Týdny minuly a návštěva Prasinek se blížila rychlostí zuřícího draka, který hodlá spálit na popel vše, co mu přijde do cesty.
Kristen byla poslední dobou velmi nervózní. Kdykoliv se někdo zmínil o Prasinkách, propadala panice a paranoie. Měla dojem, že když někdo mluvil o kouzelnické vesničce v její přítomnosti, narážel na to, co má v plánu.
Měla strach, že Lupin přeci jen někomu mohl okrajově zmínit a Kristen teď ta nejistota ničila.
Silně litovala, že Siriusi pomohla. Pochopila, jakou udělala chybu. Hrozně se bála, co se stane, když přijdou na to, kdo pomáhá křivě usvědčenému vrahovi do Bradavického hradu. Proč jsem to vlastně dělala? Na co jsem myslela?!
Každou noc jí pronásledovala noční můra jednoho a toho samého typu: pokaždé tam bylo to, jak Sirius jde tajnou chodbou, na jejímž konci vždy čekal nějaký zřízenec ministerstva nebo bradavický profesor. Odvlekli je oba do Azkabanu, kde měli strávit celý život. Kristen se vždy probudila, když ve snu skočila z vysoké kamenné stavby do moře a utopila se plná výčitek a strachu.
Ale momentálně byl den, a tak na noční můry myslet nemusela. Teď zrovna čekala před kabinetem profesorky McGonagallové. Školní trest si zavinila tím, že během hodiny přeměňování usnula.
Ta nespavost už jí natolik zmohla, že uprostřed kouzla usnula. To způsobilo, že kouzlo, které mělo proměnit svazek květin do psacího brku, zasáhlo holčinu z Havraspárů, která seděla před Kristen, do vlasů a změnilo je ve spousty zvláštně pokřivených brků.
Zaklepala na dveře ředitelky Nebelvíru a čekala až jí profesorka vyzve, aby šla jde dál. Nemusela čekat dlouho. Vešla a před očima se jí téměř zatmělo, když viděla, že na jejím stole jsou stohy pergamenů vysoké jako ona sama.
,,Sednout," ozvala se McGonagallová. Dívka okamžitě poslechla. Už teď se jí zavíraly oči, jestli tu stráví několik hodin, tak stoprocentně usne.
,,Chci, abyste mi pomohla opravit tyto eseje prvního a druhého ročníku," řekla starší čarodějka a podala Kristen náhodnou esej.
Zmijozelský spáč se začetl s zjistil, že to bude docela lehké, a tak by mohl za minimálně dvě hodiny jít zpět - a spát.
Vzala si esej od profesorky a pustila se do práce. Divila se, jaké bludy dokáže někdo napsat.
Za nekrátkou dobu se prokousala k mrzimorským výtvorům a našla Aninu práci. Podle všeho nepatřila mezi nejchytřejší, ale víc jako polovinu měla - v rámci možností - správně.
,,Ehm, paní profesorko, počítá se, když má dobře použití, ale špatné kouzlo?" optala se Kristen, protože hodnotící systém téhle ženy se od toho jejího hodně lišil.
McGonagallová se podívala, jak moc je to dobře či špatně a nakonec to přeci jen přeškrtla a chudák Anna tak měla velmi nehezkou známku.
Pokračovaly ještě dlouho a ospalé dívce se už klížily oči. Víčka měla těžší a těžší, jako by jí na ně někdo pokládal závaží.
Písmo jí začalo plavat před očima a jen stěží četla, co na pergamenu stálo.
V hlavě se jí najednou ozval povědomí vysoký hlas. Sestřenko. Nezapomeň. Rodina je vždy na prvním místě!
Bylo to, jako by jí někdo zabodl střep do hlavy a pomalu jím otáčel.
Ta věta se opakovala ještě třikrát, než Kristen upadla do bezvědomí způsobené ostrou bolestí hlavy.
Vzbudila se v noci na ošetřovně. Pomalu se posadila a opřela se o zeď. V hlavě jí pulzovalo, jako by ji někdo přetáhl kovovou tyčí.
Co se to sakra stalo? ptala se a neskutečně toužila po tom, aby se jí odpověď jen tak objevila v hlavě a všechno to vyřešila.
Málem vyjekla, když se hlas ozval znovu a tentokrát hlasitěji. Měla by jsi víc spát, opakoval vysoký řezavý hlas stále dokola.
Věta už přestala dávat smysl kvůli tomu, jak se stále ozývala a nepřestávala. Naopak - hlas byl hlasitější a hlasitější.
,,Dej mi pokoj!" zakřičela z plných plic, když už myslela, že to nevydrží, a doufala, že tím mučivý hlas z hlavy vyžene, ale marně. Jen zbytečně plýtvala dechem.
Křečovitě se držela za hlavu a snažila se Voldemortův hlas vypudit z hlavy. Bolest jí procházela hlavou a stále nabývala. Chtěla křičet, chtěla křičet tak hlasitě, až by všechna skla v blízkosti popraskala spolu se vším, co by takový nápor mohl zničit - včetně ní.
Jakoukoliv cestou se chtěla zbavit toho uvnitř hlavy se odehrávajícího pekla.
Zarývala si prsty do spánků a cítila, jak jí tečou slzy po tváři jako vodopády ze skalních útesů. Měla dojem, že jí hlava co nevidět praskne.
Vysoký hlas stále opakoval to samou větu a zdálo se, že nikdy neskončí. Už to nedávalo smysl. Ani při snažení už by nikdo nerozluštil, co to původně bylo za slova.
Koutkem oka zahlédla pár pohybů, které se míhaly kolem ní. Byly to postavy. Jedna z postav se k ní přiblížila a chtěla jí odtrhnout ruce od hlavy.
Nešlo to, měla je jako přilepené. Neviděla, kdo to je, ale věděla to, že nesmí dovolit, aby se pustila své hlavy.
Bolest se stokrát znásobila. Zvuky, co se draly z jejího hrdla nepřipomínaly nic lidského. Těm osobám to muselo trhat uši, ale trochu to bolest mírnilo, a tak se nezajímala, co jim ten jek udělá.
Poznala, že se jí do hlavy snaží dostat ještě někdo. Nechtěla tam nikoho dalšího. Už Voldemortův hlas jí přiváděl k šílenství, natož aby tam byl ještě někdo!
V tu chvíli měla dojem, že se jí hlava rozpoltila. Vykřikla, ale její hlas nabral takovou výšku, že to její hlasivky nezvládly a selhaly. Teď se z ní ozývalo pouze nepříjemné pískání.
Slyšela další hlas. Chvilku trvalo, než pochopila, co říká. Klid. Vše dopadne jak má. Nic se ti nestane. Poznala Brumbálův zvučný hlas ve své hlavě.
Snažila se Voldemorta vytěsnit z hlavy a stejně tak i Brumbála. Nechtěla slyšet ani jednoho.
Ředitel se jí sice snažil pomoc, ale třináctileté studentce to tak vážně nepřišlo. Spíš měla dojem, že se ji i podle všech nejmocnější kouzelník všech dob snaží přivést k šílenství.
Zatímco Tom mlel stále to samé, Brumbál se jí snažil uklidnit - ne že by se mu to dařilo. Druhá postava se stále snažila odtrhnout její ruce od spánků.
Po další nekonečně mučivé chvilce začal šum i jejich hlasy ustupovat. Za několik minut neslyšela vůbec nic. Žádný šum, žádný Voldemort, žádný Brumbál.
Rozklepaně otevřela oči a uviděla madam Pomfreyovou - značně vyděšenou - Brumbála a Snapea.
Když se podívala na profesora lektvarů, udivila jí jedna věc. Měl ruce od krve. Podívala se na ty své a viděla to samé. Ruce se jí třásly, ale rudá krev na nich byla víc než zřetelná.
Nezmohla se na jediné slovo, stále jí bylo hrozně, ale byla víc než ráda, že neslyší žádné hlasy. Snad poprvé v životě byla ráda za hrobové ticho, které je všechny obklopovalo.