Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Nečekaný host

Pohled Luka:

Nebyl jsem schopen si v hlavě srovnat to, co jsem se dozvěděl. Kayla věděla naprosto o všem. Věděla o Ryanovi, věděla, že já byl ten, co jí vše zatajil, a že já jsem ten, kdo zakázal ostatním ji cokoliv říci. Když jsem si to takhle celé přehrával, uvědomoval jsem si, jak sobecky jsem se vůči ní zachoval. Jako kdyby mi na ni vůbec nezáleželo. Jenže naopak; záleželo mi na ni tolik, že jsem jí nechtěl ublížit svým odjezdem. Nechtěl jsem jí ublížit ani pravdou o Ryanově smrti. Musel jsem se rozhodnout; buď se s tím vším smířím a vrátím se za ní anebo jako strašpytel odjedu za kluky domů a půjdu za Kaylou až druhý den. Rozhodl jsem se, že bude lepší možnost stavit se u ní až druhý den, teď by to asi nemělo smysl o tom mluvit a pokusit se jí to nějakým způsobem vysvětlit.

Ignoroval jsem, nebo jsem se o to spíše snažil, lidi kolem mě, kteří buď spěchali či šli klidným krokem. Hlavně jsem se snažil nedívat na ty krásně zamilované, jenž postávali u velké kamenné zdi, objímali se a líbali. Taky jsem tohle chtěl. Chtěl jsem tu svobodu, chtěl jsem být obyčejným, abych se nebál líbat dívku, co miluji. Raději jsem kolem těch všech hrdliček co nejrychleji prošel, a s kapucí na hlavě jsem se vydal vstříc domovu.

Doma jsem se co nejvíce snažil vyhnout ostatním, nechtěl jsem s nimi mluvit. Stačilo mi, když jsem se před nimi musel přiznat ke svému činu Kayle.

Pohled Kayly:

Byla jsem pořádně naštvaná, zklamaná a všechno možné. Nejvíc na mě ale působil smutek, protože mě hodně mrzelo, jak se ke mně zachoval. Jak všechny přesvědčil, aby se se mnou přestali stýkat, bavit, psát mi. Naprosto mě vyškrtli ze života, protože on nechtěl, abych cokoliv věděla. A stejně jsem se o nich dozvěděla, tou horší cestou.

Vlastně se veškeré moje emoce stahovaly k Lukovi. Ne na ostatní, jen na něj. Uměla bych být na ostatní milá a jeho jediného ignorovala, ale nevěděla jsem, jestli bych to dokázala. A kdo ví, jak dlouho by se to mohlo táhnout. Co pak s Isabell? Bylo by to akorát ještě víc komplikované...

Zbytek dne jsem už nad tím nepřemýšlela, nebo jsem se o to alespoň snažila. Starala jsem se o malou a tím se zaměstnávala, dokud nepřišel doktor na kontrolu. Potvrdil můj i Cass dobrý stav po porodu, což mi trochu zlepšilo náladu.

Pozdě odpoledne, kdy už skoro končily návštěvní hodiny, za mnou přišla sestřička s tím, že za mnou přišla návštěva. Trochu jsem se podivila, protože jsem nečekala, že by se někdo z kluků nebo Jess vrátili. I tak jsem ale řekla, že je může pustit dál. Když se dveře podruhé otevřely, stály mezi nimi dvě osoby. Jack a Adelle. Oddechla jsem si, protože jsem neměla moc chuť se setkat zase s... ním.

„Ahoj, maminko," usmíval se Jack a vešel do pokoje. Dell šla poslušně za ním a jemným úsměvem a bonboniérou v rukou. „Ahoj," usmála jsem se na oba. „Jak se máte?"

„To nám řekni spíše ty," řekl a ukázal na mě rukou. „Jak ti je a co malá? Je zdravá?" Musela jsem se nad ním trochu zasmát, bylo od něj hrozně milé, že se tak staral. „Jsme obě v pořádku," uculila jsem se a sáhla pro malou do postýlky. Vzala jsem ji hodně opatrně, jelikož před chvilkou zabrala a usnula. Adelle se projevila a přistoupila blíže ke mně. Lehounce jí hladila po tvářičce a tak jsem jí nabídla, jestli si jí nechce pochovat. Adelle se celá rozzářila a rychle přikývla, a když si jí brala, hodně se soustředila na to, aby jí správně chytla a držela. Jack se mezitím usadil ke mně na postel a pohladil mě po rameni. „Jsi statečná," zašeptal a já se na něj usmála. „Jsem hlavně ráda, že je zdravá."

„Je ti hrozně podobná," promluvila, a tím se i přidala do konverzace, Dell. „Má pravdu. Isabell Cassidy Black – celá Kayla Black." Zarazila jsem se a pak mi došlo, že ti dva ještě nic nevěděli.