Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Amnézie

Pohled Luka:

Utekl týden a já se Kayle snažím oživit veškeré vzpomínky. Nejhorší na tom všem je, že si nepamatuje Ryanovu smrt, že ani neví o jeho existenci. Nepamatuje si to pouto mezi nimi, mezi jejími psy, mezi mnou, Ashem, Jess. Pomalu, ale jistě si však vzpomíná na to, kdo jsem. Už se se mnou nebojí mluvit. Před tím to bylo o dost horší. Bála se mě a když ji doktor řekl, že tu jsem, nechtěla mě u sebe. Schoulila se do klubíčka a přitáhla si k sobě peřinu. Nakonec se se mnou odvážila mluvit a teď už je i ráda, když mě vidí...

Zaklepal jsem na dveře a potichu je otevřel. Ležela čelem ke dveřím a usmívala se od ucha k uchu. Takhle to probíhalo poslední tři dny. Usmívala se, povídala si se mnou a já jí vyprávěl, co jsem s ní prožil. No prožil, byl jsem s ní pár dní, ale furt jsme spolu něco zažily.

Stále chtěla, abych jí vyprávěl naše první rande. Pomalu si ho i sama pamatovala, ale neskákala mi do řeči, vždy mě nechala, dokončit to. Nosil jsem jí i fotky lidí, které vím, že zná. Nebo spíše, znala. Některé poznávala, ale nic si o nich nepamatovala. Už tu byla i Jess s Calem. Jess si z nás všech pamatovala asi nejvíce. Dokonce se stavil i Ash s Mikeym. Jen ten kluk s baru se nestavil. Ani jednou. A pokud jo, nikdo z nás si toho nevšiml nebo ho neviděl.

"Je to úžasné, nedokážu pochopit, že jsem něco takového mohla zapomenout," rozplývala se nad randem.

"Je mi líto, že se ti to stalo," zašeptal jsem a pohladil jí po tváři. Už necukala, nechala se. Byla jako kočka, která se musela ochočit.

"Kdy zase přijde ten kluk s modrými vlasy? Vypadal sympaticky," usmívala se a já nadzvedl obočí.

"Já ti nestačím?" zasmál jsem se. Vyznělo to trochu egoisticky.

"Stačíš," zasmála se se mnou a vzala mě za ruku. "Ty jsi ten nejlepší," zašeptala a usmála se.

"Kéž by sis pamatovala, co mezi námi bylo," zašeptal jsem spíše pro sebe, i když jsem věděl, že mě slyší.

"Chodili jsme spolu," stále se usmívala a držela mě za ruku.

"Jo," oplatil jsem jí úsměv. "Jenže v baru se to zvrtlo," zašeptal jsem.

"Podvedla jsem tě snad?" řekla trochu vystrašeně.

"Ne, to ne. Jen si se opila a praštila se do hlavy. Tak se to pokazilo," uklidnil jsem jí. Trochu si oddechla.

"Dělám vše pro to, abych si na to vzpomněla, ale nejde to," sklopila pohled.

"Tím se netrap. Až přijedeme domů, třeba se ti něco vybaví," usmál jsem se jemně a vzal jí a bradu, abych jí viděl do očí.

"Snad jo," oplatila mi úsměv.

V tu chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála Jess. Pozdravil jsem jí pokývnutím hlavy a dál se věnoval Kayle.

"Jak se máte?" zeptala se Jess a sedla si na židli u opačné strany postele.

"Dobře, díky," usmála se na ní Kayla.

"Calum nepřijde?" podíval jsem se na Jess. Ta jen zakroutila hlavou.

"Říkal, že musí jet něco koupit," pokrčila rameny a Kayla se potichu zasmála. "Čemu se směješ?" podívali jsme se na ni.

"Ničemu. To je jedno," culila se. Něco věděla.

Jess tu s námi byla déle, než jsem čekal, ale aspoň si Kay mohla víc oživovat vzpomínky. Často chtěla slyšet něco ze základky, kam s Jess chodily. Měly celkem zábavné příhody, ale našly se i smutné. V některžch případech mi bylo holek líto.