Zmijozel nemusí být jen had ✔

Známý neznámý

Kristen si připadala, jako na kolotoči. Na velkém a hlavně enormně rychlém kolotoči. Všechno se s ní točilo a měnilo až se jí zvedal žaludek. Bylo to hrozně rychlé. Všechno se kolem ní zrychleně míhalo až do chvíle, kdy kolem ní bylo denní světlo. Víc v té změti barev nezvládla vnímat.

Počkat, co?! Vždyť se měla objevit na stejném místě v roce devatenáct set sedmdesát a to tu Bradavice už stáli! Kde to je?!

Konečně se s ní svět zastavit a ona okamžitě vstala a rozhlédla se.

Nad hlavou se jí klenula blankytně modrá obloha bez jediného mráčku místo klenutého stropu a kolem ní nebyly chladné, kamenné stěny komnaty nevyšší potřeby, ale pláň. Zelená tráva se táhla do obrovské dálky a pokrývala zem až do místa, kde začínal temně vyhlížející les. Velký temný les jí byl povědomí.

Dívka se zbrkle otočila a uviděla velké, tmavé jezero, které také už někdy viděla. Rozhodně nebyla v roce, ve kterém by potřebovala.

Těch zrnek obraceče se tam vysypalo opravdu hodně.

Najednou měla pocit, že se rozbrečí, ale ona nebyla pětiletá holčička, která se rozbrečí okamžitě, když se něco nepovede. Ona byla Kristen Stark, která se nikdy nevzdá. Ovšem panika ji pomalu pohlcovala.

Kristen byla chytrá a těsně před tím, než šla do komnaty nejvyšší potřeby, vzala si svou korálovou taštičku, ale tentokrát v ní měla jen náhradní oblečení, druhou hůlku, pár knih a pro jistotu nějaké drobné zásoby jídla, které by mohla kouzlem 'rozmnožit'.

Začala se kolem sebe zbrkle rozhlížet, když v taštičce ani kolem sebe nenašla to, co teď tak akutně potřebovala.

,,Kde to sakra je?!" zakřičela a pomalu panikaříc spadla na všechny čtyři a hledala v dlouhé, orosené trávě flakónek s tekutinou barvy zapadajícího slunce. ,,Prosím, to ne. Neříkejte, že jsem ho zapomněla!" kvílela přiškrceně.

Nemohla být tak blbá, aby zapomněla lektvar, který ji vrátí zpět do její doby. Takovou dobu se s tím dělala a ona zapomene protilátku! Kristen Stark, ty jsi nemyslící blbka. Zanadávala na sebe.

,,Accio flakónek s protilektvarem," řekla a mávla hůlkou. Nic.

Kristen najednou napadlo, že tu třeba nemůže kouzlit. Musí rychle vyzkoušet nějaké kouzlo, aby se ujistila, že kouzelná moc jí zůstala.

,,Expecto patronum."

Byla nervózní a třásla se. Co, když se její vlk neobjeví?

Úlevný pocit se rozlil do každého koutu jejího těla, když jí z hůlky vyskočil stříbrně ověnčený vlk a radostně pobíhal kolem ní.

,,Alespoň, že jsi tu ty," usmála se a natáhla ruku k čumáku mlhovitého stvoření, ,,tak mi řekni, kde to jsme?" řekla směrem k němu.

Vlk se k ní začal lísat, ale protože to byl tvor, jehož tvoří dobrá energie, nemohl se jí dotknout. Sice nemohl tohle, ale určitě cítil její energii a to mohlo trochu nahradit dotyk.

,,Tak půjdeme, ne?" nadhodila, ale její vlk zvedl pohled a díval se za ní. Chvilku na to se rozplynul v obláčku perleťové mlhy.

,,Zrádce," zavrčela a vůbec jí nedošlo, kam se vlk díval. Nedošlo jí, že se její patron díval na něco nebo na někoho za ní.

Vstala a znovu se chtěla porozhlédnout. Otočila se a prodělala menší infarkt. Tím strašným šokem a leknutím zakolísala a spadla zpět do trávy.

Pouhý půlmetr od ní stál muž kolem padesáti let. Měl až do poloviny zad dlouhé vlasy, které ve svém čase byly černé, ale teď nabíraly tmavý, šedý odstín. Oči byly světle šedé. Nebyly ledové, jako Dracovi, byly tajemné a děsivé. Muž měl i krátké vousy stejného odstínu, jako vlasy. Byl oděn v černém oblečení, které vypovídalo o tom, že se Kristen dostala v čase dál, než by chtěla.

Nic neřekl, pouze si ji prohlížel pohledem z něhož dívka nemohla nic poznat.

Zmijozelské dívce až teď došlo, že ji tenhle muž viděl kouzlit. Pokusí se to alespoň trochu zakecat.

,,Ehm, dobrý den," řekla první volovinu, která ji napadla a zatvářila se, jako největší andílek.

Pomalu panikařila, věděla, že, kdyby se něco dělo - něco vážného - může toho může zabít nebo zbavit paměti, ale pokusí se to udělat tak, aby nemusela dělat ani jedno.

Šedý pohled se obrátil ke konečkům jejich černých vlasů. Kristen si všimla tyrkysové barvy, která zářila na tom černém podkladu. Panika proplouvala na povrch.

,,Máte poruchu řeči nebo sluchu?" zeptala se najednou. Muž se ušklíbl.

,,Proč se ptáš?"

I jeho hlas byl tajemný a chladný. Spíš šeptal než mluvil. Možná to byl jeho normální hlas. Mluvil, jako by ho bolelo v krku a nemohl mluvit hlasitěji.

,,Protože nedokážete odpovědět na pozdrav," odsekla s protočením očí a založila si ruce na hrudi - hůlku měla stále v ruce.

,,Kdo jsi?" zeptal se naprosto ignorujíc její poznámku.

Kristen také zajímalo, kdo tenhle muž je. Bylo na něm zvláštních hned několik věcí. Jeho chování, oděv a hlavně pohled. Takový pohled mýval jen Snape, když z ní tahal rozumy. Připadala si, že se ty šedé oči mění v dýky a zabodávají se do těch jejích černých a pomalu se dostávají až do mysli.

,,Můžu se ptát na to samé," řekla vyhýbavě. Neznámí neodpověděl a pouze ji sledoval nebezpečným pohledem.

,,Co je za rok?" napadlo jí a touhle otázkou dala muži naprostou jistotu, že není odsud. Poznala to podle jeho úšklebku.

,,Až mi řekneš, kdo jsi," odsekl.

Kristen mohla jeho pocity hádat pouze podle hlasu. Byl, jako Snape. Kromě úst se žádná jiná část obličeje nepohybovala. Podle očí nemohla nic poznat. Vypadaly, jako oči mrtvého. Byly tak zvláštně prázdné.

,,Jsem dívka, šestnáctiletá, mám ráda černou barvu a neumím zpívat," zakřenila se. Muž nadzvedl obočí a opět si ji prohlížel tím divně zkoumavým pohledem.

,,To nebyla odpověď, kterou jsem chtěl," podotkl a vypadalo, že mu dochází trpělivost - to Kristen taky.

,,Ptal jste se, kdo jsem. Já Vám odpověděla."

,,Jméno?"

,,Ano, mám."

,,Umění vyhýbání se odpovědi zvládáš bravůrně, ale já chci vědět, jak se jmenuješ?"

,,A proč jste to neřekl hned? Mohli jsme si ušetřit spoustu času," ušklíbla se - až se vrátí, řekne Snapeovi, jak moc si jí přetvořil k obrazu svému.

Muž po ní vrhl vražedný pohled. Nebyl to normální pohled, jaký znala, když jí někdo chtěl zabít. Tenhle muž to myslel vážně. V jeho pohledu bylo najednou tolik nenávisti, že jí přeběhly mrazivé prsty po zádech.

,,Kristen Stark, jméno mé," vysekla komickou poklonu. Netušila, proč mu řekla své pravé jméno. Měla říct třeba jméno profesorky přeměňování, růžové fúrie nebo Tichošlápkovi dcery.

Něco jí nutilo říct mu pravdu.

,,A Vaše ctěné jméno zní?" zeptala se. Muž se opět ušklíbl.

,,Salazar Zmijozel."

No, myslím, že všem je jasné, do jaké doby se Kristen dostala. :D Trochu se jí s tím obracečem utrhla ruka, nemyslíte? :D

Řekne Kristen Zmijozelovi, že jsou příbuzní? Dostane se z téhle doby? :D

Hlasujte, komentujte, kritizujte, vše podle libosti. :D