Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Tajemství

Pohled Kayly:

Pocit, co sem právě prožívala, se nedá popsat. Vztek, smutek, zlomenost. Naděje, že někde žije, se vytratila z mého těla. Protože on už nežije...

Hleděla jsem do toho papíru, jako kdybych to viděla poprvé. Přišlo mi, že už jsem ho četla, ale, netušila jsem kdy.

Nevěřila jsem těm slovům, co jsem řekla. Ne, nechtěla jsem věřit, protože to bylo až moc bolestivé. Až moc.

Pociťovala jsem na tvářích slzy. Jemné slzy, které ukazovaly hodně pro toho, kdo tohle celé věděl.

Uklidila jsem vše do krabice a vrátila jí do pokoje, kde jsem jí vzala. Opět jsem zamkla dveře a klíč chovala do rámu obrazu. Sedla jsem zpátky na postel a sledovala obraz. Sledovala jeho. Vybavovala se mi každá chvíle s ním a to díky jediné krabici a jedinému dopisu. Připadalo mi to šílené, ale tak to bylo. Kruté a nespravedlivé. On si nezasloužil takový konec.

Z mého přemítání mě vyrušilo prásknutí dveří. Rychle jsem si setřela slzy a pustila rádio, že poslouchám. Lehla jsem si na bok zády ke dveřím a dívala se do zdi. Neměla jsem náladu s Lukem ani s kýmkoliv jiným mluvit. A proč? Protože mi nikdo nic neřekl...

"Kay?" uslyšela jsem Lukův hlas. Kroky blížící se k posteli ustály. Zavřela jsem oči a dělala, že spím. Jemný dotek na mých zádech mi říkal, že to zabralo. Za chvíli se Luke z pokoje vytratil a zavřel za sebou dveře. Jen co jsem si byla jistá, že už nebyl na patře, vstala jsem a oblékla se do šortek a tílka. Vzala jsem si přes sebe mikinu a našla pod postelí tenisky. Obula jsem si je a vylezla oknem. Psi začali nehorázně štěkat, že jsem je musela umlčet, než si Luke něčeho všiml.

Utíkala jsem z domu, přes park až na pláž. Sedla jsme si do vyhřátého písku a sledovala obzor. Moře bylo klidné, jen některé vlny se odrážely od kamenů. Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala je. Položila jsem si bradu na kolena a pokračovala v pozorování. Mohla jsem si vyčistit hlavu, nemyslet na to všechno, ale nešlo to.

Seděla jsem tu dlouho, ani přesně nevím, jak dlouho. Všimla jsem si však někoho, kdo mi hned od pohledu všechno připomněl. Vstala jsem a šla k němu.

"Jacku?" zašeptala jsem a kluk se na mě otočil. Rozlil se mu na tváři úsměv.

"Kaylo, já, myslel jsem, že máš ztrátu paměti," nechápal.

"No, na tebe jsem si vzpomněla. Jen jsem si nebyl jistá, jestli to jsi doopravdy ty," usmála jsem se jemně.

"Jsem rád, že už ti je líp," zašeptal a pevně mě objal. Oplatila jsem mu objetí a zabořila hlavu do jeho ramene.

"Není," zašeptala jsem a drtila si ret, abych se nerozbrečela.

"Co se stalo?" odtáhl se ode mne a podíval se mi do očí.

"Vím všechno," řekla jsem zlomeným hlasem. Nebránila jsem se slzám.

"To ne," pronesl lítostně a vtáhl si mě nazpět do objetí. "Je mi to líto," šeptal a hladil mě po zádech.

"Proč on?" vzlykala jsem a tiskla se k němu. Čím víc jsem na to myslela, tím víc se mi toho o něm vybavovalo.

"Protože žárlili. A žárlivost dokáže člověka hodně ovlivnit," odpověděl mi klidným hlasem.

"Proč mi to nikdo neřekl?" vyjekla jsem.

"Luke myslel, že to bude lepší," odtáhl mě o sebe a setřel mi slzy. "Nepřemýšlel nad tím, že bys to zjistila. Nemyslel na to, že by ti to mohlo mnohem víc ublížit později než teď."