... Našla jsem obyčejnou černou kabelku, kterou jsem si hodila přes rameno a naházela do ní veškeré potřebné věci. V chodbě u hlavních dveří jsem si obula lodičky a shlédla se ještě v zrcadle. Namalovaná jsem byla ještě z dopoledne, měla jsem štěstí, že make-up vydržel. Rozloučila jsem se se psy, zkontrolovala ještě jejich misky, zda byly plné, a byly. Konečně jsem se mohla vydat na cestu do baru.

Nasedla jsem do auta a vyjela do ulice. Cesta tam trvala asi dvacet minut, ale jelikož jsem v tomhle baru nebyla už dlouho, zabralo mi ještě dalších deset minut, než jsem našla, kde přesně byl. Když jsem ho konečně našla, zaparkovala jsem na parkovišti kousek od místa.

Hned jak jsem se ocitla ve dveřích budovy, zaslechla jsem Annabel, jak si chystala hudbu. Sama pro sebe jsem se usmála a šla přímo za nimi. Všichni tři se usmívali od ucha k uchu a blbli.

"Páni, ještě jste neotevřeli a už paříte, jo?" zasmála jsem se a došla k baru. Všichni tři se na mě podívali.

"Kaylo!" vypískla Annabel a doběhla ke mně. Pevně mě objala, až jsem si myslela, že mě chce udusit.

"Vypadáš dobře," usmál se na mě Sweetie.

"Ty jsi vždycky uměl holce polichotit," zašklebila jsem se na něj. Odtáhla jsem se od Annabel, abych se mohla obejmout i s Biancou.

"Co tady vůbec děláš? Proč ses neozvala?" vyptávala se Annabel, která už pohodlně seděla na barové stoličce.

"Slovo překvapení ti nic neříká?" zasmála jsem se.

"Kdybys zavolala, mohli jsme si vzít volno a někam zajít," zakňučela Bianca a přisedla si k Annabel. Zakroutila jsem nad nimi hlavou a úsměvem si přisedla k nim. Sweetie nám všem nalil vodku.

"Na staré dobré časy?" usmíval se a držel vodku ve vzduchu.

"Na staré dobré časy!" přikývla jsem a všichni jsme si cinkli a hodili to do sebe. Odložila jsem skleničku zpět na pult a vydechla.

"Ty bys jako barman spíše neměl nalévat sobě a už vůbec ne zadarmo," uchechtla jsem se směrem na Sweetieho.

"Hele, jsi snad můj šéf?" propálil mě pohledem. Se smíchem jsem zakroutila hlavou a nechala si nalít ještě jednoho panáka vodky. Kopla jsem to do sebe a už si další nebrala, nechtěla jsem být hned opilá.

O pár minut později byl už parket plný a všichni moji přátelé se ujímali své práce. Anabell byla za DJským pultem opravdu dobrá. Užívala jsem si to, připadalo mi, jako bych ve svém životě neměla žádné problémy, cítila jsem uvolněně.

"Nechceš si zatancovat?" usmál se na mě jeden kluk. Přikývla jsem a sesedla ze stoličky. Dostali jsme se až doprostřed parketu a tancovali spolu. V tu chvíli mě ani nějakým způsobem nezajímalo, kdo to byl. Bylo to i tím, že už jsem přeci jen něco v sobě měla a můj mozek nepracoval, tak jak by měl. Prostě jsme tancovali, tancovali a tancovali...

****

Uteklo několik dní od té velké pařby. Od té doby jsem se těmi třemi viděla snad každý den. Byla jsem zase šťastná. Ani jsem se nezměnila zpátky na tu mrzutou, uzavřenou holku, kterou jsem byla před tím, než se tu objevil Luke a jeho banda. Už jsem na něj skoro ani nemyslela. A... pokud on na mě... Neřeším to, protože on mě ze svého života odstranil. Tak proč bych nemohla i já jeho?

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hi Guys! Máte se? Já dneska neměla the best day, tak jsem si aspoň udělala prostor a napsalo vám další kapitolu :))

Je neuvěřitelné, že už má tahle knížka 4.6K přečtení. Jste úžasní, všichni. Moc vám za to děkuji, plníte mi má tajná přání! <3

Doufám, že se vám kapitola líbila, je trochu o ničem, ale příště... No, to až příště :P

Mějte se krásně,

Pav :3

P.S.: V médiích máte obrázek, jak vypadají vlasy Kayly ;))