Takže tady je další díl. Nevím jak vy, ale já jsem s ním spokojená tak padesát na padesát. No budu doufat, že vám se líbit bude. Love ya Maddie
,,Do háje... "vykřikla jsem a vyletěla z pokoje. Seběhla jsem dolů do kuchyně. Tam seděl šerif se Stilesem a spokojeně si baštili snídani.,,To jste mě nemohli vzbudit? Teď nestihnu školu."
,,Klídek... dneska nikam nejdeš. Včera ji byla v bez vědomí, takže zůstáváš doma."řekl šerif a napil se kávy. Koukla jsem se na Stilese, který se tlemil jako totální idiot.
,,Co??? Ne, do školy musím. Nesmím zameškat. Už tak jsem dost chyběla. Stilesi počkej na mě jen se..."
,,Ne. Jednou jsem řekl, že zůstaneš doma tak zůstaneš. Navíc jsem volal s tvým tátou a zeptal jsem se ho o svolení. A vida... on dovolil. Takže zůstáváš doma."přerušil mě šerif. V tu chvíli jsem měla chuť někoho praštit.
,, A smím se zeptat co jste mu řekl za důvod? Doufám, že ne pravdu."řekla jsem a posadila se.
,,Jistě že ne. To by se zbláznil. Řekl jsem mu, že za poslední týden jsi toho moc nenaspala, což je pravda." s tím jsem nemohla jinak než nesouhlasit.,, Takže já musím do práce. Tak se zatím mějte."rozloučil se a odešel.
,,No nic. Já taky pojedu. Chtěl jsem zůstat doma s tebou, ale táta to nedovolil."řekl sklesle.
,,Malá otázečka. To ty jsi mi vypnul budík?"zeptala jsem se a dala si ruce křížem.
,,No jo. Už musím."rozběhl se ke dveřím. Stihla jsem na něj zakřičet, že si to sním vyřídím. Snědla jsem přichystanou snídani, osprchovala se a dál jsem nevěděla co dělat. Šla jsem do pokoje, kde jsem si trochu poklidila a přerovnala si stůl. Chvíli jsem si četla, no chvíli asi dvě hoďky. Pak mě nenapadlo nic lepšího než prudit Stilese tím, že mu napíšu.
Já: Ahoj... co děláš?
Stiles: Dřepim ve škole a mám po písemce. Mimochodem učitel vzkazuje, že si ji napíšeš až příjdeš.
Já: No... to je super.
Stiles: Se nudíš nebo co??
Já: Jo... už jsem si stihla přerovnat pokoj, dočíst knížku, osprchovat se, dokoukat dva serialy... a pořád nevím co dělat.
Stiles: Tak si to příště prohodíme... ty půjdeš do školy a já se budu válet doma. Co ty na to?
Já: Beru... ale brala bych, kdyby nějaký příště nebylo. Právě jsem dostala geniální nápad.
Stiles: Mám se bát? Popravdě, ještě ani nevím co máš za nápad a už se bojím,
Já: Hm... jo. právě jsem se rozhodla, že ti přerovnám pokoj a trochu si pohraju s tvojí tabulí na důkazy. Protože zatím co jsem viděla v tom máš docela zmatek.
Stiles: Ne... opovaž se sáhnout na tu tabuli. A můj nepořádek je jenom systematické uložení věcí, které momentálně nikdo nechápe.
Já: Pozdě... Hele na tabuli ti ani nesáhnu, ale ve tvým pokoji to smrdí jako by tam něco chcíplo a je to tam už deset let.
Stiles: Asi nemá cenu se s tebou dohadovat, že ne?
Já: Ne. Zatím se měj.
Začala jsem mu uklízet pokoj a divím se, že mu tam nelezou brouci. Protože pod jeho postelí jsem našla asi pět talířů s nedojedeným jídlem. Když jsem to zkusila sundat tak to nešlo. Vyfotila jsem mu to a poslala s popiskem "Vůbec tu nemáš bordel" . Na to mi přišla odpověď ve stylu usměvavého smajlíka. Pokračovala jsem. Po dokončení jsem dojela na nákup. Rozhodla jsem se jim uvařit večeři.
****
,,Páni... co to tu tak voní?"ozvalo se ode dveří.,,Tohle asi nedělá Stiles, že ne?"
,,No dovol... já náhodou umím vařit."ohradil se Stiles. Já se ušklíbla a dál se věnovala vaření.
,,Na to ti nebudu odpovídat. Emily tohle jsi nemusela."řekl a posadil se ke Stilesovi.
,,Ale jo... Staráte se o mě, musel jste málem umřít strachy když mě unesli, když jsem byla v bezvědomí. Takže mě aspoň nechte vám to takhle oplatit."usmála jsem se na něj a on se zvedl a obejmul.
,,Vždyť už jsi jako součást rodiny."dal mi pusu do vlasů a pobídl Stilese aby prostřel a sám se šel převléknout. Zrovna jsem nandávala jídlo když v tom jsem za oknem uviděla tři postavy jak ukazují směrem k nim, byl slyšet známé pískání, šramot a cvakání. Jakmile se přiblížily a zvuk zesílil, upustila jsem talíř a začala jsem se klepat.
,,Emily. Emily. Co se děje?"zeptal se Stiles a chytl mě kolem ramen. Aniž bych uhla pohledem jsem ukázala ven.,,Co tam je? Já tam nic nevidím."řekl a pevněji mě objal. Podívala jsem se na něj se zděšením a koukla se zpátky. Stáli úplně u okna, to jsem se neubránila výkřiku.
,,Tak jdem jí... Co se děje?"přispěchal k nám šerif jakmile nás spatřil.
,,Emily něco viděla."řekl Stiles a pomohl mi na židli.,,Je jako v nějakým transu. Emily?"řekl a zatřásl se mnou.
,,No... Co se na mě tak koukáte? Jdem jíst než to vychladne"řekla jsem.
,,Jsi v pořádku?"zeptal se šerif opatrně.
,,Jo... Proč bych nebyla? Nic se nestalo nebo jo?"koukala jsem na ně s výrazem absolutní nechápavosti.
Chvíli se na mě starostlivě dívali a nemohla jsem si nevšimnout, jejich výrazů, které na sebe dělali. Něco si šeptali, ale to jsem nechala plavat.
,,Tak dobrou chuť."popřála jsem jim když jsem si sedla.
,,Dobrou."popřáli i oni a pustili se do jídla. Po pět minut bylo ticho, to přerušil šerif. Se Stilesem se bavili o Lackrossu a o všem možným. Po večeři jsem sklidila ze stolu a umyla nádobí. Stiles něco horlivě vysvětloval Scottovi a pořád těkal pohledem na mě a na šerifa.
,,No nic... půjdu spát. Zítra je škola. A do ní jdu." zdůraznila jsem a výhružně se podívala na šerifa. Ten jenom zvedl ruce na obranu a nic neřekl.
Stiles
Poté co odešla do pokoje jsem zavěsil hovor se Scottem, se na mě táta otočil a zeptal se mě.,,Co to, do háje, mělo znamenat? Nemohla to jenom předstírat?"
,,Já... já nevím. Tohle jsem ještě neviděl. A ne. Nemohla to předstírat, to jak se zachovala, jakoby lusknutím prstu se probudila a nic si nepamatovala. Nevím co to znamená."řekl jsem a hlouběji se ponořil do sedačky.
,, Já ti to věřím, ale strašně se o ni bojím. Co by asi udělal její otec, kdyby se dozvěděl, že je mrtvá nebo hůř proměněná?"otázal se.
Ušklíbl jsem se a řekl.,, Tati myslím, že by sis měl srovnat priority. Nebylo by lepší kdyby byla vlkodlak než mrtvá? Mohla by dál žít, sice by se změnila, ale nebyla by mrtvá, chápeš? Všichni by jsme se naučily s tím žít a respektovat ji, stejně jako Sotta, Kiru a všechny ostatní."to už jsem skoro křičel, musel jsem se uklidnit.
,,To je právě to. Ona by byla jako Scott nebo něco jiného. Nezaslouží si snad něco lepšího?"řekl.
,,Já vím, ale i tak. Všechno je lepší než aby byla mrtvá."řekl jsem a zvedl se.,,Jdu spát. Dobrou."odešel jsem do pokoje s malou zastávkou v koupelně. Uslyšel jsem ránu a tak jsem vykoukl ze dveří abych zjistil co se stalo. Pod dveřmi Emily se svítilo. Opatrně jsem zaklepal a když se nic neozvalo prostě jsem vešel. Uviděl jsem ji jak sedí na zemi a tře si hlavu.
,,Co se ti stalo?"zeptal jsem se a snažil se nesmát.
Emily
,,Co se ti stalo?"zeptal se Stiles, když vešel.
,,Ale... jenom jsem spadla z postele."řekla jsem a vrátila se zpátky na postel.
,,Aha... tak já jdu."
,, Vzpomněla jsem si."řekla jsem dřív než odešel. Otočil se a starostlivě se na mě podíval.,,Vzpomněla jsem si na to, co se stalo v kuchyni. Nevím proč jsem zapomněla, ale je to tak, že vám asi něco hrozí."
,,Co? Jak... jak to myslíš?"zeptal se a posadil se ke mě na postel.
,,Jak jsem spadla z postele zdála se mi noční můra a... bylo tam, že ..."odmlčela jsem se.
,,Co tam bylo?"zeptal se
,,Byly jste tam Vy, jak... jak všichni umíráte a za všechno můžu já. Já jsem důvod proč umřete. Takže tě prosím, žádám tě, abys mě zabil až nastane správný čas nebo až budu umírat nech mě umřít. Nezahraňuj mě."řekla jsem. Stiles už v okamžiku kdy jsem to vyslovila začal vrtět hlavou v nesouhlas.
,,Tak na to zapomeň. Jsi moje kamarádka, nenechám tě zemřít i kdyby to znamenalo, že umřu sám."řekl a objal mě. Obličej jsem zabořila do jeho hrudi a vzlykla.,,Neboj já se o všechno postarám. A teď si zase lehni a zkus usnout."
,,Prosím... zůstaň se mnou."řekla jsem a on si ke mě lehl.
,,Neboj. Všechno bude v pořádku."řekl a dal mi pusu do vlasů.
,, Nám neutečeš a osudu taky ne. Ani tvoji přátelé ne." ozvalo se v mé hlavě a po chvíli se objevili i Oni.
Dread Doctors. Oni a já vedle nich s tmavýma očima. Vyřítilo se to proti mě a povalilo na zem. Bránila jsem se.
,,Ne... nech mě být. Prosím. Dej mi pokoj."poslední slova jsem vykřikla a ohnala se po Stilesovi, který se mě snažil uklidnit.
,,No tak... Pusť mě. To jsem já... Stiles."řekl a já jsem ho pustila.
,, Promiň... já... promiň. Já ti to říkala."
,,Laskavě to už neříkej. A teď si zase lehni. Zítra si o tom promluvíme." sevřel mě v pevném objetí a já usla.