O týden později
Leo
Dnes už za mnou byl asi tak sedmí člověk, furt s tou stejnou otázkou: Kdy jim ukážu lunu? A odpověď je furt stejná: až se její stav zlepší.
Už mě s tím trošku štvou. Ale nedivím se jim. Chtějí vidět a poznat svoji lunu. I já si přeji, aby se co nejdřív uzdravila. Už si chci s ní venku hrát a taky ukázat krásy mého území.
Z mých myšlenek mě vytrhne Dean "Leo, už jsem konečně našel Felixe, mám ti ho přivézt ?" "Jo přiveď mi ho prosím." Felix tady vede sebeobranu a boj. Vedl to už za mého otce a musím říct, že si táta lepšího člověka na to vybrat nemohl.
Po chvilce někdo zaklepe
"pojď dál, už tu na tebe čekám."
"Copak se děje alfo?"
"Potřebuji, aby jsi sestavil tým šesti vlků."
"Dobře, ale pokud by to nevadilo rád bych se zeptal na důvod?" "Bodyguardi pro lunu. Nechci aby se opakoval ten incident co tu byl před týdnem."
"Něco jsem o tom slyšel. Dobře sestavím ho."
"Děkuji, a jakmile ho sestavíš tak ho pošli za mnou a já jim řeknu co a jak"pokloní se a odejde.
I když bych chtěl, tak nemohu být s Jessie 24 hodin denně. A Dean má taky dost svých úkolů a své smečce věřím, takže tohle se mi zdá jako nejrozumější řešení. Nesmím dovolit, aby se to opakovalo.
Felix s Deanem se ve dveřích vymění.
"Popravdě, ani nevím jak se nám to podařilo, že jsi měl celý týden bez schůzek."
"Ani já ne. Ale tý zítřejší se nevyhnu i kdybych byl na smrtelné posteli. Proto jsem Felixe požádal, aby sestavil tým bodyguardů pro Jessie když tady nebudu."
Když se podívám z okna, kde mám nádherný výhled na výcvikovou plochu tak vidím jak Felix dělá výběrové řízení.
Asi tak o dvě hodiny později někdo zaklepe.
"Dále" vstoupí Felix s šesti vybranými chlapci.
"Omlouvám se alfo, že to tak dlouho trvalo, ale jenom jsem se chtěl ujistit, že jsem pro tuto práci vybral ty pravý."
Stoupnu si a poklepu ho po rameni. "Jsem rád Felixi, že nebereš svoji práci na lehkou váhu."
"Snažím se."
Klukům jsem vysvětlil, že chci, aby alespoň dva stali před naším pokojem a občas nahlédli dovnitř jestli je vše v pořádku. A až bude v pořádku a pojede např. do města tak ať jí doprovází dva nebo tři muži. Střídat se budou po pěti hodinách.
A že pokud si je zavolá a o něco požádá tak je to stejné jako kdybych je o to požádal já sám. Ale to jsem spíš jen zopakovat, protože tohle beru jako samozřejmost. A tímhle jsem pro dnešek skončil se vší prací.
Ve dveřích od mého pokoje jsem se srazil s Viki.
"Aaaa Leo jdeš jak na zavolanou." Trošku mě vyděsila co se stalo.
Oznámila mi, že by se zítra už začalo s rehabilitací. Rána se hojí hodně rychle a to jsem rád. Jenom mě štvey že zítra tady u toho nebudu.
Jessie
"Leo máš už pro dnešek hotovo?"
"Jo proč?"
"Napadlo mě, že bychom mohli jít ven." Podle jeho výrazu se dá poznat, že se mu to moc nelíbí.
Už chtěl něco namítnout tak do toho vstoupila Viki.
"Já si myslím, že je to dobrej nápad, venku je hezky a pokud jí vezmeš a půjdeš si sednout na lavičku tak v tom nevidím problém."
Furt chtěl něco namítnout tak jsem udělala psí očička.
"Leo prosím, z tý postele mě už bolí celý tělo." A jemu nezbývalo nic jiného než na to přikývnout.
Každý z nás si vzal libovolnou knihu a Leo k tomu všemu si ještě do náruče vzal mě. Ještě rychle mi Viki odpojila kapačku a šlo se.
Začala jsem pochybovat jestli to byl dobrý nápad, když jsme začali potkávat lidí z domu. A oni na mě koukali jak na osmý div světa. Trochu jsem se styděla proto jsem se Leovi zavrtala do náruče. Nevím jak ale svojí klidnou tváří mě nějakým způsobem uklidňoval.
Přišli jsme do nějakého altánku kde byla obří houpačka. Byla to nádhera sama o sobě, altánek byl prorostlý červenými růžemi.
Posadil mě a sedl si hned vedle mě. V tichosti jsme si každý četl svou knihu a já si užívala čerstvého podvečerního povětří. Nevím kdy a jak, ale usnula jsem tam.
Leo
Vůbec jsem si nevšiml kdy usnula. Byl jsem tak zabraný do knihy, že jsem si toho ani nevšiml. Teprve až spadla její hlava na mé rameno tak jsem to zaznamenal.
Dočetl jsem stránku, knihu zavřel, vzal Jessie do náruče a vydal se k nám do pokoje. Stejnak už pomalu nebylo vidět na písmena. Po cestě jsme narazili na Viki tak jí rovnou zapojila kapačku, aby se mi princezna v noci neprobudila kvůli bolesti.
Zašel jsem si na večeři a hned potom zamířil do sprchy. Sice není ještě tak pozdě, ale musím zítra brzy ráno odjet a potřebuji být alespoň trochu vyspanej. Hned jak jsem si lehl tak jsem usnul.
Jako každý den mě probudil hrozný zvuk budíku. Vůbec se mi nechtělo z postele. Po hodně velkém přemlouvání samosebe jsem vylezl z postele. Už oblečení a upravený chci sahat po klice když se zarazím. Dojdu pro kluky co mají mít dnes první hlídku a vrátím se do pokoje.
Lehkým hlazením po obličeji jí probudím. Rozespalé se na mě podívá. Pomůžu se jí posadit a zavolám kluky dovnitř. "Jessie tohle jsou pro dnešek tvý strážci. Charlie a Kom."
Doteď měli skloněnou hlavu, ale jakmile jí zvedli nemohl jsem si nevšimnout, že na ní mohli oči nechat. Kdyby mě nehnal čas vyměnil bych je.
"Kdybys cokoliv potřebovala, tak kluci budou tady hned za dveřmi, takže je stačí jenom zavolat." Políbím jí na čelo a tím se s ní teď na chvílí rozloučím.
Ta schůze mi přišla nekonečná. Domů se vracím až kolem čtvrté hodiny odpoledne. Hned jsem hledal Viki, abych věděl jak dopadla první rehabilitace. Nejdřív mi to byla schopna vysvětlovat slovy, ale pak to vzdala a řekla, že mi to ukáže.
Jakmile jsme vešli do pokoje dalo se na Jess poznat, že už toho má dnes dost. Nevím jestli si toho Viki nevšimla nebo co, ale dalo se vidět, že jí dala dost zabrat.
"Pojď ukažme Leovi co jsme dokázali." I když je unavená tak přikývla a posadila se.
S Vikiinou pomocí se postavila. Nestačím věřit svým očím, pomalinku a s velkou opatrností udělá malí krůček a hned ho následuje další.
Dá se vidět, že jí to bolí, ale i přes to dál pokračuje v chůzi. Asi tak u šestého krůčku se jí podlomí nohy a kdyby jí Viki nejistila spadla by na zem.
Pomůžeme jí zpátky na postel, aby se posadila.
"Pokud budeš v takovýhle tempu pokračovat, tak za pár dní si dojdeš i do koupelny."
Pípne jí mobil. Podívá se na něj a hned si zkřivý tvář.
"Budu muset zítra ráno brzy odjet, takže budeme dál pokračovat až po víkendu. Nebo..." zamyslí se. Až po dost dlouhé pauze něco řekne.
"Mohla by jsi si to procvičovat s Leem i sama, ale bylo by tady riziko, že kdyby jsi nějak špatně šlápla a něco si udělala tak já nebudu poblíž abych ti pomohla."
"Počkáme na tebe nebude riskovat. A kam to vůbec jedeš?"
"Na školení. Ale věř mi, že bych tu mnohem radši zůstala s vámi, ale bohužel je to povinné."
"Leo, mohl bys prosím Dean a na výkend pořádně zaměstnat? Vždyť víš jak se pak chová."
"Spolehni se."
"Mám ho hodně ráda a on to ví, ale nemůže mi každou minutu volat jestli jsem v pořádku nebo ho někde nepodvádím atd. vždyť to znáš."
"No nic, tak pa za dva dny"
"pa sestřičko a jeď opatrně, a kdyby cokoliv tak volej" obejmu jí. S Jessie se taky obejme na rozlučku.
Jessie
Po tom co Leo odjel tak za pár hodin přišla Viki, že jdeme na to. Nejdřív jsem cvičila na nějakých strojích a úplně na konec, mi přikázala ať se postavím bez jakékoli pomoci. Podívala jsem se na ní pohledem 'to jako fakt myslíš vážně?' nevím proč, ale věřím jí, že by mi záměrně neublížila.
Po pár nezdařených pokusech se mi to povede. Pak mi řekne abych zkusila udělat krok vpřed.
Charlie sám od sebe přiskočí a začne mě jistit. Mezitím co si tam Viki něco zapisovala.
Když jsem ten krok udělala tak to byla asi za dnešek největší bolest, ale ne za poslední měsíc.
Cenu za největší bolest stále vyhrává přeměna. I Tyrkys mě povzbuzuje, abych udělala alespoň ještě jeden krok.
Takhle pokračuji než se mi podlomí nohy a bez Charliho jištění bych spadla.
Pak už jsem se moha vrátit do pokoje a jít si lehnout. Ani ne za hodinu se vrátil Leo i s Viki. Viki mě pobídla k tomu abych Leovi ukázalo to co jsem dnes dokázala.
I přes bolest jsem se posadila a Viki mi tentokrát pomohla vstát. Asi tak po šestém kroce bych bez Vikiiný a Leovi pomoci upadla, pomohli mi na postel a začali si mezi sebou povídat.
Pokud jsem to dobře pochopila, tak Viki musí odjet na školení, takže budeme pokračovat až po víkendu. A taky mi dovolila tohle cvičit, ale jenom pod něčím dozorem.
S Leem se rozloučila objetím a pak semnou pohlazením po vlasech a taky obejmutím.
Až jsme se chystali spát zeptala jsem se Lea na otázku, která mi už pár dní leží na jazyku.
"Leo?"
"Hmmm" udělal náznak, že mě poslouchá.
"Nemohl by mi prosím někdo zajít pro mé věci na vedlejší území?" Zavřel knížku a podíval se na mě, než stihl něco říct já ho předběhla.
"Stačil by notebook a papíry u něj, nebo by stačilo zavolat Sebastianovi a on by je přinesl, vždyť víšy že je na naší straně."
"Zlato, a nestačilo by ti tohle, jak budeš trochu lépe chodit, sjeli bychom do města a koupil bych ti nové věci."
"To asi jo, ale v tom počítači mám všechno do školy a za chvíli je konec školního roku a já potřebuji ještě odevzdat nějaké práce abych prošla do dalšího ročníku."
Oddechl si
"Budu o tom přemýšlet a teď pojď už spát." Lépe si lehl a mě si stáhl do obětí.
"Leo ale-"
"už jsem něco řekl!" zvýšil na mě hlas. Radši jsem zmlka a šla spát.
______________________________________
Vyhovují vám takhle dlouhé kapitoly nebo to mám zkrátit?