Z pohledu Faith:
***
„To, že jsi považována za nejoblíbenější; pro mě poněkud nejnamyšlenější holku na škole, ještě neznamená, že si můžeš dovolit otvírat hubu na každýho," zasyčel a hodil po mně triumfální pohled.
Pár lidí překvapeně nechalo poklesnout svou bradu, zatímco ten zbytek se jen zasmál. „Vážně?" nadzvedla jsem obočí a nenechala se vyvést z míry. „Vlastně bych o tobě mohla říct totéž. Neříkej, že si neužíváš toho pocitu a toužebných pohledů, které po tobě hází téměř všechny holky ze školy,"
„Popravdě ani ne," dál se mnou diskutoval a jednou rukou se opřel o katedru.
„Ale no tak, Bieber. Je to skvělej pocit, ne? Ony ti podlézají a ty je pěkně jednu po druhý odjebáváš," pobaveně jsem se zasmála tomu, jak dobře jsem to řekla. Znám ten pocit a nikdy mi jich nebylo líto. Je to jejich chyba, to ony se zamilovaly do té nesprávné osoby. „Anebo jsem spíš měla říct pojebáváš?"
***
„Uhneš?" falešně jsem se usmála a poté má tvář přešla do uštvané.
„Rád bych, ale nevidím tě na seznamu hostů," řekl s vážným hlasem a komicky očima přejížděl jeho takzvaný seznam, který byl víceméně neviditelný. „Ale s tím by se dalo něco dělat," zatvářil se zamyšleně a nastavil ruku. Hned jsem pochopila, co po mně chce, a falešně zalapala po dechu.
„Tady, zbytek si nech," vyplivla jsem do ruky svou žvýkačku a přimáčkla mu ji na košili.
***
Nechala jsem je, aby si užívali, zatímco jsem se dusila v tichém smíchu. Nasála jsem do sebe vzduch a odpila si z piva. Nemůžu uvěřit, že mi to vážně sežrali. Nejspíš jsou do sebe navzájem tak ponoření, že nedokážou přestat.
„Jste v pohodě? Nic vám nechybí?" jelikož mě přestávalo bavit být tichá jako myška, rozhodla jsem se znovu promluvit. „Co takhle sáček chipsů nebo lahev vína?"
„Zabiju tě," vydechl Bieber udýchaným hlasem.
„Co jsi říkal? Že vám nevadí má společnost během vašeho super-žhavého sexu?" zeptala jsem se nevěřícně a rozhodla se udělat jim peklo. Dřív, než stačil odpovědět, jsem se opět ozvala: „Jsem ráda, že vám to nevadí, ale musím uznat, že jsi klesl na nižší úroveň," uchechtla jsem se a narážela tím na tu pijavici, která se všem rozdává na potkání.
„Vypadni!" Z koupelny se ozval křik obou, který musel být slyšet až někde v Austrálii. „Víte o tom, že víc jak čtvrtina lidí na světě je závislá na každodenním sexu?" řekla jsem zaujatě a ignorovala jejich narážky. Odejít a přijít o takovou legraci? Ani náhodou.
***
„Co ty tady děláš?" přecedila jsem přes zuby na Biebera.
„Přišel jsem na tebe dohlížet. Přece víš, jak bych byl nerad, kdyby se ti něco stalo, až budeš věšet uvítací plakát," ušklíbl se a pohledem skenoval tělocvičnu, která byla prozatím stále prázdná.
„To by mě ani nenapadlo," zasmála jsem se a představila si samu sebe, jak stojím v podpatcích na štaflích. „Ten plakát totiž budeš věšet ty."
Zastavil se u vchodu a opřel se o štafle. „Lez, budu tě jistit," pokynula jsem mu rukou, na což nesouhlasně pokroutil hlavou. „Ne, já budu jistit tebe."
„Abys mě mohl schválně shodit?" hlasitě jsem se rozesmála. „Prostě lez, ty pitomče,"
„Mám nový boty a za toho pitomce žádnou pomoc neočekávej,"
„Kdyby měl někdo přijít k úrazu, bude lepší, když to budeš ty," uvažovala jsem a spiklenecky se usmála.
„Couro," odplivl, probodávajíc mě pohledem.
***
„Přes všechno to zlo mám aspoň jednu jedinou věc, kterou ty bohužel postrádáš!" vyprskl a nasupeně kolem sebe máchal rukama. Jen pitomec, jako on, by si mohl myslet, že z něj budu mít strach. „Mám city!"
„Přesně tak," rázně jsem kývla hlavou. „Máš city a to tě jednoho dne srazí k zemi," konstatovala jsem a můj hlas se opět dostal do normálu. „Jestli chceš vyhrát - nezáleží v čem - musíš prostě prorazit, i když to znamená, že tím někomu blížíš,"
„Jak můžeš být tak sebestředná?!" nevěřícně vyštěkl a tóny jeho hlasu se ozývaly z koutů haly.
„Znám lidi, jako jsi ty," když jsem neodpovídala, znovu se ozval. „Někdo ti ublížil a ty se bojíš, že se to stane znovu. To je ten důvod, proč myslíš jen na sebe. Chráníš se tím, ale dřív nebo později si musíš uvědomit realitu a vcítit se do kůže ostatních. Tak řekni, kdo měl tu velkou moc, že dokázal zlomit povrchní a arogantní Benson?" Stál nebezpečně blízko a svýma mužnýma rukama mě držel za ramena, kterými silně škubal. Mé oči byly vyděšeně a zároveň užasle otevřené. Nikdy bych neřekla, že z jeho úst vyjde něco takového. Něco tak...iniciativně pravdivého.
„Jsi blázen," pokroutila jsem hlavou, čímž jsem se zbavila nedůležitých myšlenek, a prošla kolem něj, jako by byl čistý vzduch.
***
Obaj sme se vrátili v čase, vzpomínajíc na to, jak jsme byli sebestřední a naše egománie neznala mezí. Zdá se mi to jako dlouhá doba, během níž jsme vyrostli a pochopili spoustu věcí. Potom všem nám zůstanou jenom vzpomínky, které nám nikdo nevezme.
„Neodjížděj, Faith," truchlivě se mi zahleděl hluboko do očí. „Prosím, nedělej to."
„Už jsem se rozhodla," opatrně jsem odvětila, aniž bych uhnula zrakem ke straně. Pohledy se nám stále střetávaly, přestože mě bolelo dívat se na to, jak je zoufalý.
„Víš, kolika lidem tím ublížíš?" vyprskl, jako bych se teď měla cítit provinile, načež jsem se ironicky zasmála. Všichni si kvůli mě prošli peklem, zkazila jsem téměř všechno, na co jsem sáhla. Nemůžu minulost změnit, upravit nebo vymazat, ale můžu ovlivnit budoucnost. Můj odchod sice nic nenapraví, ale horší už to nebude.
„Bude to novej začátek pro nás všechny," prohlásila jsem, snažíc se přimět ho k pochopení.
Justin nesouhlasně pokroutil hlavou. „Ty možná začneš od začátku, ale já ne. Všude, kam se podívám, uvidím tebe. Zůstanu trčet v tomhle městě a všechno mi tě bude připomínat!" nahněvaně po mně vyštěkl a já jsem si silně skousla spodní ret, abych zahnala zdrcující pocit beznadějnosti, který mě uvnitř zužoval.
„Už tady nemůžu zůstat," zavzlykala jsem jako malé děcko, stírajíc si slzu z tváře. Cítila jsem se bezmocná a zlomená. „To, co k tobě cítím," začala jsem, dávajíc si pozor na to, co dál řeknu. „Ty pocity mě matou a zároveň naplňují. Nedokážu to popsat, ale vím, že je to ta nejskutečnější a nejkrásnější věc, kterou jsem kdy cítila. Přesto všechno si myslím, že by to nikdy nemohlo fungovat a přišel čas jí dál, protože nic netrvá věčně."
Byla jsem si vědoma toho, že mu každé mé slovo láme srdce na kousíčky. Přistupujíc k němu blíž jsem mu položila dlaň na tvář. Čelem se opřel o to mé, přičemž jsem usouženě nechala další nával slz přetéct přes okraj.
Jemně jsem přiložila rty na ty jeho, zavírajíc oči od požitku. O chvilku později jsem cítila v ústech slanou chuť slz, které nám oběma smáčely tváře. Justin mi jednou rukou zajel do vlasů, zatímco tu druhou nechával zlehka položenou na mém pase. Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.
Nakonec jsem se přeci jen přinutila to ukončit a pomalu se od něj odtáhla. Justin nám propletl ruce a jeho silný stisk mi nedovolil odejít. Pohledem jsem ho prosila, aby to nedělal, a on nuceně povolil. S posledním pohledem do jeho uslzeného obličeje jsem se otočila k odchodu.
„Faith," zdáli jsem zaslechla jeho ztrápený hlas. „Byli jsme výjimeční, pamatuješ?"
Zhluboka jsem se nadechla, pokoušejíc se zachovat klid.
„My dva jsme výjimeční," prohlásila jsem. Doopravdy jsem si to myslela a doufala, že on to vidí stejně. Možná si občas nedokážu roztřídit pocity a myšlenky, jenže to ještě neznamená, že je nevnímám. „A já nechci, aby to skončilo," dodala jsem, tentokrát tišeji než předtím. Navzdory tomu, že jsme se nikdy nepovažovali za pár, jsem věděla, že mezi námi něco je. Nedokážu to nějak nazvat nebo popsat, protože se v tom sama nevyznám, ale ty city...ty zvláštní city, které k němu cítím, mě tak nějak naplňují. Nechci o ně připravit ani jednoho z nás.
Vzpomínajíc na tu krásnou lež jsem měla sto chutí rozběhnout se zpátky a skočit mu do náruče. Navzdory tomu jsem sebrala poslední zbytky svých sil a vykročila kupředu.
Ačkoli by s tím Justin nikdy nesouhlasil, rozhodla jsem se přemluvit Jazmyn, aby na něj dohlédla. Požádala jsem ji, aby se sešla s Butlerem a ujistila se, že on a Somers dostanou zpátky toho starého Justina. V jejich přítomnosti na mě zapomene, věřím, že to zvládne.
Jazmyn konečně přestala trucovat a slíbila, že se o všechno postará. Loučení s ní a Jaxonem nebylo o nic jednodušší než s Justinem, a proto jsem se to snažila uspěchat. Určitě se nevidíme naposledy, ale kdoví, za jak dlouhou dobu se naše cesty znovu střetnou?
Když jsem byla připravena vyjít vstříc svému osudu, aniž bych věděla, co mě bude tisíce kilometrů daleko od mých přátel a domova čekat, uvědomila jsem si jednu věc. Nemůžu odejít, dokud nepromluvím s Twistem.
Venku jsem se po něm porozhlédla a naštěstí jsem nemusela hledat dlouho. Vykročila jsem směrem, odkud přicházeli Flores, Morris a Reynolds. „Chce tě vidět," Floresovo oznámení mě poněkud zaskočilo, ale lhala bych, kdyby řekla, že jsem nebyla ráda. Už jsem ani nedoufala, že spolu po tom všem budeme ještě někdy vést normální konverzaci. Možná ale přišel ten správný čas hodit nevyřešené problémy za hlavu a postavit se tomu čelem.
Všem třem jsem věnovala několik slov na rozloučenou. Upřímně? Připadala jsem si strašně hloupě, protože na to nikdo z nás nebyl zvyklý. Ještě nikdy jsem se necítila tak dojatě a nevyřkla za jeden den tolik upřímných slov naráz. Zdálo se, že si ničeho nevšimli a vlídně mi popřáli hodně štěstí do nového začátku.
Tiše jsem našlapovala po kamenité cestě, přibližujíc se blíž k Twistovi, jenž byl nakloněný ve svém autě a ven mu čouhal jen zadek. Za jiných okolností bych ho z legrace nakopla, ale rozhodla jsem se tomu nutkání odolat.
„Přišla ses rozloučit?"
Zeptal se, jako by nic, a dál se přehraboval v přihrádce na straně spolujezdce. Jak věděl, že stojím za ním? Zatvářila jsem se na oko uraženě, protože se mi nepodařilo na něj alespoň vybafnout, ale nakonec jsem to nechala plavat.
„Tak nějak," připustila jsem, pokoušejíc se zamaskovat svůj stydlivý tón. Co dalšího bych mu měla říct? Oba na takové věci nejsme, ani jeden z nás si nedovolí před tím druhým uronit jedinou kapičku slzy.
Když konečně vynořil hlavu z auta, při pohledu na mou tvář se neubránil posměšnému smíchu. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, avšak vzápětí mi to došlo. Ještě před chvilkou mi z očí tekly vodopády slz, tudíž musím vypadat opravdu strašně. Není divu, že mu jsem k smíchu.
Podrážděně jsem se poškrábala na zátylku a přenesla váhu na jednu nohu. „Chci ti poděkovat," jelikož jsem to chtěla mít rychle za sebou, přešla jsem rovnou k věci.
V tu ránu jeho smích ustal, jako by nevěřil jedinému slovu. „Za co?"
„Vlastně skoro za všechno," zhluboka jsem se nadechla. „Za to, jak ses mě tenkrát ujal a začal mě učit. Byla jsem slabá a zlomená, nevěřila jsem, že mi může být líp, dokud jsi mi neukázal, jak se s tím rvát s potlačit emoce." Chtěla jsem se zmínit i o McCurrym, protože mi Twist celé týdny kryl záda, ale usoudila jsem, že bude lepší toho bastarda vůbec nezmiňovat.
„To skoro zní, jako bych já stvořil tu bezcitnou mrchu," na čele mu naskočily zamračené vrásky. „Bez urážky."
„V pohodě," krčíc rameny jsem mu dávala najevo, že si z toho nic nedělám. „Pravdou je, žes to vážně udělal. Jak už jsem řekla; byla jsem zlomená. Myslela jsem, že tátovým odchodem všechno končí, že zůstanu úplně sama a nechtěná," nebylo pro mě těžké to přiznat, zkrátka jsem se s tím dávno smířila. „Ale tys mě přinutil ten pocit potlačit, všechny emoce musely jít stranou."
Zahleděna do dálky jsem vzpomínala na ten večer, kdy jsem se trmácela domů pozdě večer. Pokud si to dobře pamatuju, šla jsem z nějaké soukromé oslavy vysokoškoláků, kam jsem se dostala čirou náhodou. Jak jsem tak kráčela po kraji silnice, zastavilo vedle mě nablýskané lamborghiny, z nějž vystoupil Twist.
„Bylas opilá a zkouřená. Nabídl jsem ti pomoc, ale ty ses po mně ohnala s patnácticentimetrovým podpatkem," Twist stejně jako já vzpomínal na naše první setkání a společně jsme se tomu zasmáli. Když náš smích utichl, tak zamyšleně dumal nad tím, co jsem před chvílí řekla. „Když jsem si vyslechl tvůj příběh, hned jsem věděl, že v tobě něco je. Doufal jsem, že se postavíš na nohy a staneš se součástí týmu, ale tys pořád jenom brečela."
„Řekl jsi, že musím být statečná," připomněla jsem mu.
„Teď už jsi statečná. A ano, naučil jsem tě spoustu věcí, ale na většinu z nich jsi přišla sama. Jen se podívej, kolik jsi toho za tak krátkou dobu vybudovala. I když to říkám fakt nerad, máš respekt spousty lidí."
Znělo to upřímně a povzbudivě, což mi k němu vůbec nepasovalo. S jednou věcí jsem ale bohužel nemohla souhlasit. „Nejsem statečná," sklíčeně jsem si povzdechla. „Cítím se příšerně. Jsem zaseknutá mezi dvěma světy a mám strach, že si vybírám špatně. Jsem unavená z boje se sebou samou. Prostě chci stisknout čudlík a přestat cítit. Žádný emoce ani city, jednoduše nic. Přeju si, aby to bylo takhle jednoduchý."
Twist zřejmě vycítil vlnu mého zoufalství, protože se tvářil nanejvýš ustaraně. „Každé ráno se budíš, abys bojovala bitvu, která večer ustává a ráno začíná nanovo," zřetelně hlasitě promluvil a svou mužnou dlaní mi zlehka stiskl rameno. „A to, Faith, to je statečnost."
Faith. Nevěřím, že to vážně řekl.
Nezmohla jsem se ani na slovo, místo toho jsem na něj zůstala viset pohledem. Proč to všechno muselo zajít tak moc daleko? Kdybych bývala tenkrát nikdy neodešla z jeho bandy, mohlo být všechno v pořádku. Mohli jsme být rodina.
„Něco ti chci ukázat," oznámil Twist a nečekaje na odpověď spěšně nasedl do svého auta. „Dělej, pojeď za mnou."
Nezbývalo mi tedy nic jiného, než běžet k autu. Čekal nás poslední společný zážitek, než se odstěhuju a on se vrátí zpět do Louisiany. Během tří vteřin jsem už dupala na plyn a řítila se za ním, aby mi nezmizel z dohledu. Následovala jsem ho několik kilometrů směrem na východ a brzy jsme se ocitli před zbortěným mostem, který musel být už několik let zrušený. Neměla jsem tušení, co má Twist v úmyslu, ale bylo mi jasné, že se na druhou stranu mostu živí nedostaneme. Pokud...
Vyplašeně jsem trhla hlavou vpravo, kde stálo Twistovo auto. S úšklebkem ve tváři mě upřeně pozoroval. Sotva viditelně na mě kývl a já jsem si záhy uvědomila, že mám u pedálů připevněnou lahev dusíku. Nenechala jsem se zachvátit panikou, naopak jsem se smíchem pokroutila hlavou. Tohle je šílený.
Pomocí prstů na ruce mi ukázal, že za pět sekund oba zmáčkneme tlačítko, díky němuž dusík začne účinkovat a my přímo přeletíme na druhou stranu. Pokud to uděláme správně a přežijeme, tak mě čeká nový život. Udělám za vším velkou tečku, nikdo mě nebude soudit za chyby z minulosti.
Začalo mi postupně docházet, proč mě sem Twist vzal. Věděl, že budu schopna tohle nebezpečí podstoupit. Jak bych mohla odmítnout, když nevím, kdy se mi znovu naskytne taková příležitost? Bylo to naposledy, co jsem byla tou legendární Faith Benson.
Oba jsme se rozjeli zběsilou rychlostí a odrazili se tak nejlíp, jak jen to šlo. Když jsem svištěla vzduchem, počítala jsem vteřiny do hladkého přistaní. Zbývala pouhá sekunda, než zazní pomyslný gong, který uzavře jednu z etap mého života.
Twist se nemýlil; jsem statečná.
#HopeULikeIt
Hlavu vzhůru, utřít slzy ... Nevěřím, že je vážně konec :(. Ani pro mě to není jednoduché, protože jsem touhle story přímo žila. Psala jsem ji celé dva roky, vkládala do ní své pocity, bavila se při psaní a žasla nad vašimi úžasnými komentáři♥. Už jen epilog a poděkování, a potom nejspíš začnu psát novou story :). Doufám, že se mnou zůstanete a budeme dál společně prožívat výplody mojí fantazie :D♥. #LoveYou