S touhle kapitolou jsem si obzvlášť vyhrála, tak doufám, že si ji užijete.
-
Jess
Nikdy v životě mi snad nebylo lépe. S Leem jsme vyjeli na jezero a udělali si piknik. Právě teď si ho užíváme uprostřed jezírka. I když je polovina října, je mi docela teplo. Možná je to díky vzrušení, které mě naplňuje, a možná je to i díky vlkovi, který mě hřeje v nitru. A Leo, na kterém právě ležím, mě z venku hřeje svými silnými pažemi, když mě objímá.
Obejdeme se bez jediného slova, naše přítomnost nám bohatě stačí. Vyruší nás až zvuk křiku, který vyplaší zbývající ptactvo z jejich skrýší na stromech. Je to tak prudké, že je donutí vzlétnout do nebes.
Ten křik poznám takže se ani neobtěžuji zvednout ze své pohodlné pozice. Jenom otočím hlavu směrem k břehu, kde Dean zastaví a sdělí nám tu novinu.
"Já budu táta!!!" zvolá a běží dál, při skákání do vzduchu provázeného radostnými citoslovci. Jen se usměji a podívám se na Lea, abych viděla, jak na to reaguje.
Leo se usmívá a sleduje směr, kterým Dean běžel. Posadím se vedle něj a Leo tiše poznamená:
"Nemůžu uvěřit, má sestřička bude mít konečně své vytoužené dítě," stále se usmívá. S radostí v jeho očích mi je jasné, že to pro něj hodně znamená. "Těším se, až nás to bude také čekat."
Jemně mi zvedne ruce a políbí hřbety každé zvlášť, pak přejede prsty po své tváři. Jedna ruka, jedna tvář, a potom druhá ruka, druhá tvář. Nakonec mé ruce jemně stáhne k sobě. Mám chuť promluvit, ale Leo mě předběhne, jako by četl mé myšlenky.
"Chápu, že tenhle rok byl pro tebe náročný. Proto ti slibuji, že na tebe letos nebudu tlačit a že ti dám čas," uklidní mě Leo klidným hlasem. Mé oči mu vděčně pohlédnou, a já mu skočím do náruče, obtočím mu ruce kolem krku. Můj skok je tak energický, že se loďka mírně zakymácí na klidné hladině.
"Není za co, princezno," odpoví Leo s úsměvem, když se lehce odtáhne. Zmateně se na něj podívám. Jsem si jistá, že to poděkování jsem nevydala nahlas, ale možná ho četl v mém vnitřku.
"Jak to... to umíš číst myšlenky?" Po dlouhé době uvidím jeho překrásný vysmátý úsměv.
"Každý má nárok na malá, neškodná tajemství." Dřív, než začnu protestovat, přitáhne si mě za tyl do hlubokého, ale procítěného polibku.
Nikdy se těch jeho rtů nedokážu nabažit. Dokázala bych ho líbat snad navždy, pokud by to znamenalo, že to ukončí válku, a my budeme žít v míru a bezpečí.
S přicházejícím večerem se vrátíme do chatky a dáme si společnou teplou vanu. Moc spolu nemluvíme, ale to nevadí, spíše si užíváme přítomnost toho druhého. Když jsem se ho zeptala na válku, odmítl o tom mluvit s chladným hlasem a prohlásil, že si přijel od toho vyčistit hlavu a užívat si společného času.
Využiji času ve vaně a také toho, že je nahý, abych si prohlédla několik hnusných jizev, které si odnesl z války. Pohladím každou z nich lehce prstem. Jsou rozptýlené po celém jeho těle. Tolik jizev, které ponesou svůj znak navždy. Je mi z toho až špatně, že toto všechno je jen kvůli mně.
"To nic není, to se zahojí," začne mě líbat a lehce okusovat krček, abych na to nemyslela a uvolnila se.
"Slib mi, že budeš na sebe dávat větší pozor."
"Slibuji," řekne bez rozmýšlení.
Myslela jsem, že po společné vaně bude následovat nějaká dospělácká zábava, ale místo toho mě jen přitáhne v posteli do obětí.
"Víš, co byla ta nejhorší věc za poslední dva měsíce?" podloží si hlavu rukou a zavrtí hlavou. "Večery," odpovím jednoduše. Ale z jeho pohledu mi je jasné, že to nepochopil tak, jak jsem zamýšlela.
"Během dne jsem s Viki a ostatními, a jejich přítomnost často rozptyluje mé myšlenky. Ale večery jsou ten nejtěžší čas. Lehnout si do prázdné postele sama a usínat bez tebe, to je teď nejtěžší. Po tolika měsících, kdy jsem každou noc usínala v tvém objetí, se to těžko odnaučuje."
Usměje se a přitáhne si mě k sobě ještě blíž a dá mi pusu na čelo.
"Věř, že už to nebude trvat dlouho." Tuto větu mi dnes už opakuje po několikáté. "Ale věř mi, že ani pro mě to není lehké. I když jsem unavený po celodenním boji, nedokáži usnout v prázdné, studené a tiché posteli. Moc tam chybíš."
Chci si ještě povídat, ale utiší mě jemné, klidné oddechování, což naznačuje, že Leo usnul. Nevadí, musí být asi hodně unavený. Zhasnu lampičku, políbím ho do vlasů, přitulím se a usnu.
Ráno se probudím v posteli sama, bezhlavě se snažím Lea nahmatat, a když ho nemůžu najít, otevřu oči. Rychle se posadím, když zjistím, že jsem v posteli sama.
"Leo?" zavolám, ale bez odpovědi. Lehce teplé místo vedle mě naznačuje, že to nebyl sen, a Leo tu někde je.
V županu se ho vydám hledat. V kuchyni za oknem ho uvidím, jak chodí před domem s Benem. Jsem ráda, že to nebyl jen sen, a s úsměvem vyběhnu na terasu. Už chci zavolat jeho jméno, ale jejich rozhovor mě zastaví. Schovám se za sytě naskládané desky, tvořící zábradlí, a zaposlouchám se do jejich rozhovoru.
"Bene, je mi to blbé, ale asi bych potřeboval tvou pomoc. Nemůžu si dovolit přijít o dalšího muže, jejich družky mě sežerou za živa," Leo zněl dost naléhavě.
"Rád pomohu, Leonarde. Nikdo nemohl čekat, že Noahovi lidé budou tak moc silní," přímo tu druhou část věty zavrčel.
"Kdo by řekl, že je nejtěžší úkol na světě být druh a Alfa v jednom."
"O tom mi povídej, kamaráde," Ben vezme Lea kolem ramen a tomu poslednímu se spíš zasmějí. Jim možná je do smíchu, ale mě vůbec. Dřív, než si mě všimnou, tak uteču do koupelny a rozdýchávám to, co jsem slyšela.
Posadím se na paty, nechám to projít hlavou a podívám se, co na to říká Tyrkys. Její reakce je stejná jako ta moje. Je tomu tak těžké uvěřit. Cítím se tak sobecky. Celá smečka je připravená riskovat své životy jenom kvůli jedné blbé holce. Jsou ochotni obětovat tolik lidských životů kvůli mně.
Za nedlouho už z dola uslyším Lea, který mě hledá.
"Lásko?" zeptá se, když vběhne do pokoje, a ani tam nejsem, ani mu neodpovídám.
"V koupelně," zavolám na něj. Seberu všechny síly a jdu si udělat ranní hygienu.
Když se vrátím do pokoje pro čisté oblečení, jsem překvapená. Leo, který do té doby stál čelem k oknu a zdálo se, že nad něčím přemýšlí, se najednou otočí a tváří se, jako by se nic nestalo.
"Dobré ránko," promluví s úsměvem a u toho se ke mě přiblíží, aby mě mohl přivítat do dalšího dne polibkem. Potom posadí se na postel a začne hypnotizovat mé tělo. Nejdřív si chci vzít oblečení a zmizet v koupelně, ale pak si to rozmyslím a řeknu si proč ne.
Začnu se mučivým tempem oblíkat, sice jsem zády k němu, ale přede mnou je zrcadlo, které skvěle odráží můj předek. Schválně si na sebe vezmu krajkové spodní prádlo. U podprsenky hraji schválně, že mi to nejde zapnout. Celou dobu Lea nenápadně po očku sleduji a nemohu si nevšimnout, jak ze mě nemůže spustit oči, kouše si ret a hlasitě polyká.
Když už dlouho nemůžu tu podprsenku zapnout, přistoupí Leo a pomůže mi. Otočí mě a s vážným výrazem se mi dívá přímo do očí.
"Věř mi, že dnes v posteli nebudeme jenom spát," popadne mě za ruku a odtáhne mě z pokoje, jinak by to dopadlo blbě. V rychlosti popadnu zbytek připraveného oblečení a obléknu si ho za pochodu.
Jedeme autem do města, a Leo se pilně věnuje řízení. Nenápadně zkouším, jestli mi bude lhát.
"Kde jsi byl ráno, když jsem se probudila?" Lehce znervózní, ale rychle se to snaží zamaskovat.
"Zeptat se Bena, jestli by nám půjčil auto, abychom si mohli vyjet do města," v rychlosti se na mě otočí, usměje se a položí jednu ruku na moje stehno. Takže mi neřekne celou pravdu. Z jedné strany ho chápu, že mě tím nechce zatěžovat, ale z druhé mám snad právo vědět celou pravdu, ne? Rychle změní téma, abych nad tím moc nepřemýšlela.
Dojedeme do menší, ale úchvatné restaurace. K mému překvapení je tu až hodně lidí. Kdyby Leo nerezervoval stůl dopředu, asi bychom si nesedli. Obsluha je tu velmi příjemná a rychlá. Když si objednáme, přichází ta volná chvilka, než nám přinesou jídlo. Leo využije čas a omluví se.
"Jesii... Promiň za včerejší noc," začne Leo, a já nejprve nechápu, vždyť včerejšek byl naprosto úžasný. "Promiň, že jsem tak rychle usnul. Chápeš, doma se moc nevyspím, a teď, když jsem v klidném prostředí a mohu být s tebou, moje tělo se prostě neudrželo a usnulo. I když jsem spal jen čtyři hodiny, stačilo to k tomu, abych nabral energii."
Hlupáček můj, jak bych mohla za takovouhle blbinu na něj zlobit? Odpovědí mu je můj vřelý úsměv a pohlazení po tváři.
Nemůžu uvěřit, jak moc je den krátký, když se člověk baví. Zajeli jsme trošku dál, než bylo v plánu, takže jsme se ubytovali v hotelu. A než jsem se vykoupala, Leo se postaral o romantickou malinkou atmosféru. Světla, potichá hudba a sklenka šampaňského bohatě stačí. Já věděla, že nezapomene.
Sedícího na posteli pouze v županu ho shodím, aby ležel, a pak si na něj obkročně sednu. Okamžitě se posadí a začne mě líbat na krku. Ví, že je to moje citlivé místečko.
"Miluji tě," zašeptá do mé pokožky.
"Já tebe víc." Už to nevydržím, vytáhnu jeho hlavu nahoru a začnu drtit jeho ústa vášnivým polibkem, plným chtíče. Už se nemám v plánu držet zpět.
Ve chvíli, kdy se snaží ze mě sundat župan, se dveře rozletí a dovnitř vtrhne několik neznámých mužů. A uprostřed nich se objeví Noah s cigaretou v ruce.
"Tak, kočičko, hra skončila. Jde se domů," pronese, a můj šok je tak velký, že se mi zdá, že se mi srdce skoro zastaví, jakmile jsem uslyšela jeho hlas.
Leo začne vrčet a pomalu se měnit, ale než stihne jakkoliv zareagovat, tři muži po něm skočí a jedním pohybem ruky ho uvedou do bezvědomí. Další dva mě sundají z Lea. Křičím, kopu nohama, ale je to zbytečné. Jsou to jako skály, nic jimi nehne.
Předhodí mě před Noaha, abych klečela, cítím se jako na pokraji zoufalství. Leo, můj milovaný, leží na posteli, bezmocný, v bezvědomí. Noah využije situaci, kdy mi spadne župan z ramene, a s lehkostí tam přitiskne cigaretu a zhasne ji.
"A po cestě přemýšlej, jestli ti to všechno za to stálo?" Řekne s ledovým tónem, bez náznaku citu. Dva muži mě chytí, zvednou mě ze země, svážou mi ruce a odvádějí mě pryč z pokoje za Noahem. Zbytek mužů zůstane v pokoji, začnou si vyhrnovat rukávy. Ne ne ne, takhle nesmí skončit náš příběh. Nemohu dopustit, aby Noah zabil Lea.
Když opouštím pokoj, snažím se ho prosit, jak nejlépe umím.
"Prosím, udělám cokoli na světě, jen ho nezabíjejte," zoufale žadoním, slzy mi stékají po tvářích v proudu nekontrolovatelného strachu. Noah mě však naprosto ignoruje, jeho tvář zůstává beze změny, jako bych tam vůbec nebyla. Zoufalství a beznaděj mě obklíčí, když vidím, jak Leova postava mizí z mého zorného pole.
Rána, která následuje, je jako úder blesku v tiché noci, příšerně hlasitá a náhlá.
"Leoooo!!" vykřiknu ze všech sil, i když si uvědomuji, že mě pravděpodobně neslyší. Pocit bezmoci mě téměř dusí, když mi dochází, že jsem v tomto okamžiku úplně bezmocná.
Jakmile zahřmím svůj zoufalý křik, jeden z mužů mi přiloží na ústa kapesník s uspávacím prostředkem. Cítím, jak mi sevřeli hrdlo, jak mě donutí dýchat ten odporný pach. Krvavá chuť železa se mi valí do úst, zatímco svět kolem mě pomalu bledne do temnoty.
-
Tak, lidičky, zase jsme se v příběhu posunuli blíž ke konci. Děkuji moc za povzbudivé komentáře, které mi pod příběh píšete, moc si toho cením.
A schválně se zeptám, čekali jste takový zvrat?